V zemi obřích trav

KAPITOLA 8. STARÝ ÚSTAVNÍ HLÍDAČ

Dlouho jsem se potloukal bez cíle zbořenisky i lesem a vrátil jsem se do města teprve k večeru. Z městského sadu bylo slyšet smích a soumrakem se nesla melodie jakési písně. Hudba hrála valčík.

„Stepané Jegoroviči!“ zvolal jsem ve dveřích profesorovy pracovny. „Je to všecko nesmysl! Hloupý vtip! Byl jsem v místech, odkud, podle vašeho domnění, náš neznámý posílá svoje podivné dopisy. Hledal jsem Dumčeva! A co jsem našel? Sklad Okresního střediska pro obchod se zeleninou. Víc nic.“

„Sedněte si, příteli, a vypravujte podrobně,“ požádal profesor.

„Ne, odpusťte, nebudu!“ odmítl jsem. „Jsem hrozně unaven. Je to všechno opravdu hloupost. Hloupost! Je už na čase, abych cestoval dál. Buďte zdráv, profesore!“

„Nu, co se dá dělat! Na shledanou!“ řekl profesor a vyšel z pracovny, aby mne doprovodil ke vratům.

Rozloučili jsme se. Udělal jsem několik kroků a pak jsem se zastavil.

„Grigoriji Alexandroviči!“ zavolal na mne profesor. „Až se budete vracet do Moskvy, rozhodně ke mně zajděte, velmi vás prosím!“

„Dobře, děkuji, přijdu!“

„Pohovoříme si ještě trochu o Dumčevovi,“ dodal profesor.

„O všem jiném, jenom ne o Dumčevovi!“ vzkřikl jsem. Nevšiml jsem si ve tmě, že se vrata už zavřela, a dodal jsem: „Zapomeňme na něho. Žádný Dumčev nikdy neexistoval!“

„Jak to, že ne?“ uslyšel jsem blízko sebe tichý stařecký hlas. „Jak to, že ne?“ opakoval týž hlas ze tmy.

Trhl jsem sebou.

„Kdo tu mluví?“

„To jsem já, Andrej Bartolomějič, ústavní hlídač. Vynesl jsem si sem židli. Noc je teplá, hraje hudba, a tak si tu poslouchám všelijaké valčíky… Ano, milý pane. A proč ráčíte tvrdit, že Dumčev neexistoval? Vždyť on existoval! Dumčev žil. Jenomže se na něho málokdo pamatuje. Před nějakými čtyřiceti pětačtyřiceti lety žil tady ve městě. Nebydlil tu dlouho a najednou zmizel. Znal jsem ho osobně. V téhle budově, kde je teď pedagogický ústav, bylo tehdy gymnasium a já jsem tam sloužil jako školník. A Sergej Sergejevič Dumčev se hned po svém příjezdu nastěhoval do tamtoho domu naproti. Vidíte? Tamhleten dům s věžičkou!“

„Vidím! Vidím! Vypravujte, Andreji Bartolomějiči!“

„Co bych, pane, dlouho vyprávěl, když právě v tamhletom domě, v tom s věžičkou, dosud ve zdraví žije nevěsta Sergeje Sergejeviče Dumčeva. Čeká, chudák, do dnešního dne na svého ženicha.“

„Nevěsta?“

„Jmenuje se Naděžda Alexandrovna Bulajová. Má už úctyhodná léta. Bude asi tak o deset roků mladší než já. Tak kolem šedesátky. Ale je to zvláštní nevěsta, abych tak řekl věčná nevěsta, tu přezdívku dali Naděždě Alexandrovně už dávno.“

„Naděžda?“ zeptal jsem se.

„Ano, Naděžda Alexandrovna.“

„Naděžda! Naďa! Vždyť je to jméno z dopisu, z Dumčevova dopisu,“ téměř jsem vykřikl.

„Pane! Pane! Vážený pane!“ volal za mnou Andrej Bartolomějič.

Ale já jsem neviděl, neslyšel. Přeběhl jsem náměstí a zůstal jsem stát před vchodem do vilky, na kterou mne upozornil hlídač.

Úplněk ozářil bílou emailovou tabulku na dveřích.

Četl jsem: „Naděžda Alexandrovna Bulajová, zubní lékařka. Návštěvy každý den kromě neděle.“ Ale v domě byla již tma, proto jsem odešel bez zaklepání.