V zemi obřích trav

KAPITOLA 43. NEZVANÍ HOSTÉ

V mraveništi se na mne okamžitě vrhly celé zástupy mravenců. Všichni do mne strkali, ohmatávali mne, nezpůsobili mi však žádné zranění a utíkali zase pryč.

Až tady v mraveništi jsem mohl ocenit Dumčevovu pomoc. Pach mravenčí tekutiny, kterou jsem byl postříkán od hlavy až k patě, mravence oklamal. Jejich instinkt byl zmaten. Pach jim zatajil přítomnost cizince v mraveništi.

Tím se také vysvětluje, proč se v mraveništi různí přivandrovalci mohou přiživovat z bohatých zásob, které mravenci nashromáždili pro výživu potomstva. A těch podařených hostí je velmi mnoho a jsou nejrůznějších druhů.

V mraveništích bydlí hosté, které by tu nikdo nehledal! Pavouci, stonožky, bezkřídlé mouchy a krátkokřídlí motýli — tisíce a tisíce cizinců. Někteří jsou „neutrální“, nepřinášejí mravencům ani škodu, ani užitek. Jiní zase nikdy nenapadají zdravé mravence a čistí mraveniště od mravenčích mrtvol a uhynulých larev, protože se těmi mrtvolami živí. Takovou užitečnou práci konají broučci z čeledi mršníků. Ale v mraveništích bývají také hosté, kteří mravencům způsobují pohromy.

Teď, když jsem se tak z čista jasna octl v mraveništi, jsem ovšem o těchto názorných ilustracích k Darwinovu učení přemýšlet nemohl. Na to vše jsem si vzpomněl teprve mnohem později.

Byl bych snad mohl mravence oklamat ještě na mravenčí silnici, když mne postříkali svou mravenčí voňavkou, byl bych se snad mohl vyprostit z jejich obklíčení a utéci. Ale neudělal jsem to. Po celé délce silnice i ve značné vzdálenosti po obou jejich stranách přecházeli neustále sem a tam mravenci a vůně tekutiny by byla možná vyčichla dříve, než bych se byl dostal do bezpečí, a mravenci by mne byli znovu odtáhli do mraveniště.

Podřídil jsem se Dumčevovi a čekal jsem na záchranu. Začal jsem už pochybovat, že se to podaří. Jak mne teď Dumčev najde? Jak mne vůbec bude moci vysvobodit? „Lomechusa vás zachrání…“ Nebyla to snad jen slova z nějakého snu? Jak se ten čas vleče!..

Dotyky mravenců byly čím dál tím citelnější a bolestnější.

Ochranný pach, který tak zmátl mravenčí instinkt, začal zřejmě vyprchávat. Mravenci do mne již silně strkali a vláčeli mne z jedné chodby do druhé. Vlekli mne kamsi do hlubin svého velikého města.

Octl jsem se v hrobové tmě, naplněné pohyby, všelijakými šramoty a zvuky a ostrými omamujícími pachy. Tahali mne po jakýchsi galeriích a komůrkách, spouštěli mne hlubokými šachtami a pak zase přišly komůrky…

Jednou před mnoha lety, když jsem byl ještě malý chlapec, rozhrabával jsem s ostatními dětmi mraveniště. Rozpůlili jsme mraveniště odshora dolů a viděli jsme je pěkně v průřezu. Před našima očima se objevily galerie s kuklami, pokojíky, v nichž bydlily larvy, a místnosti, kde byla složena vajíčka. To všechno jsem si teď připamatoval. Vzpomínky z dětství! Jak je to daleko a jak je to už dávno! Trochu mne to rozptýlilo. Přestal jsem myslit na to, že moje putování brzy skončí smrtelnou záhubou. Představivost kreslila přede mnou ve tmě všechno, co jsem viděl kdysi v dětství. Ožívaly ve mně vzpomínky na podivný, svérázný způsob stavby, která se mi tenkrát zdála úžasně titěrná a maličká. Zdálo se mi, že vidím ve tmě stropy a trámy složené z větviček a jehličí tak, aby se na mravence nesesuly. Tyto dřevěné části stavby drží pevně. Zřejmě jsou stmeleny zatvrdlou hlínou.

Jak se mi z toho rámusu a šramotu, z toho neustálého přetahování z poschodí do poschodí točí hlava! Zmáhá mne prazvláštní únava. Opouštějí mne poslední síly. Opřel jsem se o jakousi stěnu, ale mravenci mne obklopili a začali na mne dorážet stále zuřivěji a bolestněji. Náhle jsem pocítil ostré šťouchnutí. Mravenci ode mne začali uskakovat. Co se to stalo? Nerozumím tomu. Vráželi do mne, strkali a v celých zástupech se hnali někam pryč.