V zemi obřích trav

KAPITOLA 68. NÁMĚSTÍ KVĚTŮ

Moskva hlučí poledním ruchem. Auta ujíždějí nepřetržitým proudem kolem stanice metra „Palác Sovětů“ vzhůru k Arbatu. Vzduch je plný houkání automobilů a zvonění tramvají. Všechny ty zvuky trvají jen vteřinu, hned zas zaniknou, ale v témž okamžiku už zas nepřetržíte vznikají nové, jako by honem chtěly dohonit ty předcházející, přidávají se k všeobecnému hluku a zároveň se v něm rozplývají.

Moskva hlučí. Auta uhánějí k Arbatu. Na stanici podzemní dráhy „Palác Sovětů“ je spousta lidí. Z metra vybíhají studenti a studentky. Pospíchají do ústavu na Metrostrojevské ulici nebo k tramvajím.

A naproti nim kráčejí jiní lidé, někteří pomalu a vážně, někteří svižně a rychle; sestupují do metra a za několik minut už budou stát za pulty v obchodech na Petrovce, nebo na druhé směně u svého stroje, nebo zasednou za stůl někde v Sokolnikách či na Krasnoselské ulici.

Tisíce a tisíce kroků! A to všechno se slévá v jeden jediný mnohohlasý tep hlavního města.

Už dva dny jsem zase v Moskvě. Hned, jak jsem přišel od vlaku, začala práce, starosti, návštěvy, telefony — a všechno jako by splývalo s tím ostatním hlukem a šumem. Ten shon mne vzdálil od věcí, které mne ještě před několika dny tak zaměstnávaly.

Jak už to je dávno! Stalo se to vůbec někdy?

Selský vůz v mlze… Kolja Sencov a ošetřovatelé… deštěm ztmavlý lesklý asfalt na silnici… napůl rozbořená besídka a v ní Dumčev, sám, v dešti. A zase vůz rachotící po silnici… Té noci jsme Dumčeva odevzdali do péče Naděždě Alexandrovně. Druhý den ráno jsem se od ní dověděl, že se Sergej Sergejevič jenom lehce nachladil. Žádal pouze o jedno: aby k němu do laboratoře nikoho nepouštěla.

Hned nato jsem se rozloučil s paní Bulajovou, která si poznamenala moji moskevskou adresu.

Zašel jsem ještě k Tarasevičovi, ale ten se ještě nevrátil z krajské konference. Nechal jsem tam svoji adresu a ještě téhož večera jsem nasedl do vlaku na Moskvu.

U toho metra je veselo, rušno, všude plno jasných barev! V půlkruhu tu stojí prodavači květin.

Pod horkým srpnovým sluncem planou v nízkých hliněných džbánech ohnivě červené řeřichy. Na stáncích jsou na tyčky přivázány kytice květin, celé v zeleném kapradí. Z každé kytice vyhlížejí jiřiny a pyšní se svými šarlatovými, malinovými a oranžovými barvami. Bělavé kuličky konvalinek se marně pokoušejí schovat se nenápadně v kyticích. Jsou však dobře vidět a dodávají kyticím zvláštní skromný půvab.

Srpnové květiny, teď hýříte jasnými, sytými a pestrými barvami! Brzo však přijde podzim. Nastanou deště, žloutnutí, uvadání…

A zrovna zde, v tuto chvíli na tomto nástupišti, u těchto košů s květinami, jsem si najednou vzpomněl na živý oheň jiných barev, jež se mění a žijí jako hudba, stále novým a novým životem.

Země obřích trav! Stojím a čekám. Už, už se otevrou vrata ohrady, zhotovené z krovek krásce mědáka. A přede mnou — ne, to není plot, ale gigantická divadelní opona v plameni a třpytu nevídaných barev.

Jaké tajemství se vlastně skrývá v síle, v jasu, fantastičnosti a rozmanitosti těch barev?

Proč Dumčev říkal, že tyto barvy jsou věčné a že nikdy nevyblednou? Nikdy! Bylo to opravdu podivínství nebo blouznění? Co když… co když se v tom ukrývá jen nějaký objev? Je to docela možné. Snad, kdo ví? Kdo by to mohl vysvětlit? Koho se mám zeptat?

Snad bych se měl obrátit na Kalganova. Je to fysik. Problémy světla a barev, to je přece jeho obor. Často jsem o něm četl v novinách.

Ano, zajdu do ústavu ke Kalganovovi ještě dnes, zbude-li mi jen trochu času. Po zkoušce. Snad to stačím.

Vzpomněl jsem si znovu na Dumčevova slova: „Ach, ta mrtvá zeleň louky, namalovaná na překližce nebo na lepence, kdy hudba zvučí živoucí přírodou jara“, když jsem seděl při zkoušce za režisérským stolkem v tmavém hledišti pod žárovkou s temným stínidlem, v přísném tichu, porušovaném jen replikami herců na jevišti, a díval jsem se, jak osvětlovači manipulují s reflektory a osvětlují dekorace.

Zkouška skončila ve čtyři odpoledne. Tak to tedy ještě stačím. Ano, za chvilku budu u Kalganova!