V zemi obřích trav

KAPITOLA 61. STAVBA DOMU

Minula noc. Když jsem se dost pozdě probudil a rozhlédl se světlým hostinským pokojem, tu jsem v první chvíli ani dobře nechápal, proč jsem měl včera o Dumčeva takové obavy.

Ihned jsem se k němu vypravil, ale najednou jsem ho uviděl v jedné ulici. Nikoho si nevšímal, ztracen pro celý svět, stál na rohu a díval se na stavbu jakéhosi velkého domu.

Nedaleko stála Naděžda Alexandrovna a její sousedka a nespouštěly Dumčeva s očí. Sousedka mi dala znamení, abych k nim přistoupil. Dověděl jsem se od ní, jak ráno zaslechla bouchnutí domovních dveří a viděla, že Dumčev odchází z domu. Měla starost, že se Sergej Sergejevič ještě ani nenapil čaje a kdoví na jak dlouho odchází, a tak zavolala Naděždu Alexandrovnu a obě se pustily za ním. Stále se chystaly, že na něho zavolají, ale nemohly se k tomu odhodlat. A on se najednou zastavil tady u toho domu a teď tu stojí a dívá se a dívá.

Co je tu vlastně k vidění? Nebo snad nikdy neviděl, jak se staví velký dům?

Dumčev stál dlouho a nehybně na jednom místě. Pak, jakoby zachvácen jakousi netrpělivostí a sám se sebou nespokojen, začal rychle přecházet sem a tam a díval se s různých míst.

Po jasném jitřním nebi plulo rameno jeřábu s nádrží naplněnou rozmíchaným betonem. V lehkém větříku se třepotaly veliké rudé plátěné pruhy, narážely na ohradu a hned se zase vznášely do výše. Nesly nápis: „Zavazujeme se, že splníme a překročíme půlroční plán výstavby obytných domů.“ A z otevřeného okna se k obloze nesla píseň:

„… po kaménkách… po žlutém písečku…“

Věta se přetrhla v půli, bylo slyšet jenom vytrvalý doprovod a arie začala zase znovu:

„… po kaménkách… po žlutém písečku…“

Zpěvačka v sousedním domě asi cvičila arii Nataši z opery „Rusalka“. Její vysoký hlas se rozléhal ve svěžím vzduchu.

Když přestala, bylo slyšet, jak děvčata, která stála v oknech a natírala rámy, zpívají nějakou svou. Slova písně byla sice smutná a dojímavá, ale děvčata ji zpívala bezstarostně a dokonce jaksi uličnicky, takže to nakonec vyznělo vesele.

A na jitřním, jasně modrém vysokém nebi plulo rameno jeřábu s nádrží. Teď se dal do pohybu i jeřáb a jel pomalu podél stavby. Lana se spustila dolů. Ale už jdou zas nahoru a rameno jeřábu krouží nad stavbou… Krouží nad novostavbou bez lešení.

K jednopatrovému domu, u něhož Dumčev stál, přišel mladík a dvě děvčata. Nechal vrátka vrátky, přeskočil nízký plot, za nímž se hustě rozrůstaly šípkové i růžové keře, a volal:

„Olgo, Olinko! Pospěš si! Jdeme plachtit na jachtě, jak jsme se včera domluvili.“

„Už jdu!“ odpověděl čísi zvonivý hlásek.

Mladík a děvčata se posadili na lavičku u zahrádky. Dumčev k nim přistoupil docela blízko. Mladík vstal a nabídl Dumčevovi místo. Dumčev si však nesedl. Zdálo se, že tu mládež přímo. studuje. Jak upřímně a jasně se dovedou smát! Jak vesele spolu hovoří!

Bouchla vrátka a ze zahrádky vyběhla Olga v bílých šatech se světlemodrým šátkem v ruce. Na uvítanou začala s písničkou:

Všichni se přidali, vzali se za ruce a běželi k moři.

Dumčev se za nimi dlouho díval.

Zpívala zpěvačka, zpívaly natěračky a z daleka doléhal slábnoucí zpěv Olgy a jejích přátel.

Na jitřním nebi se rameno jeřábu zdálo skoro průhledné, jako z krajkoviny. Lehce, plavně a vesele kroužilo na vysokém nebi nad staveništěm.

Dumčev se vydal k domovu.

Šli jsme za ním, ale on nás ani nezpozoroval. Vedl samomluvu.

„Zpívají! Všichni zpívají! Jsi tím překvapen… A co ten dům? Kam se schovali zedníci, budovatelé domu? Samá mechanika… Ale všichni zpívají. Odkud se vzala taková radost? Jak tomu všemu mám rozumět?“

Tak hovořil Dumčev sám k sobě. A kdesi daleko zpívala zpěvačka:

„Utíkala, utíkala bystrá říčka…“