V zemi obřích trav

KAPITOLA 5. OBJEV PROFESORA TARASEVIČE

Dlouho jsme mlčeli.

V tichu profesorovy pracovny jsem se vrátil znovu ke své znepokojivé myšlence a pověděl jsem mu o ní.

„Víte, Fabre na podkladě mnoha pokusů zjistil, že směrový smysl u včel…

„Fabre… směrový smysl…“ opakoval profesor Tarasevič a náhle vybuchl: „Copak mohl Fabre vědět, že jeho veliké dílo o stanovení směrového smyslu u hmyzu, že to veliké dílo bude nakonec zneužito ke škodě jeho vlasti, rodné Francie?!“

„Jak to?“ zvolal jsem.

„Včely jsou výborní listonoši. Chápete? Šifrovaná pošta! Říká se, že služba, kterou konají poštovní holubi, je dobrá, ale holuba je vidět. Můžeš ho odstřelit. Ale včela? Anebo motýl? Tady už je naprosto jisté, že tajemství bude zachováno. A právě proto doporučuji, abychom si z toho hloupého motýlího dopisu nedělali legraci.“

„Dobře, dobře,“ řekl jsem. „Vy jste, profesore, začal mluvit o Fabrovi. Já jsem četl Darwinův dopis Fabrovi o orientačním smyslu u hmyzu…“

„A jestlipak víte,“ přerušil mne profesor, „že Němci tento objev obrátili právě proti Francii a připravili jej k praktickému využití už dlouho před první světovou válkou?“

Hleděl jsem na něho pln rozpaků. Válka a včely? Válka a motýli?

„Postavili totiž celou tu věc, abych tak řekl, na vědeckou základnu,“ pravil mnohoznačně profesor.

„Ale jak?“

„Existují doklady o tajné německé včelí poště za světové války.“

Profesor Tarasevič vyňal z regálu tlustý svazek a začal číst:

„Je známo, že jednotlivé německé rodiny se dlouho před válkou přestěhovaly do Francie a usadily se asi dvě nebo tři versty od hranic. Tam se začaly zabývat zcela nevinným užitečným zaměstnáním, včelařstvím. Ve dnech, kdy vítr vanul z Německa, Němci doma v Německu rozpouštěli cukr na rozžhavených pánvích. Přilétaly k nim včely z francouzských úlů. Tak míjela léta. Včely, pokolení za pokolením, létaly do Německa a vracely se do Francie. Začala válka. Za války byly na mnoha včelách objeveny hedvábné nitky. Nakonec se to vysvětlilo. Němci nebo jejich agenti vypouštěli včely do Německa z úlu, který stál ve Francii, a před tím je označovali podle smluveného klíče různobarevnými nitkami tak, že na příklad zelená nitka znamenala pěchotu, žlutá dělostřelectvo atd. Podle počtu včel, které přiletěly s nitkou té nebo oné barvy, bylo pak možno usuzovat na počet divisí, které pochodovaly k hranicím.“

Vyslechl jsem profesora se zájmem, ale přece jen jsem si nemohl odpustit rozpačitou otázku:

„Ale co dnes, copak za našich dnů jsou lidé ještě ochotni mrhat časem a prací na včelí poštu?“

Profesor pokrčil rameny.

„Dnes? Račte dovolit! Poslouchejte! Povím vám, jak dnešní technika pomáhá využívat včelí pošty.

Včely se uspí. To se dá provést docela snadno tím, že se do úlu napustí dým. Pak se včely odnesou do temné komory, do fotografické laboratoře, kde svítí červená žárovka. Tam se jim jemnými pinsetami roztáhnou křídla, potřou se emulsí, která je citlivá na světlo, touž emulsí, kterou se potahuje fotografický papír pro positivy. Při fotografování se depeše zmenší tak, aby se vešla na včelí křídla. Takovou miniaturní depeši potom skutečně na včelí křídlo okopírují, ustálí v ustalovači a usuší. Prostě s ní dělají totéž, co se dělá při kopírování na fotografický papír. Když je kopie hotova, nechají včelu, aby se probudila, a ona pak odletí. Ten, kdo ji čeká, včelu usmrtí, udělá zvětšeninu depeše, která je na křídlech, a přečte zprávu.“

„To bych si byl opravdu nepomyslel. Prazvláštní práce pro včelu!“

„Ano, je to tak! Sovětští vědci včelaři si však vytyčili docela jiný úkol. Jestlipak víte, že včely nikdy nelétaly na červený jetel? A naši včelaři dokázali vycvičit včelu tak, že na červený jetel přenáší pyl a navštěvuje už i léčivé rostliny. Dnes už můžete mít med s novými léčivými vlastnostmi. Tak si člověk podmaňuje a přetváří přírodu.“

„A to všechno se dělá na základě Fabrových pokusů?“

„Ne tak docela. Je to spíše závěr z pokusů sovětského vědce Kulagina. Fabre vypustil v lese včely, všechny včely se však domů nevrátily. Je to tak? Ano! A on z toho usoudil, že tyto včely zabloudily a zahynuly.

K daleko pozoruhodnějšímu závěru došel v naší době sovětský vědec Kulagin.

Za jasného slunečního dne přivezl Kulagin se svými studenty včely z jakéhosi včelína. To se rozumí, že všechny byly označeny znaménkem. Přivezli je v uzavřených krabičkách. V Moskvě s nimi dlouho chodili sem a tam, po ulicích a uličkách, po dvorech a nakonec vypustili včely u otevřeného okna někde poblíž Puškinova náměstí. Kulagin poslal studenty zpátky ke včelínu a sám zůstal na témž místě, u téhož okna, kde před tím vypouštěl včely z krabiček. Studenti ve včelínu hlídali přílet včel a telefonicky hlásili Kulaginovi, které z nich se vrátily. Chýlilo se k večeru. A tu studenti zjistili, že se domů nevrátily tři včely. Pravděpodobně v Moskvě zabloudily a zahynuly. Nastala noc, ale Kulagin stále ještě seděl u okna, z něhož vypouštěl včely, čekal a čekal.

