V zemi obřích trav

KAPITOLA 23. PRVNÍ BOLESTNÁ ZTRÁTA

Strhl jsem se sebe plášť. Neztratil jsem smysl pro humor. „Tu máš ještě jednu mouchu!“ Rozmáchl jsem se, zatočil jsem pláštěm ve vzduchu a zamířil jsem jím přímo na pavouka. „Uměl bych ale znamenitě zahrát roli matadora v nějaké španělské hře!“ řekl jsem si. A hodil jsem plášť na pavouka.

Plášť k pavoukovi nedoletěl, zachytil se v pavučině. Lana se zatřásla.

Pavouk se jal „zpracovávat“, to jest ovíjet můj plášť s touž usilovnou horlivostí, s níž byl zvyklý zacházet s živými tvory. Jaký názorný příklad rozdílu mezi instinktem a rozumem! Pavouk dovede utkat složitá a důmyslná tenata. Ale jak si počíná při své práci? Řídí se jen a jen pudem! Zamotává do pavučiny můj plášť přesně tak, jako kdyby to byla živá moucha. Docela automaticky!

Dobrou chuť! A teď už je čas, abych odtud zmizel. Rychle pryč!

Dávám se na pochod a svírám pevně pěst levé ruky se dvěma pilulkami normálního vzrůstu. Se dvěma?… Srdce se mi zastavilo.

Rozvírám pěst a vidím, že nejsou dvě, že mám jenom jedno jediné zrníčko! Kam se podělo druhé? Asi mi vypadlo ve chvíli, kdy jsem tak divadelně hodil plášť na pavouka.

Kde to zrníčko jen může být? Jedna pilulka obsahuje pravděpodobně dávku pro jednoho člověka. Neodsoudil jsem tím sebe nebo Dumčeva k věčnému pobytu v těchto končinách? Znamená to, že se jeden z nás už nikdy nevrátí k lidem?

Snad se mi je podaří ještě najít. Bude asi tam někde na zemi. u kořenů šumící trávy. Rychle pryč od pavouka! Honem, honem dolů, hledat pilulku!

Na okraji rámu obrovské sítě se chytám za jakési lano, rozhoupávám se nad propastí a moje nohy se dotýkají čehosi tvrdého.

A už stojím, zřejmě na nějakém výstupku nebo součku toho pařezu, na který jsem vyskočil, když mne napadl pes.

Spouštím se dolů, pomalu a opatrně překračuji prohlubiny v kůře pařezu a snažím dostat se stále níž a níž, kde šumí tráva a kam zapadla spasná pilulka. Musím ji najít za každou cenu!

Mé pohyby upoutaly znovu pavoukovu pozornost. Vypořádal se s pláštěm zřejmě mnohem dřív, než jsem předpokládal, a už mne pronásleduje. Jsem však už od pavučiny daleko. Tady mne pavouk už nedostane. Doma, ve své pavučině, je dravec svrchovaným pánem, ale jen tam! Teď se objevil na kraji pavučiny. Vypouští nit a už je nad mou hlavou. Uskočil jsem bleskurychle na stranu a schoval jsem se do jakési prohlubně.

Ať si mne teď hledá! Mám odtud výbornou vyhlídku.

Vidím pavouka, jak visí na nožkách trupem dolů a přelézá po svém mostě.

Ano, opravdu se dostal na můj břeh. Všech jeho osm očí zírá napjatě na různé strany. Mne však v mé skrýši nevidí.

Pavouk se pohnul kupředu. Vzduch prořízl ostrý ohlušující hukot. Jakési šedivé zvíře se vrhlo na pavouka a ten rychle sjel po laně nazpět.

Hukot pořád sílí. Udělal jsem krok dozadu a probořil jsem se do jakési studně. Upadl jsem a skoro jsem se potopil do nějaké lepkavé a měkké hmoty.