V zemi obřích trav

KAPITOLA 49. VELIKÝ OBJEV NEBO VELIKÝ OMYL?

Divíte se?“ zeptal se doktor Dumčev ironicky.

„Ne, ne!“ odpověděl jsem. „To není to pravé slovo. To není údiv. Jsem prostě očarován neobyčejnou podívanou!“

„To je jenom ohrada. Jenom plot u mého domu.“

A skutečně jsem měl být čím nadšen. Jasně žlutá barva, jako kůra zralých citronů, střídala se tu s ohnivými nevybledávajícími barvami podzimního listí a s přísnou našedivělou modří severského nebe. V nejrozmanitějších fantastických seskupeních vystupovaly jasně bílé skvrny, černé prstence a fialové pásy, tvoříce podivuhodné ornamenty.

Sluneční paprsky ozařovaly svéráznou gigantickou divadelní oponu, kterou doktor Dumčev přezíravě nazval „plotem“, a pohrávaly si na jejích skvělých barvách.

Přišli jsme blíž. Do výše trčely šikmé tyče, posázené tvrdými pichlavými hroty.

„To jsou nohy kobylky — hodí se znamenitě na kůlový plot mého zámku,“ vysvětloval doktor Dumčev. „A mezi ně jsem zasadil motýlí křídla. Ta jasně žlutá křídla citrónové barvy jsou křídla žluťáska řešetlákového, jasně bílé ›C‹ je poznávací značka babočky bílé C, lebka a hnáty je zase kresba na hřbetě smrtihlava.“

Všechny barvy přecházely harmonicky jedna do druhé a pokrývaly část kůlového plotu.

Došli jsme k vratům.

Díval jsem se a nemohl jsem odtrhnout oči: veřeje vrat byly ulity jakoby z kovu. Leskly se jako dobře vyleštěný žlutý bronz.

„To jsou krovky krásce měďaka. I o tomhle byste měl lidem vypravovat!“

„Sergeji Sergejeviči, prosím vás, abyste nezapomínal, že já se k lidem nevrátím…“

„Dost už o tom! O to teď nejde! Jde o to, že se na tom lidé mohou přiučit velmi užitečným věcem.“

Co jsem měl Dumčevovi odpovědět?

Doktor pokračoval:

„Co vidíte tady?“

„Vidím barvy neobvykle čistých a jasných tónů.“

„Náš host se dívá, prohlíží a přece nic nevidí,“ řekl a hleděl při tom na nádherné vzory, jimiž byl ozdoben plot.

Čekal jsem, až mne pozve na dvůr, a prohlížel jsem si zatím s požitkem skvělou oponu, ale Dumčev nepospíchal a zeptal se mne:

„Řekněte mi, jakou barvu mají vaše domy a ulice?“

„Naši architekti znají vlastnosti materiálu, z kterého se staví. Radí se s chemiky a pak dávají pokyny malířům, jakých barev mají na dům použít.“

„A co déšť? Nesmyje ty barvy? Nevyblednou na slunci?“

„Dům se opraví, znovu se natře a je zas jako nový.“

„Tedy barvy, barvy, celá vědra barev. Malíři s tubami barev a práce, která nikdy neskončí… Pořád jen míchat a míchat barvy, aby se dosáhlo žádaného odstínu.“

„Nu ano! Jak jinak?“

Stále jsem ještě Dumčevovi nerozuměl.

Ale on mluvil dál:

„Lidské domy, ulice a města musí zazářit a rozkvést všemi duhovými barvami. Asi tak, jako na slunci hrají nádhernými barvami a nejvybranějšími odstíny křídla motýlů!“

„To je přece nemožné.“

„I ne, je to možné! Barvy, o nichž mluvím, jsou zcela jiného druhu než barvy, na které myslíte a kterým jste přivykl. Chápejte mne, jde tu o něco docela nového. To nejsou barvy z vědra malířova. Jsou to barvy, které nemohou vyblednout a zachovají si svůj odstín na věky, barvy, které nepodléhají času. Dívejte se a vypravujte o tom lidem. Ale dívejte se pozorně! Vždyť ta křidélka jsou průzračná. Průzračná!“

Díval jsem se a prohlížel všecko důkladně, ale stejně jsem Dumčevovi nerozuměl. Neříká to všecko snad jenom ze žertu? Takové nádherné barvy, a Dumčev říká, že křidélka jsou průzračná. To přece není možné. Vyčkávavě na mne hledí a čeká, co odpovím. A jak je při tom smutný, vážný a soustředěný!

