V zemi obřích trav

KAPITOLA 4. ROZLUŠTĚNÍ A NOVÁ HÁDANKA

Na stěnách restaurace, kam jsem zašel z knihovny, byly vymalovány vskutku neobyčejné výjevy. Lední medvěd na ledové kře napřáhl tlapu a sahá na špičatou plachtu loďky plující po nemožně bleděmodrém moři. A na druhé stěně zase děti na bobečku spouštějí po prudkém potoce mezi sněžnými horami malou papírovou lodičku. Na stropě jsou přibity rohy kozorožce. Na nich visí dvě lampy s pestrobarevnými papírovými stínidly.

Pil jsem kyselé víno a jedl jakési neznámé masité jídlo s dušenými rajčaty. Na podiu hrálo smyčcové trio. Lidí i hluku stále přibývalo. Ale to mi nebránilo přemýšlet o Darwinově dopise a Fabrových pokusech.

Řekl jsem si: „Teď vidím všechno v jiném světle.“

Dopis, který se mi náhodou dostal do rukou, nebyl poslán takovým neobyčejným způsobem zbůhdarma, jen tak ze žertu. Ne, to rozhodně není práce studenta z pedagogického ústavu! Měl bych navštívit profesora Taraseviče a pohovořit si s ním.

Odešel jsem z restaurace. Procházel jsem se v zamyšlení nočními ulicemi městečka, rozmlouvaje skoro nahlas sám se sebou. Kdo je to ten Dumčev? A komu vlastně je to tajemné poselství určeno?

Děvče v hotelové vrátnici řeklo jako obvykle, aniž zvedlo hlavu od knihy:

„Soudruhu Nestorové, je tu pro vás dopis. Máte jej ve svém pokoji. Na kolik dní si ještě necháte ten pokoj?“

„Jenom na den. Zítra odjíždím,“ odpověděl jsem. V pokoji na stole leželo psaní od profesora Taraseviče.

Šel jsem ihned do ústavu.

Profesor se procházel dlouhými kroky po své pracovně a na první pohled bylo vidět, že je něčím rozrušen. Měl velikou radost, když jsem se objevil, a začal se omlouvat. Z celého jeho chování bylo však vidět, že jeho myšlenky poletují daleko od zdvořilých vět, které mi říkal.

„Vaše návštěva v ústavu proběhla v jakémsi žertovném ovzduší. Beru vinu zcela na sebe, milý příteli. Odpusťte nám to!“

„Štěpáne Jegoroviči, vždyť celá věc nestojí za to, abychom o ní hovořili. Nejsem urážlivý člověk.“

„Vy nám tedy odpouštíte, ale my jsme se neprovinili jenom na vás.“

„A na kom? Na studentovi Pavlu Beljakinovi?“

„Ale kdepak! Pavel Beljakin ten dopis přece nepsal.“

„Dovolte, ale já jsem sám nechtě vyslechl, jak se Pavel Beljakin domlouval se studentkou Naďou, že jí pošle originální dopis na křídlech nočního motýla. A hned ten večer se dopis objevil. To je první shoda. Druhá: V dopise se kdosi obrací jmenovitě na Naďu. A třetí shoda…“

„Shoda, shoda!“ přerušil mne prudce profesor. „Milý příteli, zvláštnosti a spletitosti lidského života nemůžeme řešit metodami matematiky! V geometrii je to jasné — jakmile zjistíme, že se strany a úhel dvou trojúhelníků sobě rovnají, znamená to, že oba trojúhelníky jsou stejné. Ale v životě je tomu jinak. Chápejte! Já jsem vyšetřil zcela určitě, že Beljakin ten dopis nepsal. Jde tu o něco docela jiného.“

„Cože? Vy také, Štěpáne Jegoroviči?“ začal jsem, ale profesor mi nedal domluvit.

„Připravil jsem vám zajímavé překvapení. Před vámi stojí dva mikroskopy. Jsou nařízeny na veliké zvětšení. Pod tím prvním je obyčejný papír, na kterém píšeme. Je bělavý, jednotlivá vlákna jsou drobná a mají skoro stejné rozměry. A pod druhým mikroskopem je dopis, který jste nám přinesl. Podívejte se!“

Podíval jsem se do druhého mikroskopu. Papír byl šedivý, chlupatý, vlákna měla různou velikost a mezi vlákny bylo vidět jakousi zaschlou tekutinu.

„To je Dumčevův dopis! Chápete?“ zvolal profesor. „Člověk, který se skrývá pod jménem Dumčev, nepíše na papíře naší tovární výroby. Tenhle pórovitý papír by se rozpadl, ale je impregnován nějakým podivným roztokem.“

Chtěl jsem profesorovi povědět o znepokojivé myšlence, která mne posedla, když jsem si přečetl Darwinův dopis Fabrovi.

Ale Stěpan Jegorovič byl zaujat vlastními dohady. Předešel mne.

„A teď vás překvapím po druhé!“ vzkřikl. „Co myslíte, jaké místo na zeměkouli udávají souřadnice toho tajemného dopisu?“ A aniž by mne pustil k slovu, pokračoval: „Jsou to souřadnice našeho městečka!“

Užasl jsem:

„Jak to? Dumčev přece píše, že je asi patnáct set nebo dva tisíce verst odtud! Tak je psáno v dopise.“

„Ani patnáct set, ani dva tisíce, ale patnáct až dvacet kilometrů. Tady je nějaký omyl.“

„Ale proč?“

„Protože dráha doletu motýla je patnáct až dvacet kilometrů. Skutečnost tedy opravuje pisatelovu chybu tím, že zmenšuje vzdálenost stokrát. Stokrát! A to znamená, že dopis psal někdo, kdo žije docela blízko, nějakých patnáct, dvacet kilometrů odtud.“

„Dejme tomu, ale jak je to s časem? V dopise je napsáno: čtyři nebo pět tisíc let…“

„Á co kdybychom ta čísla zmenšili také stokrát?“

„Rozumím! Žádná tisíciletí, ale jenom desítky let… Ale dovolte, Štěpáne Jegoroviči! A co všecky ty nejapnosti, jako: ›ztratil jsem čas, hledám ztracený čas… a ťuhýk?“

„Pokusme se zanést naše opravy do dopisu a v lecčems se nám vyjasní: už to nebude půl druhého nebo dva tisíce kilometrů, nýbrž jenom patnáct až dvacet…“

„Žádné kilometry! V dopise se mluví o verstách,“ opravil jsem profesora.

„Versty, versty! Proč versty a ne kilometry? To je divné! To znamená, že dopis psal starší člověk, který je zvyklý určovat vzdálenosti po stáru, na versty. Z toho tedy vyplývá, že pisatel dopisu je starší člověk,“ pokračoval Tarasevič, „a žije, soudě podle souřadnic, buď přímo v Čensku, anebo někde v okruhu patnácti až dvaceti verst.“

„A to je všechno, co jsme rozluštili,“ řekl jsem a povzdechl jsem si.

„Ano! To je řešení a nová hádanka,“ pravil profesor a unaveně sklesl do koženého křesla.