V zemi obřích trav

KAPITOLA 12. SVATBA, KTERÁ SE NEUSKUTEČNILA

Poslyšte, co vyprávěla paní Bulajová dál:

„Zvonily zvony. Kostelní dveře byly otevřeny dokořán. Přijížděly bryčky, drožky, kočáry. Bosí kluci se chytali za péra kočárů, a když je kočí postrašil bičem, běželi vedle povozů a řvali: ›Žení se! Doktor Vážka se dnes žení!‹

Tenkrát ještě bydlila v tomhle domě stařenka Arseňjevna. Byla to starostlivá, tichá a pozorná stařenka. A ta se neustále dnem i nocí strachovala o Sergeje Sergejeviče. Poslyšte, co mně potom vyprávěla:

Z vedlejška prý přiběhne sousedka a křičí:

›Arseňjevno! Pospěšte si! Honem! Zpěváci už jsou v kostele! Copak je s vaším ženichem?‹

Arseňjevna zaklepala na dveře:

›Sergeji Sergejeviči! Už je čas! Za chviličku jsou oddavky! Tady máte naškrobenou košili.‹

Dveře se pootevřely, doktor Dumčev vystrčil ruku a vzal si košili. Dveře se hned zase zavřely. Za chviličku Arseňjevna zaklepala znovu:

›Nechcete si, Sergeji Sergejeviči, vypít před svatbou ještě sklenici čaje a sníst můj loupaný pirožek? Vždyť jste dnes ještě nevzal do úst!‹

›Děkuji vám!‹ řekl doktor Dumčev. A opět se z pootevřených dveří vysunula jeho ruka pro podnos s čajem a pirohem.

,Sergeji Sergejeviči! Přišel za vámi družba!‹

Dveře se zavřely.

›Už máte čas, Sergeji Sergejeviči!‹ volal družba. ›Promiňte, nemohu vám otevřít, nejsem oblečen. Hned, hned to bude!‹

Družba chvilku čekal a pak znovu zaklepal: ›Pospěšte si!‹

›Už jdu!‹ ozvalo se za dveřmi.

Čekali tedy na ženicha dál — a marně. Zaklepali znovu — nic se neozvalo.

Tu přiběhl do doktorova domu i nevěstin družba. Zase klepali a volali: ›Otevřte! Už je nejvyšší čas!‹

Nic se však neozvalo,“ tichounce řekla paní Bulajová a ještě tišeji opakovala: „Nic se neozvalo.

Nemohla jsem tenkrát pochopit, proč pro mne nejedou. Seděla jsem oblečena do svatebních šatů a čekala jsem.

Všimla jsem si, že lidé na ulici ukazují na má okna, ale ničemu jsem nerozuměla.

Když vylomili dveře, spatřili prázdnou laboratoř. Na stole i na podlaze se v hrozném nepořádku válely svatební frak, naškrobený límec, košile, vázanka, kalhoty, střevíce…

›Doktore, doktore! Kde jste?‹

Dívali se pod stůl, zotvírali skříně, dokonce vyhlédli i ven otevřeným oknem. Pod oknem však po celou dobu stály zvědavé děti. ›Tady ho nenajdete! Z okna nikdo nevyskočil!‹ volaly.

›Doktore! Kde jste? Kde jste?‹

Ticho.

›Zmizel! Zkrátka se ztratil!‹ spráskla ruce stařenka Arseňjevna. ›Ve dne v noci pracoval a pracoval a pomalu se ztrácel, až zmizel nadobro.‹

Sousedky a kmotry jí přizvukovaly:

›Ztracený člověk!‹

Naposledy jsem doktora viděla v předvečer naší neuskutečněné svatby. Tenkrát jsem se s ním loučila naposled,“ pokračovala paní Bulajová. „Byl stále zamyšlen. Měl smutné srdce. Veliké smutné srdce. Ale toho večera byl jeho úsměv i tvář naplněna radostí.

A když už byl čas, abych šla domů, náhle se zamyslil, vzal housle a začal zpívat: Bouře mlhou nebe kryje…

Zpívala jsem s ním. Hrál rychleji a rychleji. Pak náhle ustal. Říkal, že by chtěl dnes hrát stále, hrát bez konce.

Stmívalo se už. Poprosila jsem ho, aby mne nedoprovázel, a rozloučili jsme se. Tichounce jsem za sebou zavřela dveře a vyšla jsem. Na ulici jsem se ohlédla. Dumčev stál u otevřeného okna. Zdálo se mi, že na mne pokyvuje hlavou. Z okna znovu zazněla hudba, ale já šla dál a už jsem se neohlížela. Zvuk houslí byl stále tišší a tišší. Teprve na rohu ulice jsem se ohlédla ještě jednou. Naposled!

Čekám na něho už tolik dlouhých let! A po všechna ta léta ho před sebou vidím, jak stojí ve své věži, kde měl laboratoř, jak se na mne dívá a jak hraje: Bouře mlhou nebe kryje, vichr sněžný víří…“

„Říkala jste v laboratoři ve věži?“

„Ano.“

„Naděždo Alexandrovno, nemohl bych se do té laboratoře podívat?“ Odpověděla s velikou trpkostí:

„Tenkrát před lety, hned po odchodu doktora Dumčeva, sem začali chodit lidé, okukovali, divili se a mně neušly jejich ironické pohledy a nedůvěřivé poznámky. Rozumí se ovšem, že jsem si toho nevšímala. Nedovolila jsem nikomu, aby se tam čehokoli dotknul. Všechno tam leží tak jako v den doktorova odchodu. Kdosi, pravděpodobně někdo z těch zvědavých návštěvníků, si ztropil z té smutné příhody dokonce ošklivý žert: v jednom humoristickém venkovském časopise byl příběh popsán jako zábavná fraška, a ještě k tomu s karikaturou. Potom jsem už do laboratoře nikoho nepustila. Ale vy,“ obrátila se ke mně paní Bulajová, „vy, myslím, tam jít můžete!“