Co jsem mu mohl říci? Jak na to odpovědět?

Dumčev výslovně říká: věčné barvy! Ale křidélka motýlů jsou přece křehká. A motýli žijí jen několik dnů, nanejvýše týden nebo čtrnáct dní.

Dumčev říká: Tyto barvy nepodléhají času. Ale vždyť on sám přece ztratil pojem času! I ve svých dopisech mluví o tisíciletích. Proto asi také říká, že barvy jsou věčné. Nepodléhají prý času! Nepodléhají času!

Tak jsem asi v duchu přemýšlel, ale Dumčevovi jsem to neřekl. Prostě jsem mu nerozuměl.

Stál jsem u pestrobarevné, nádherné divadelní opony, anebo, jak to Dumčev nazval, u plotu jeho domu. A přece jsem jeho slovům naslouchal s pohnutím, protože jsem cítil, že jdou od srdce. Podstatu věci jsem však pochopit nemohl. Nevyznal jsem se dostatečně ve fysice, optice a nauce o barvách.

V Dumčevově hlase bylo tolik upřímnosti, že jsem si na okamžik pomyslil: Možná, že má pravdu. Ale rychle jsem se opravil. Ne, je to rozhodně omyl. Barvy nemohou být věčné! A potom, on přece říká, že křidélka jsou průzračná. Vždyť musí sám vidět, jak kouzelně jsou vybarvena. Došel jsem k závěru, že to není možné, že je v tom určitě nějaký omyl. Klame sám sebe. Je to poblouzení osamělého člověka, který strávil celá desetiletí v Zemi obřích trav.

Něco jsem ale říci musil. Dumčev se na mne díval a čekal. Řekl jsem tedy:

„Nemohu pořád pochopit, jak ty barvy mohou být věčné. Co je obarveno, musí přece zase vyblednout.“

Trávy se kolébaly, ohýbaly a šuměly svůj věčný nápěv. Dumčev se na mne už nedíval. Hleděl upřeně do dálky, jako by za mohutnou zelenou houští šumících trav prohlížel nějaké nové vzory, které bylo dopřáno vidět jen jemu. Pak začal mluvit. Mluvil vzrušeně a jaksi smutně a jeho slova se týkala mne.

„Co mám dělat? Jak budu moci vysvětlit lidstvu, že tu jde o docela jiné barvy než barvy květů? Žlutý pryskyřník, modrá chrpa, jasně červený mák vyblednou a pohasnou. Ale zde je tomu jinak, úplně jinak, jak mu to mám vysvětlit? Tu je podstata barev docela jiná! Barvy mého plotu neuvadnou a nepohasnou! Nikdy! Nikdy!

Orchestr vytváří v divadle zvuky, které se rozehřmívají jako bouře. Marně byste však hledali takovou bouři barev. Jak mrtvě a neživotně se vyjímá zeleň louky, namalovaná na lepence nebo na překližce, zatím co v hudbě zvučí živoucí příroda vesny! A to právě je zde! Podívejte se přece! Pochopte mne a vypravujte o tom lidem

Poslouchal jsem a řekl jsem si: Blouznění! Omyl, který on prostě nevidí a nechápe.

Stále tišeji šuměly trávy, stále jasněji a živěji hořelo a měňavými barvami se míhalo pozadí — velkolepá opona, za kterou stál Dumčevův dům.

Tenkrát jsem ještě Dumčevovi neporozuměl. Ale ta jeho slova, která pronesl s takovým pohnutím a s takovou vášnivou vážností, zapůsobila na mne tak silně, že jsem se cítil přemožen a že jsem si je přesně zapamatoval:

„Vysvětlete to lidem! Až se zaskví ty barvy před očima lidí, budou jim pomáhat v práci a v životě, budou je povzbuzovat a utěšovat a obveselovat, tak jako píseň a jako hudba… Vejděte! Vstupte do mého domu a pocítíte to jistě sám.“

Nespěchal jsem, nemohl jsem se s těmi nádhernými barvami rozloučit.

Cítil jsem, cítil jsem celou svou duší, že v jeho rychlé horečné řeči je přece jen skryta nějaká pravda, nějaký skutečný objev. Ale jaký? A v čem záleží? Nemohl jsem tomu ještě porozumět.

Řekl jsem proto tiše a prostě:

„Sergeji Sergejeviči! Naposledy vás prosím, vraťte se k lidem!“