V zemi obřích trav

KAPITOLA 63. MOJE POZNÁMKY NA OKRAJÍCH DUMČEVOVY ZPRÁVY

V Čensku mají stinný a hustý park. Sotva zahneš z hlavní aleje, obklopí tě přítmí a ticho. Cestičky jsou zarostlé trávou a sad není oplocen. Přece však u vchodu do hlavní aleje stojí veliká světlemodrá dřevěná brána a na ní přívětivý nápis: „Vítáme vás!“

Zašel jsem do sadu, abych si mohl v klidu přečíst Dumčevův referát

Zdálo se mi příjemnější přečíst si jej v tichu stinného sadu než v dusném hotelovém pokoji.

Hned ráno jsem si přinesl z knihovny různé příručky, knihy a slovníky a honem jsem se pustil do čtení, abych se podrobněji seznámil s Dumčevovou zprávou.

Na velké zahradní lavičce se skloněným opěradlem jsem si rozložil knihy a začal jsem číst.

Zelená kobylka mi vyskočila na nohu, znovu poskočila a zmizela v trávě. Usmál jsem se svým vzpomínkám.

Kdesi blízko bylo slyšet veselé dětské hlasy:

„Přihořívá!“

„Samá voda, samá voda!“

„Už to mám!“

Pak jsem se zahloubal do Dumčevovy zprávy a už jen z daleka ke mně dolehlo:

„Vidím! Už to mám!“

Dumčevovy these začínaly dost neobvyklým způsobem: „Vědci! Vidím vás, jak čtete mou zprávu. Někteří z vás, ti dalekozrací, si nasadili brýle, jiní, ti krátkozrací, je zase sundali. A někteří si nasadili jedny a druhé mají do zásoby v kapse. Odložte své brýle a jděte k jakémukoli potoku. Najdete tam něco mnohem dokonalejšího. Chyťte si brouka vírníka. Ano, ano! Nejsem blázen, když to říkám: brouka vírníka. Tento brouk žije na hranici vzduchu a vody, to jest zároveň ve vzduchu i ve vodě. Ale světelné paprsky, které vnikají do oka brouka ve vzdušném prostředí, lámou se určitým způsobem, kdežto paprsky procházející vodou se lámou jinak, mnohem slaběji. Vírník má každé oko rozděleno na dvě poloviny. Horní polovinou se vírník dívá ve vzduchu a spodní polovinou vidí ve vodě. Ohniskové vzdálenosti obou polovin jsou rozdílné. Když vírník klouže po vodní hladině, tu vrchní polovina jeho očí pozoruje všechno, co se děje ve vzduchu, zatím co spodní polovina vidí svět pod vodou.

Zahoďte své brýle! Poučte se u vírníka! Využijte tohoto způsobu dvouohniskového vidění. Vyrobte si dvouohnisková skla!“

Udělal jsem k tomu tužkou poznámku:

„Pozdě! Pokladník, který mi vydával v Moskvě na nádraží lístek na dráhu, se na mne nějak divně podíval skrze své brýle. Zajímalo mne to a pokladník mi to vysvětlil: „Jsou to obyčejná dvouohnisková skla, která si můžete objednat v kterékoli lékárně.“

Dumčevův návrh je tedy už zastaralý. „A co když,“ řekl jsem si a bál jsem se domyslit: „co když takhle zastaraly všecky jeho these?“

„Lidé! Při prokopávání tunelů v horách narážíte na různé druhy hornin. Poučte se u brouků, u červotočů, vyzkoumejte, jak to přijde, že slyší, kde je vrstva dřeva tenčí a kde silnější. A určitě si zjistěte, jak dovedou provrtat i nejtvrdší dřevo. Najdete nové metody ražení chodeb.“

Neudržel jsem se a připsal jsem k tomu:

„Rada je to sice správná, ale také opožděná! V naučném slovníku se dočteme, že ›Teredo navalis‹, šášeň lodní, druh měkkýše, podobný červu a nesoucí na předním konci těla dvě malé zahnuté destičky, opatřené ostrými zoubky, dovede provrtat i nejtvrdší dřevo. Ale myslím, že to nebyl ani červotoč, ani tenhle měkkýš, kteří svými pohyby člověku vnukli nápad na vynález stroje k ražení tunelů!“

Dumčev píše dále:

„Architekte, nauč se stavět úsporně od včely! Každá stěna včelí buňky je využita dvojnásobně. Výhoda prostoru se šestiúhlým průřezem je v tom, že kromě úspory materiálu se dosáhne i veliké pevnosti. Při tom je váha vosku (stavebního materiálu pláství) šedesátkrát menší než váha medu uvnitř.“

Dělám poznámku na okraj:

„Proč doporučovat architektově pozornosti nádrže se šestiúhlým průřezem? Fantasie architekta nemá zapotřebí této včelí nápovědi. I nejhorší architekt, dřív než začne stavět dům, musí mít představu plánu domu v hlavě. A když je to potom nutné, mění a zlepšuje svůj projekt třeba několikrát za sebou.“

Včela „staví“ vždycky pudově. Kdyby se buňka propíchla, med z ní bude vytékat. Ale včela bude do této děravé buňky nosit med dál a nakonec do ní odloží i vajíčko a buňku uzavře. Je to prostě pud! Přiletěla právě tolikrát, kolikrát je zapotřebí, aby se buňka naplnila.

„Váha vosku je šedesátkrát menší než váha medu.“ Je to sice zajímavé, ale používat vosku jako stavebního materiálu pro lidské stavby?

Trochu divný návrh!

Dumčev píše:

„Člověče, který si stavíš příbytky, nauč se chránit své domy před chladem! Samička kudlanky obaluje snesená vajíčka zvláštní tekutinou, kterou neustále vyměšuje. Tato hmota obsahuje vzdušné bublinky a chrání snesená vajíčka před přílišným horkem i před zimou. Prostudujte tuto tekutinu!“

K tomu jsem poznamenal:

„Jde o tepelnou isolaci. Ale vždyť vzduch jako tepelný isolátor je už dávno známý. Právě nedávno využila soudobá technika této jeho vlastnosti a vyrobila zvláštní druh pěnového skla. Tento materiál předčí svými tepelně isolačními vlastnostmi dokonce i korek. Aby bylo možno takovou skelnou masu vyrobit, bylo především nezbytně nutno najít způsob, jak řídit tvoření pórovité struktury skla. Problém je v tom, aby vzduchové bublinky byly ve skle stejnoměrně rozloženy.“

Nemá přece smysl hledat právě v pěně kudlanky vzor, jak rovnoměrně rozložit jednotlivé bublinky, pomyslil jsem si.

Pokračoval jsem v četbě Dumčevova referátu se stoupajícími rozpaky a ke každému jeho návrhu jsem si psal na okraj svého exempláře zprávy poznámky. Pozdě! Pozdě! Cítil jsem v duši stále větší a větší tíhu a kladl jsem si bezděky otázku, zda celý Dumčevův život nebyl prožit nadarmo. A co s ním bude, až se o tom přesvědčí on sám?! Jakou odpověď dostane z Moskvy? Vždyť on vmetl ze Země obřích trav současné vědě vyznání k souboji. Napsal: „Vrátím-li se, obohatím svět svými objevy.“

A připadá mi za těžko číst dál… Zavírám oči.

„Samá voda!“

„Samá voda!“

„Samá voda!“

Slunce stojí vysoko, prodírá se zeleným listovím a stíny se krátí. Je poledne.

„Samá voda, samá voda!“ zaznívá z blízka a hned zase z dálky. Mám číst ještě dál? Váhám, jako bych na něco čekal.