V zemi obřích trav

KAPITOLA 18. FANTASTICKÁ DOMĚNKA

A no, všechno je logické!“ řekl profesor Tarasevič, když mne vyslechl, „ale teď to vypadá ještě tajemněji: doktor Dumčev se asi stal obětí jakéhosi svého objevu. To za prvé. A teď za druhé: doktor Dumčev zmizel, protože změnil nějakým způsobem svoje vzezření — a to tak, že jeho odchod nemohl nikdo zpozorovat. To je jasné. Ale co dál? Mlha, mlha!“

„Dovolte, Štěpáne Jegoroviči, proč bychom nemohli připustit, že doktor Dumčev skutečně objevil recept na neviditelnost, o kterém se zmiňuje Wells?“

„Protože vědecký základ románu i filmu ›Neviditelný‹ je naprosto chybný.“

„A proč?“ otázal jsem se. „Román ›Neviditelný‹ je samozřejmě fantastický, ale jeho základ není přece nijak nesprávný. Vzpomeňte si na Puškinovy verše z ›Ruslana a Ludmily‹:

Lidová moudrost, která byla zdrojem Puškinovy básně, pokládá přece také neviditelnost za věc docela možnou. A vědci často uskutečňují takové věci, o kterých hovoří lidové pověsti a pohádky.“

„Ne,“ prohlásil profesor Tarasevič rozhodně, „buď poesie, anebo věda; ty dvě věci nelze míchat dohromady! A věda praví toto: Všechna tělesa, jak je všeobecně známo, pohlcují, odrážejí anebo lámou světelné paprsky. Kdyby lidské tělo bylo neviditelné, nepohlcovalo by světelné paprsky, neodráželo by je, ani nelámalo. Kdyby tělo Wellsova neviditelného bylo opravdu neviditelné, musila by být neviditelná i jeho oční čočka, nemohla by potom lámat paprsky a jeho sítnice by nemohla zobrazovat vnější svět a přenášet tento smyslový vjem do mozku. A jakmile by toto zobrazování přestalo fungovat, pak by člověk, který se stal neviditelným, sám také nic neviděl. Neviditelný muž by byl slepý. Neviděl by okolní svět, neviděl by ani sebe sama. I kdyby vykřikl ›Pomoc!‹ a lidé podle hlasu vztáhli k němu ruku, neviděl by ani vlastní ruku, ani ruku, kterou mu podávají.

A proto,“ pokračoval Stěpan Jegorovič — „Dumčev, který tak nenápadně a hladce opustil laboratoř, Dumčev, který píše mikroskopické dopisy, nemůže být neviditelný. A posuzujeme-li věc podle mikroskopických písmenek jeho dopisů, vidí svět dokonce mnohem lépe než vy anebo já. Ne, doktor Dumčev odešel před zraky všech, odešel však v nějakém změněném vzezření!“

„Ale v jakém?“

„Kdybychom to věděli — věděli bychom skoro všechno!“ řekl profesor.

„Cožpak je vůbec možno předpokládat, že by člověk mohl nabýt tak nové a pozměněné tvářnosti, že by ho vůbec nikdo nepoznal a neviděl?“

Profesor se zamyslil.

„Před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě student,“ řekl po dlouhém mlčení, „zašel jsem jednoho parného dne do biologického musea v Moskvě. Procházel jsem se sem a tam musejními sály, mezi vycpanými zvířaty a ptáky a nesčíslným množstvím skleněných nádob, v nichž byli uloženi v lihu všemožní živočichové v různých stadiích svého vývoje. Nakonec mne to unavilo a omrzelo, a abych se trochu rozptýlil, přistoupil jsem k šedivému muži s živým, pronikavým pohledem, který dělal u okna nějaké pokusy. Byl to vědec, ředitel musea.

›Co děláte s tím obojživelníkem?‹ zeptal jsem se.

›Podívejte se! Jsou si tihle dva tvorové podobní?‹

›Vůbec ne.‹

›Opravdu, u jednoho z nich jsou vidět žábry a má ploský neohrabaný ocas. Žije výhradně ve vodě a nazývá se axolotl. Druhé zvíře dýchá plícemi a jeho tělo dlouhého válcovitého tvaru s ocasem je mnohem ladnější. Žije na zemi i ve vodě. Je to amblystoma. Kdysi považovali axolotla i amblystomu za dva různé samostatné živočišné druhy. A nyní bylo zjištěno, že vodní živočich axolotl se proměňuje v amblystomu. Že axolotl je vlastně larva amblystomy.‹

›A co je na tom tak zvláštního?‹ řekl jsem. ›Pulec, který žije a plave ve vodě, se mění v žábu, jež žije ve vodě i na suchu. A pulec se žábě vůbec nepodobá. Jaký smysl mají takové pokusy?‹

›Příklad, který uvádíte, se sem nehodí! Jistě byste se divil, kdyby někteří pulci kladli v blátě vajíčka, ze kterých by se líhli noví pulci, a druzí pulci zas by se měnili v žáby!‹

›Taková kouzla se ale přece nedějí,‹ zasmál jsem se.

›U pulců ne. Avšak s larvou amblystomy, s axolotlem, ano. Přeměňuje se na amblystomu. Axolotl se však také na amblystomu měnit nemusí a může se rozmnožovat a umírat jako axolotl.‹

›A amblystoma?‹

›Ta zase snáší vajíčka, z nichž se později líhne larva axolotl.‹

›Dobře! Ale jaký nový zázrak ještě od nich čekáte?‹

›Žádný zázrak. Vyvolávám proměnu umělou cestou a nutím axolotla, aby se vždy a bez výjimky měnil v amblystomu. Provádím tedy metamorfosu — proměnu larvy v dospělého tvora — a zkoumám ji.‹

›A jak můžete tady v laboratoři zasahovat do díla přírody?‹

›Docela jednoduše. Přikrmuji své axolotly štítnou žlázou anebo thyroxinem, který tato žláza vyrábí, a tím donutím vodní formu obojživelníka, aby se proměnila v naprosto odlišnou formu suchozemskou. Jsem fysiolog a musím umět dělat takové věci! Vytvářím nezbytné podmínky pro přeměnu jednoho živočicha v druhého.‹

Když jsem tak toho horkého letního dne stál u musejního okna, které vedlo do tiché ulice, napadlo mne: Je to tak nemožné představit si vynález nějakého prostředku, který by na člověka působil tak, jako thyroxin působí na živočicha zvaného axolotl?

Mé úvahy nepramenily však ani z vědy, ve které jsem byl tehdy ještě nezkušeným nováčkem, ani z životní skutečnosti. A tak je tomu teď i s námi oběma, Grigoriji Alexandroviči. Ale už dost o tom!

Vy jste divadelník a vaše fantasie vás unáší ze země do meziplanetárních prostorů. A unáší s sebou i mne.“ Ale já jsem se nedal.“

„Meziplanetární prostor?“ opakoval jsem rychle. „Jsem ochoten připustit, že doktor Dumčev ulétl na Měsíc. V jeho laboratoři jsou přece záznamy o pokusech Kibalčevových a Ciolkovského! Ti dva vynalezli reaktivní raketový motor. A Dumčevovou vášní bylo přece létání!“

„Ne, už toho nechme! Pojďme raději k nám na čaj. Bydlím hned vedle, tady v té ulici, o tři domy dál.“