V zemi obřích trav

KAPITOLA 51. LIDÉ JDOU!

Nikdy,“ řekl jsem.

Ale moje slovo úplně zaniklo v náhlém hřmotu a dunění. Země se otřásala.

Trávy a stromy se silně zakolébaly a ohnuly až k zemi. Ozývalo se hřmění a hluk, jako by se blížil stále sílící rachot hromu. „Lidé jdou! Lidé!“ vykřikl Dumčev.

„Asi mne hledají! Přivedlo je sem moje náhlé zmizení z městečka,“ postačil jsem ještě říci.

Všechno kolem dokola se komíhalo a otřásalo. Plot, před kterým jsme stáli, se náhle svalil.

Doktor Dumčev mi podával pilulku:

„Hned si ji vezměte, jinak vás rozdupají.“

Za plotem se objevily kotouče dýmu. Dumčev se snažil otevřít bronzová vrata a já jsem mu při tom pomáhal. Konečně se vrata pootevřela. Uprostřed dvora ležel ohromný bílý válec. Konec válce hořel a kouřilo se z něho.

„Cigareta! Hořící cigareta! Rychle pryč!“

„Ne, já odtud nepůjdu! Nikdy odtud neodejdu!“ vykřikl Dumčev.

„Můj dům je vystavěn vysoko nad travami a je ukryt v dutině stromu. Rychle spolkněte pilulku!“

Ale plot byl už zachvácen plameny, jeho pestrobarevná nádhera se kroutila, praskala a bortila v ohni.

Všechno kolem dokola bylo zahaleno kouřem, plameny vysoko šlehaly.

Chytil jsem Dumčeva za paži: „Rychle! Rychle pryč!“ Bránil se:

„Ne, ne! Já oheň ihned uhasím.“

Odvlekl jsem ho však. Nepustil jsem jeho ruku ani na okamžik a běžel jsem s ním dál a dál od požáru.

Prodírali jsme se lesními houštinami. Oheň nám byl v patách. V trávě praskaly plameny. Potom se náhle mezi stromy zableskla voda a my jsme se octli u Velikého potoka. Zůstali jsme stát. Oheň řádil vedle v lese.

„Teď se nazpátek nedostaneme!“ řekl Dumčev tiše. „Sergeji Sergejeviči, kde máte schován váš vor? Musíme se přepravit na druhý břeh.“

Souhlasil se mnou, ale pak se zamyslil a řekl: „Ještě se sem vrátím a vystavím si jiný dům.“

Šli jsme po břehu podél potoka. Za ohybem jsme u samého břehu spatřili vor. Byli jsme zachráněni.

Ale tu se rozletěl na všecky strany celý sloup jisker. Strom, ke kterému byl přivázán vor, náhle vzplál. Hořel jako svíčka. To je konec! Ještě okamžik a budeme obklíčeni ohněm se všech stran. Na druhý břeh se už nedostaneme.

A tu náhle neočekávaně vyrostla před námi jakási obrovská podivná skála, tyčící se vysoko do nebe, a přitiskla hořící strom k zemi. Strom se skácel, zakouřilo se z něho a zhasl.

„Lidská bota,“ řekl Dumčev.

Skála, která se tvarem skutečně podobala vysoké botě, se zvedla a snesla se na jiném místě: člověk udělal krok.

Na Veliký potok padl stín. Skála se snesla na druhém břehu. To člověk překročil potok.

Vrhli jsme se k voru, ale ten byl už ohořelý a kromě toho byl silně zamáčknut do země, že jsme jej nemohli zvednout.

Vedle voru ležel jakýsi obrovský zelený most. Co je to? Kde se tu najednou vzal most? Možná, že to byla docela obyčejná větévka, kterou držel v ruce ten člověk, jehož noha vtlačila náš vor do země a uhasila hořící strom. Náhodou větévku odhodil a ona spadla zrovna napříč potoka.

Požár kolem dokola neustával.

Utíkali jsme po větvičce, po tomto dlouhém úzkém mostě. Za námi a vedle nás utíkali přes most nejrůznější živočichové. Byli tu mravenci, broučci, pavouci. Ohromná tarantule se chytala prutu svými sametovými tlapkami.

Ale do vody padala celá mračna popáleného hmyzu, motýli, komáři, vážky. Kalné vody potoka je unášely pryč. Ve vodě se kolébavě zrcadlily plameny.