V zemi obřích trav

KAPITOLA 59. OPOZDILÝ ŽENICH

Zaklepal jsem a Naděžda Alexandrovna otevřela dveře.

Sousedka vykukovala se svíčkou v ruce ze dveří své světnice.

„Tak už jsme tady!“ pronesl jsem tak prostě a přirozeně, jako bych byl na rozkaz Naděždy Alexandrovny seběhl dolů do parku pozvat doktora Dumčeva na čaj.

Všichni mlčeli.

Naděžda Alexandrovna se náhle zachytila rukama za skříň. Ustrašena, vylekána a v rozpacích se zahleděla do Dumčevovy tváře a zašeptala: „Ne, ne! To přece není možné!“

Snažil jsem se chovat nenuceně, zasmát se, říci něco, ale nedařilo se mi to, cítil jsem se jako svázaný a jakékoli slovo mi v této chvíli připadalo falešné.

Všechny nás z trapné situace vysvobodila sousedka:

„Samovar! Honem, rychle musíme postavit samovar! Postavím svůj… Prosím, vážení hosté! Račte, Sergeji Sergejeviči! A kam půjdeme? Snad k vám do věžičky. Já tam samovar přinesu!“

Byl jsem jí vděčen.

Našeho podivného oblečení si teď nikdo nevšímal.

Podařilo se mi ještě říci Naděždě Alexandrovně:

„Nevyptávejte se Sergeje Sergejeviče na nic! Šetřte ho. Až přijde čas a on se trochu vzpamatuje, bude vám sám vypravovat, kde byl. Teď se ho na to neptejte.“

Sousedka nás vyprovázela ke dveřím laboratoře a při tom neustále srdečně a pohostinně vykládala:

„Můj samovar vaří rychle! Uhlí mám dobré a třísky suché. Voda se bude vařit jedna dvě! Hned ho přinesu. Naděždo Alexandrovno! Co je s vámi, sousedko? Pořád jste čekala, čekala, a teď byste hostovi ani čaje nepodala?“

Dveře do laboratoře se za námi zavřely.

Moje dřívější návštěvy zřejmě oloupily obyvatelky tohoto domu o klid. Všechno tu bylo vymyto, vyčištěno a uklizeno.

Dumčev otevřel velmi opatrně skříň, dlouho se do ní díval a vyndal odtud nakonec svůj starý oblek. Pomohl jsem mu s oblékáním. Po celý čas neřekl ani slova. Jenom se stále na všechno díval. Pak šel ke stolu, vzal do ruky jakousi stříkačku, podíval se na ni a pronesl: „Sršeň! Sršeň!“

Do laboratoře vstoupila tiše paní Bulajová. Pohlédla na mne nechápavě: „Proč sršeň?“

Já jsem se však dovtípil. Přístroj měl dutou jehlu. Jako žihadlo.

Sousedka přinesla samovar a posadili jsme se k čaji. Cukr byl v kostkách a Dumčevovi podali kleštičky na cukr. Vzal je do ruky a řekl:

„Roháč!“

Někde v dálce zahoukala lodní siréna.

„Přijeli jste parníkem, že ano?“ zeptala se sousedka.

„Parníkem?“ opakoval Dumčev. „Parník! To se tedy ještě používá páry? A co larva vážky, raketový motor?“

Paní Bulajová a sousedka sena něj udiveně podívaly.

Vzpomněl jsem si na slova, která si Dumčev zapsal na jednu kartičku v této laboratoři: „Ciolkovskij — larva vážky“ a vzpomněl jsem si také na Dumčevovu poznámku na ostrůvku Velikého potoka, když jsme se dívali na larvu, jak se lehce pohybuje ve vodě. Teď jsem konečně pochopil jeho myšlenku, ale zároveň jsem si také uvědomil, jak se mýlí.

Vždyť pohyb reaktivního motoru se přece vůbec neuskutečňuje prostým nassáváním a vytlačováním vody jako u larvy vážky! Raketa se pohybuje v prostoru tak, že vymršťuje ze svého nitra masu stlačeného plynu, který se tvoří spalováním vhodného paliva.

Samovar vyhasl. Sousedka jej odnesla znovu roztopit.

Dumčev se po nás rozhlédl a řekl:

„Děkuji vám za ticho! Vždyť já je zase dostanu… ne hned.. ale za nějaký čas se mi vrátí… normální měřítka!“

„Jaká měřítka?“ zeptala se paní Bulajová.

„Proboha, neptejte se mne teď na nic. Až si trochu zvyknu… Je mi tak těžko… nedávejte mi žádné otázky.“ Dumčev sklonil hlavu.

Potom vstal od stolu a začal chodit po laboratoři. Díval jsem se na něho pozorně a viděl jsem, jak jeho krokům přibývalo na pevnosti a jistotě a jak se stále více podobaly obyčejné lidské chůzi.

Zastavil se před houslovým pouzdrem a dotkl se ho rukou. Potom vyňal housle z pouzdra a přitiskl je k bradě. Nehrál však. O čem asi přemýšlel?

Ozval se tichounký zpěv. Ze začátku jsem ani nevěděl, kdo to zpívá. Ve vzdáleném koutě seděla na taburetu opřena o zeď Naděžda Alexandrovna a tiše zpívala: „Bouře mlhou nebe kryje, sníh se žene vánicí…“

Zpívala tiše, spíš jako by promlouvala sama k sobě. Byla to víc vzpomínka než zpěv.

Je nevěsta — na hlavě má široký slaměný klobouk s modrou stuhou, zpod klobouku jí visí veliký cop. Je tichý jarní večer. Kvete šeřík. Zítra bude mít svatbu. Odchází a ohlíží se. A z okna věžičky se za ní dívá mladý Dumčev a melodie milovaného nápěvu se rozléhá soumrakem.

„Když pak poutník opozdilý k nám v okénko zaklepá…“

Tak zpívala.

A čím déle tak zpívala, tím víc se Dumčevova tvář rozjasňovala. Jako by porušený pořádek jeho zážitků přicházel poznenáhlu do normálních kolejí. Zdálo se, že jeho vnímání a pocity nabývají zase svých dřívějších, dávno zapomenutých forem.

Nervosním gestem zvedl ruku a přejel smyčcem po strunách.

Pečlivě a vytrvale odklepával nohou takt, sleduje pozorně zpěv paní Bulajové. Celý se zabral do úsilí zachytit melodii.

Znovu se zmocňoval písně, dávno známého motivu. Ještě chvíli — a milovaná píseň mu pomůže vrátit se k dřívějšímu životu.

Paní Bulajová zpívala stále jasněji a hlasitěji.

A Dumčevovy housle ji doprovázely stále jistěji.

„Tak, tak! Tak je to dobře!“ pravila Naděžda Alexandrovna, pokyvujíc hlavou.

Její oči hleděly kamsi do dálky a po tvářích jí tekly slzy. Vykročil jsem ke dveřím. Bylo mi těžko, bylo mi strašlivě těžko. Sousedka tiše plakala, opřena o veřeje. Pokyvovala tiše a smutně hlavou a šeptala:

„Opozdilý ženich! Opozdil se, opozdil!“