V zemi obřích trav

KAPITOLA 38. BEZHLAVÝ MOTÝL A KOBYLKA S HLAVOU CVRČKA

Nevím, zda mne chtěl Dumčev překvapit a ukázat mi tajemství, která se skrývají před člověkem v tomto podivném světě, anebo zda si to ze mne ztropila špatný žert jen moje vlastní roztržitost. Opravdu nevím!

Začalo to tak: Dumčev se najednou schoval. Vzdalovali jsme se od místa, kde hrabalka ochromila svou oběť, a tu se náhle Dumčev prudce otočil vpravo a zmizel.

Šli jsme zrovna hustým porostem. Postoupil jsem o několik kroků kupředu, prodral jsem se křovím a octl jsem se na volném prostranství. Rozhodl jsem se, že tu na Dumčeva počkám. Ale sotva jsem vkročil na planinku, obořilo se na mne nějaké zvíře s třemi ocasy… opravdu s třemi ocasy!

Utekl jsem mu a zastavil jsem se. Není pochyby, že je to červ. Ale co ty tři ocasy! Ztrnul jsem údivem. „Sergeji Sergejeviči!“ volal jsem. Žádná odpověď.

Udělal jsem několik kroků a znovu jsem užasl. Co je zas tohle? Kolem mne krouží ve vzduchu jakýsi tvor. Najednou se mi usadil zrovna do cesty. Polekal jsem se a pak jsem pochopil — to je motýl! Ano, ale motýl bez hlavy!

A tu se objevil Dumčev.

„Vidím, že jste celý udivený! Nechal jsem vás chvíli samotného, abych si vás dobře obhlédl.“

„Kam jsem se to dostal?“

„Jste na poli, kde provádím své operace.“

„Operace?“

„Ano, operace! A vy si teď už přestanete myslet, že se chirurgové nemohou ničemu naučit od obyvatel téhle říše — to mi bude stačit.“

„Já tomu všemu vůbec nerozumím.“

„Zde kolem vidíte výsledky mé chirurgie. Nezapomeňte, že hmyz má neobyčejně tuhý život. Prověřil jsem si a přesvědčil jsem se pokusy, že jednotlivé části hmyzího organismu zůstávají na živu, i když hmyz zahynul. Vezměme třeba motýlí kukly. Uřezal jsem jim hlavy, a přece každá kukla ukončila svůj vývoj a proměnila se v motýla, jenomže v bezhlavého motýla. A ten motýl žije. Dlouho ovšem nevydrží. A co ty?“ — obrátil se k prapodivné včele, která lezla po listu, „s tebou je to zlé, ty zkrátka nechceš nosit na svém krku cizí hlavu! Dost, dost, přestaň si už čistit tykadla, nebo si utrhneš hlavu! S včelou je to špatné,“ obrátil se ke mně doktor Dumčev. „Nechce si nechat přirůst k hrudi cizí hlavu. U kobylek je to jiné, těm hlavy přirůstají.“

„To je ale strašně divné!“ zvolal jsem.

„Co je na tom tak divného? Pojďte, ještě vám něco ukážu! A vůbec, vědí naši chirurgové, že…“ začal Dumčev.

„Počkejte!“ zvolal jsem. „Tady zase leze nějaká nestvůra — zvíře s třemi ocasy.“

„To není nestvůra. To je můj pokusný červ. Vyřízl jsem mu z trupu kousek masa a přišil jsem tam hedvábnou nitkou dva ocasy. Ještěrce přece také narůstá znovu useknutý ocásek. Ne, to opravdu není žádná zvláštnost. Ale chtěl bych se na něco zeptat očních lékařů. Jestlipak se kolegové někdy zamyslili, proč červ, slepý červ, reaguje na světlo lucerny? Vyvoďte z toho důsledky sám. Poslouchejte, moje pokusy dokázaly, že…“

Ale já už jsem Dumčeva neposlouchal. Spatřil jsem najednou cosi tak nevídaného a tak zajímavého, že jsem zvolal: „A tady ti krasavci, co tohle je zač?“

Ke stvolům trav byly jako ke kmenům přivázány hedvábnými nitkami tři prapodivné kobylky: šedá se zelenou hlavou, zelená s šedou hlavou a konečně kobylka s hlavou cvrčka.

„Pomohl jsem jim, aby si mohly vyměnit hlavy,“ řekl Dumčev a prohlédl své pacienty. „Operace se podařila, hlavy přirostly!“ A odvázal je od stromů.

Kobylky vyskočily a zmizely v houští. Na okamžik se před námi mihla kobylka s hlavou cvrčka.

„Lékaři, chirurgové!“ zvolal Dumčev. „Vyslyšte mne! Konal jsem zde pokusy a zjistil jsem, že v tkáních živočišných organismů jsou skryty možnosti, které dosud neznáme. Operuješ živočicha, děláš pokus a najednou vidíš, jak v něm probíhá jakýsi složitý proces, jak začíná nová forma života. Některá součást těla se při tom změní a jiná zas převezme novou úlohu — a živočich žije dál.“

„Ano! Ale to všechno jsou nižší organismy,“ řekl jsem.

Dumčev se ke mně otočil:

„Cože? Jakže jste nazval obyvatele této země? Nižší organismy?“

„Nižší organismy,“ opakoval jsem.

Dumčev neodpověděl a zamračil se. Stoupal na zelenou horu podobnou pyramidě. Stráň hory byla porostlá drobnými keři a malými stromky. Šplhal jsem s námahou za ním, ale pozadu jsem nezůstával.

Na vrchol zbýval už jen malý kousek. Nápory větru byly stále prudší a také šumot sílil.

Dumčev se zastavil u osamělého stromu. Koruna stromu byla zlomena, neutrhla se však a visela dolů, dotýkajíc se země.

Dumčev stál u této brány a díval se do dálky.

„Slyšte, vy všichni obyvatelé Země obřích trav! Miliony let jste chránili a skrývali svá tajemství před člověkem. Já jsem tato tajemství odhalil a předám je člověku!“

Kolem nás, kam jen oko dohlédlo, prostírala se zelená země, Země obřích trav. Šumění a hukot neutichal ani na okamžik. Dumčevova slova se rozplynula a utonula v té nepřetržité mohutné symfonii.