V zemi obřích trav

KAPITOLA 56. LOUPEŽ ZA BÍLÉHO DNE

Dumčeve! Sergeji Sergejeviči! Kde jste?“ Ticho. Štěkot ustal. Tu se křoví zakolébalo a rozhrnulo a Dumčev se mne šeptem otázal:

„Už to burácení přestalo?“

„Psí štěkot? Ano!“

„Ale ne, jakýpak štěkot, hřmění to bylo!“

„To je přece psí štěkot. Je tu skladiště Okresního střediska pro obchod se zeleninou.“

„Ale chápejte mne přece! Jsem přesvědčen…“

Dumčev nedopověděl — hnal se na nás pes. Ulomil jsem větvičku a rozpřáhl jsem se na něho. Utekl nazpět ke své paní a štěkal jako o závod.

„Ten pes mi z počátku připadal jako nějaká obrovská předpotopní obluda,“ řekl Dumčev. „A vy na něho jdete s proutkem… A pes utekl. Teď teprve jsem uvěřil, že ten hřmot není hřmění, nýbrž štěkot — a že my oba… jsme se vrátili!“

„Tiše! Poslouchejte!“

U skladiště zeleninového střediska rozmlouvala Černikovová hlasitě se svým psem.

„Zpropadená práce! Rozumíš, Hrubiáne? Musím jít do města pro novou dodací knížku! Při tom mi nařídili, abych tady stála a hlídala šaty. A co jestli přijedou pro zeleninu? Jak mám vydávat ze skladu zeleninu bez dodacích listů a bez potvrzenek? A při tom musím za všecko ručit a odpovídat, zač a komu jsem zeleninu vydala. Včera tu hledali člověka, který se ztratil. Celý les prošťárali, spouštěli se i do lomů.

Povídám: ›Nehledejte! Tady na tomhle místě před mýma očima něco spolkl a hned nato roztál, zmizel. Sama jsem to přece hlásila do města. A oni si řeknou: ›Tak tedy hlídej jeho šaty.‹

Zítra sem přivedou nějakého cvičeného psa. I v Moskvě ho znají. Jmenuje se prý Elfa. Ten prý k obleku jenom přičichne a hned najde v těchhle rozvalinách, lomech a propadlinách jejich majitele. A ty tady pěkně stůj! Co jsem udělala, že mne potrefil takový osud? Kdo vlastně jsem? Jsem vedoucí státního střediska obchodu se zeleninou anebo hlídač cizích kabátů?

A teď tu ještě chodí a straší všelijací naháči!“

Černikovová umlkla.

„Občanko,“ zavolal jsem, „vraťte mi moje šaty!“

„Jsou snad tvoje, co?“

„Moje! Hoďte šaty sem do křoví. Můžete se obrátit, já si je už vezmu sám!“

„Dostala jsem rozkaz, abych šaty hlídala! Však on už ten cvičený pes Elfa toho pravého najde.“

„Prosím vás, soudružko Černikovová…“

„Nepros, mám rozkaz nehnout se od šatů ani na krok!“

„No tak tedy ne. Snad se toho cvičeného psa dočkám.“

Podívali jsme se s Dumčevem na sebe a okamžitě jsme si porozuměli.

„Už jdou! A vedou ho,“ zavolal jsem z křoví. „Kdo a koho?“ ozvala se Černikovová. „Psa vedou. Cvičeného psa Elfu!“

„Kde? Kde?“

„Tam, vidíte? Tamhle za zatáčkou.“

Černikovová udělala několik kroků, zaclonila si oči rukou a dívala se, kam jsem jí ukázal.

Vyskočil jsem z křoví, sebral jsem šaty a utekl zase nazpátek. Za námi se ozvalo:

„Loupež! Loupež za bílého dne!“

Pes Černikovové štěkal, co měl síly.

Ale my už byli v besídce.

Tak, už mám tedy svůj oblek! Ale jen jeden oblek pro oba! Rozdělili jsme se o šaty. Kabát a kalhoty dostal Dumčev. A já — já jsem asi musel vypadat hodně „sportovně“. Dumčev byl veselý, stačilo už maličko, aby se rozesmál. A já se smál. Smál jsem se, až jsem slzel.

Či-ri, či-ri, volala kdesi blízko pěnkavka.

Vesele jsme řádili v křoví. A postrašený drozd křičel svoje: čokčok-čok…

Psí štěkot, cvrlikání pěnkavy a čokání drozda — všechno mi připadalo jako dojemný úryvek jakési prastaré milé a blízké melodie.