V zemi obřích trav

KAPITOLA 16. NEJPROSTŠÍ ŘEŠENÍ JE NEJLEPŠÍ

Ano, jsem unaven! Nejsem prostě s to rozluštit takovou složitou úlohu! Musím přestat s tím rozčilujícím pátráním! Zítra ráno odjedu z města. Zítra uvidím toto klidné zelené městečko s jeho nerozřešenou záhadou naposled s paluby odjíždějícího parníku, za zvuku lodní sirény.

Umiňoval jsem si, že už na Dumčeva nebudu myslet. Na okamžik jsem nabyl ztraceného klidu, ale moje starostlivá mysl se znovu a znovu vracela k záhadným dopisům.

Vtom mne napadlo, že se na řešení této složité úlohy musí jít nějakým docela jednoduchým způsobem. A vzpomněl jsem si na lidové přísloví: „Co je vtipné — bývá prosté“.

Dumčevův případ vyžaduje úplně prosté řešení.

Jak ale takové prosté řešení najít?

Budu musit hledat rozluštění složité úlohy nějakou docela jednoduchou cestou.

Vyšel jsem z čítárny. Vydal jsem se k moři, potuloval jsem se po břehu a stále jsem přemýšlel o jediné věci.

A snad ani není zapotřebí tolik o tom mudrovat. Hlavní věc je dobře a pozorně si všeho všímat!

Aristoteles se před více než dvěma tisíci lety v jednom svém pojednání z roztržitosti zmýlil. Napsal, že moucha má čtyři páry noh. Bylo to ovšem jenom směšné přepsání. Opravdu podivuhodné je však na tom to, že učenci se po osmnáct století dívali na dotěrnou mouchu a nedali si práci, aby Aristotela překontrolovali.

Přepisovali to směšné nedorozumění z jednoho rukopisu do druhého a skutečnou mouchu vůbec nevzali na vědomí.

Procházel jsem se po břehu. Šum moře jako by přitakával mým myšlenkám. Rozluštění se mi podaří docela určitě najít. Hlavní věc je naučit se pozorovat! Pozorovat a domýšlet.

Ano, prostý důvtip! To je všechno, čeho je při tom zapotřebí. Zrovna takový, jaký projevil kdysi již velmi dávno jeden desetiletý chlapec. Kde jsem jenom o něm četl? Už se nepamatuji. Ale na ten příběh si vzpomínám velmi dobře. Stalo se to v době, kdy byla vynalezena parní pumpa na čerpání vody z důlních šachet.

Hochovi přidělili nudnou, jednotvárnou a protivnou práci. Musil stát celý den u stroje a otvírat střídavě kohoutek s vřelou párou, aby mohla naplnit válec a tlačit píst do výše. A pak zase kohout se studenou vodou, aby se pára ochladila a ve válci vznikl vzduchoprázdny prostor, do něhož se pak nassála voda ze šachty. Nebyla to těžká práce, ale jak nudná! Ostatní kluci si hrají vesele s míčem na zelené louce. Jaké by to bylo pěkné, kdyby si mohl jít hrát s nimi a stroj kdyby při tom nepřestal pracovat! Tu náš chlapec svázal kliky obou kohoutů silným motouzem. Kohouty se teď otvíraly a zavíraly bez jeho pomoci. A hoch si šel hrát s míčem. Najednou nastala v práci porucha — předřely se provázky. Stroj se zastavil. Poslali pro vynálezce parní pumpy. Uviděl konce motouzů — a všechno pochopil. A vůbec nevyčinil polekanému chlapci, který stále ještě držel v ruce míč.

Vynálezce byl nadšen; hochova všímavost mu napověděla, aby místo provazů spojil oba kohouty kovovými tyčkami. Co vše dokáže všímavost! Docela prosté řešení je často před námi na dosah ruky a my je nevidíme, zbytečně mudrujeme a tím jenom věc komplikujeme.

Vrátil jsem se do hotelu „Vlna“. Když jsem bral ze skřínky na stěně klíč, vrátná zdvihla oči od knihy a podívala se na mne:

„Občan Nestorovi… ›Ach dobře tedy!“

„Znovu se vrátila ke knize. „›Ach dobře tedy!“ zašeptal hlasem, který byl přiškrcen hněvem: ›Sem! Rychleji! Nuže! Taste kord! Nechť se dlažba zbarví krví jednoho z nás.. Občane Nestorové, vy jste ještě neodcestoval? Promiňte, zrovna čtu román od Huga. Je v tom Esmeralda. Je to takové smutné… Zůstanete ještě zítra?… ›Nechť se dlažba zbarví krví jednoho z nás.. Občane Nestorové, jestli ještě nechcete odjet, mohu vám pokoj nechat. Kolik dní tu ještě zůstanete?“

Kolik dní? Kolik dní? Přemýšlel jsem o Dumčevovi. „Jedna tajemná událost mne nutí, abych tu ještě zůstal.“

„Tajemství? Tajemná událost! To je krásné! Nedovedete si představit, jak miluji všechna tajemství!“

Řekl jsem si: „Kdybych jí vyprávěl o Dumčevových dopisech, zapomněla by možná i na svoje knihy.“