V zemi obřích trav

KAPITOLA 25. ŘÍTÍCÍ SE HORA

Co se to zablýsklo tam dole u kořene trav? Není to náhodou stříbřité zrníčko, které mi vypadlo z ruky, když jsem mrštil svým pláštěm po pavoukovi?

Ano! Uviděl jsem stříbrný třpyt pilulky. Bylo to skutečně mé spasné zrníčko!

Zas budu mít dvě pilulky. A až najdu Dumčeva, budeme se oba moci vrátit k lidem…

Seskočil jsem na zem a odřel jsem se při tom bolestně o ostré hrany kamenů. Kameny? Dřív bych byl řekl, že je to hrubozrnný křemitý písek, ale teď to pro mne byly ohromné balvany. Stál jsem na nevelkém úzkém kamenitém pruhu. Kolem dokola šuměl les.

Zamířil jsem k zrníčku. Vtom se znenadání mezi mnou a mojí spasnou pilulkou objevila obrovská valící se koule.

Po písčitém poli se valila hora.

Kdybych byl dovedl využít jednoho okamžiku a rychle se vrhl vpřed, mohl jsem svou pilulku zachránit. Avšak hora se na mne řítila tak neodvratně a hrozivě, že jsem byl úplně popleten a vhodný okamžik jsem promeškal.

Hora se přede mnou náhle zastavila a zaclonila pilulku. Snažil jsem se horu obejít, ale tu se mi za ní ukázal podivný tvor, celý zakovaný do černého brnění. Připomínal středověkého řádového rytíře z obrázků v historickém románu.

Stvoření, asi dvakrát větší než já, se opíralo hřbetem o horu.

Předek jeho hlavy vypadal jako obrovské polokruhovité hrábě s velikými zuby. Místo předních noh mělo dlouhé a široké lopaty s ozubenými okraji.

Teď jen rychle kouli obejít!

Musím ji obejít za každou cenu a sebrat spásonosnou pilulku!

Mihl jsem se kolem zvířete. Rychle, jen rychle k pilulce! Oběhl jsem horu s pravé strany. Ta se ale náhle pohnula a valila se nazpět. Vrátil jsem se na dřívější místo. Za koulí se objevil jiný „černý rytíř“. Byl trochu menší, jeho pohyby byly bystré a obratné, dokonce jakoby trochu zlodějské; to on strčil kouli na druhou stranu. Tenhle „loupeživý rytíř“ se snažil kouli valit jinam, ale její majitel ji tlačil dál v původním směru.

Oba tvorové strkali koulí sem a tam. Na okamžik jsem drahocennou pilulku zahlédl, ale potom ji hora zase zaclonila. Cožpak jsem se mohl za této situace odvážit k výpadu a zmocnit se pilulky? Jistě ne. Buď by mne rozdrtila hora, anebo rozšlapali „černí rytíři“.

A což podniknout širší obchvat, obejít kouli větším obloukem a zmocnit se pilulky tímto způsobem? Ale koule se neustále pohybuje v naprosto neočekávaných směrech, a kdybych pilulku na okamžik ztratil s očí, nevím, zda bych ji potom našel.

Najednou se koule prudce navalila přímo na pilulku. Teď je konec! Už se mé zrníčko zablesklo na vrcholku koule… Okamžik — a koule se kutálí dál po písčitém pruhu. Místo, kde pilulka ještě před chvílí ležela, je teď prázdné.

Utíkal jsem za koulí, ale „rytíři“ ji kutáleli stále rychleji a rychleji.

Co jsou to vlastně zač, ti tvorové s dlouhými zubatými lopatami a hráběmi, kteří se svým vzezřením tak podobají rytířům v černých brněních?

A ta koule, kvůli níž se spolu tak poprali? Všechno jsem pochopil teprve později.

Nespouštěl jsem kouli s očí a běžel jsem za ní stále rychleji a rychleji. Už jsem sotva dech popadal, ale pořád jsem běžel a běžel. Byla to obtížná cesta; obcházel jsem balvany, skákal přes rozsedliny, vystupoval na strmé kopce. Začala mne zmáhat únava a já zůstával stále víc a víc pozadu. Nakonec mi koule zmizela za vysokými písečnými vrchy.