A dočkal se.

Do okna ke Kulaginovi přiletěla s bzukotem napřed jedna označená včela, potom druhá a za ní třetí. Nenašly cestu do včelína, a tak se vrátily do místnosti, odkud vyletěly.“

„Jak tomu mám rozumět, Štěpáne Jegoroviči?“ zeptal jsem se. „Včely, které zabloudily v Moskvě a ztratily směr ke svému rodnému úlu, že by našly zpáteční cestu do cizího domu, odkud byly vypuštěny?“

„Kulagin tuto záhadu rozřešil. Když včela letí, zanechává za sebou ve vzduchu proud páchnoucí látky. Včela dělnice má totiž na konci zadečku žlázku, která vyměšuje proud pachu. Letí včela, za ní druhá, třetí, a tím už se vytváří cesta, jakási vzdušná cesta vytvořená pachem. Tenkrát byl v Moskvě velmi klidný den. Bylo bezvětří. Také večer bylo docela klidno. Pachová včelí autostráda začínala u okna ve dvoře poblíž Puškinova náměstí a táhla se kamsi do dálky.“

„Není to vlastně jistý druh signalisace?“ otázal jsem se.

„Ano, je to jakási svérázná signalisace. Ale my jsme se vzdálili od věci. To záhadné psaní nepřinesla přece včela, ale motýl.“

„Ne, nevzdálili jsme se,“ odpověděl jsem. „Člověk dokáže vycvičit včelu. A mně pořád vrtá hlavou, zda někdo toho motýla nevycvičil, aby se stal listonošem.“

„Tady působilo světelné podráždění. Motýl prostě letěl na světlo.“

„Možná, že se dělaly i pokusy, jak nacvičit motýly, aby reagovali na světelné podráždění.“

„To nevím!“ rozhodil rukama profesor Tarasevič. „Tady je však třeba vzít v úvahu i motýlí čich. Tak na příklad babočka admirál, neboli Vanessa atalanta, má hrozně ráda kvasící březovou šťávu. Cítí ji na velikou vzdálenost. Pamatuji se, jak jsem jednou ještě jako student pokusně zjišťoval jemnost motýlího čichu. Pozoroval jsem, jak se babočky admirálové sletovaly k bříze a strkaly sosáky do puklin kůry. Namazal jsem zkvašenou březovou šťávou mladičký topol a co byste tomu řekl? Babočka admirál přilétla na topol a ssála na kůře. Pak jsem jednou otřel stromeček hadříkem. Jdu s hadříkem pryč a za mnou letí admirálové. A babočku osikovou jsem často nacházel na studničních okovech. Měly nahnilé dužiny a ty byly porostlé zeleným mechem. Jednou jsem vzal několik kousků té shnilotiny, namočil jsem ji v kádi a dobře ukryl. A představte si, co byste tomu řekl, že babočka osiková přilétla rovnou na moje shnilé kousky dřeva, přestože byly pěkně schovány v tichém koutku. Tak to bychom měli, Grigoriji Alexandroviči, takovou menší lekci o praktickém využití orientačního smyslu hmyzu,“ uzavřel profesor Tarasevič. „Jenomže nám bohužel ani všechny tyhle věci dohromady nepomohou odhalit tajemství toho dopisu!“ A znovu rozhodil bezmocně rukama.

Bylo už pozdě. Chystal jsem se k odchodu. Profesor zapálil svíčku, aby mne vyprovodil po tmavé chodbě k vratům. Když rozsvěcel, pohlédl na stůl, kde ležel smrtihlav, a jeho ruka ztrnula ve vzduchu.

„Co je vám, profesore?“

„Počkejte, počkejte!“ zvolal náhle Stěpan Jegorovič. „Teď mě napadá, že naše velká městská brambořiště leží za tím pustým místem, kde jsou opuštěné a zapomenuté kamenolomy, obrovské jeskyně, všelijaké jámy a podzemní prostory. Jsou tam také zbořeniny kamenných budov. Je to asi tak patnáct až dvacet kilometrů od města. Tam psal ten člověk své podivné psaní!“

„Ale proč právě tam?“ vykřikl jsem užasle.

„Cože? Copak to nechápete? Smrtihlav žije výhradně v brambořištích. Tady je to, vidíte?“ ukázal mi profesor místo na plánu města.

„Stepané Jegoroviči, já tam zítra ráno zajdu!“

„Škoda, velká škoda, že se ani na chvilku nemohu vzdálit z ústavu! Jinak bych šel s vámi. Půjdete cestou směrem k osadě vědeckých pracovníků. Jmenuje se Lomonosovovo letovisko. Až se večer vrátíte, přijďte hned ke mně.“

Bylo už pozdě. Městečko spalo. Profesor Tarasevič mne doprovodil se svíčkou v ruce k východu. Když jsem se loučil, ztišil hlas:

„Musím se vám přiznat, že v tom začínám čichat všelijaká nečekaná překvapení a dobrodružství. Buďte připraven na všechno. Není ostatně vyloučeno, že se takhle baví nějaký šprýmař z letoviska, anebo že někdo dělá vědecké pokusy… Proč však píše tak záhadně? Proč hledá ztracený čas?… Ale už dost! Jestli toho pisatele uvidíte, vyřiďte mu ode mne pozdrav. Na shledanou!“

Druhého dne, sotva se rozednilo, vydal jsem se vyhledat doktora Dumčeva.