V zemi obřích trav

KAPITOLA 46. DĚLOSTŘELBA

Neohlížejte se!“ uslyšel jsem za sebou Dumčeva.

Už jsme proběhli kolem stráží a octli jsme se na jakési tiché pěšince, daleko od mraveniště. Vzpomínám si na ostrý šramot, který mne ohlušil, když jsme vybíhali z mraveniště. Vzpomínám si také, jak jsem se oháněl svým kopím, jehlicí z borovice, jak jsem jím udeřil jednoho i druhého strážného, jak jsem skočil přes kameny a nakonec se octl na této tiché a klidné cestičce.

Dumčev mne dohonil.

„Rychle za mnou! Ještě nejsme zachráněni!“

A opravdu, mravenci nezůstali daleko za námi, skoro nás již doháněli.

Před námi se objevil písečný svah. Dumčev už chtěl stoupnout na okraj, v tom mne však chytil za ruku a strhl zpátky. „Pryč od kraje!“

Obešli jsme půlkruhem trychtýřovitý svah a octli jsme se u okraje na protější straně. Tím jsme mravence zmátli.

Pronásledovatelé se teď objevili přesně na tom místě, z něhož jsme před okamžikem odbočili. Běželi husím pochodem, jeden za druhým.

„Sergeji Sergejeviči! Podívejte, mravenec… Už je strašně blízko!..“

„Kartáč!“ vykřikl náhle zuřivě Dumčev. „Pal!“

Co je to za nesmysl, blesklo mi hlavou. Má to být snad vtip? Podivínství? Nebo snad zešílel?

„Kartáč!“ vykřikl Dumčev znovu, až skoro zachraptěl. „Kartáč! Pal!“ velel jako u děla.

A tu se stalo něco nepochopitelného. Na naše pronásledovatele se sneslo krupobití kamenů. A Dumčev křičel znovu a znovu: „Kartáč! Pal!“

A „písečné granáty“ se skutečně sypaly na nepřítele a drtily jednoho mravence po druhém… Ale odkud a jak? Kdo se nás to ujal, kdo nás to zachránil?

Nechápal jsem nic, ale viděl jsem, jak mravenci, kteří nás pronásledovali, jsou zasypáváni pískem, jak kloužou po svahu, jak se kutálejí a padají do jakési jámy. A z tohoto „okopu“ vyletují nové a nové kameny veliké jako mravenčí hlavy a zasahují nepřítele.

Míří k nám noví pronásledovatelé, jakmile však doběhnou ke svahu, ani jeden se neudrží na okraji. Krupobití písku mu podráží nohy a země se pod ním sesuje. Padá, snaží se vyškrábat ven, ale zasáhne ho nová vlna krupobití a mravenec padá do jámy, odkud někdo na Dumčevův povel střílí po našich pronásledovatelích. Opravdu, ani jednomu z nich se nepodařilo na písčitém hřebenu udržet; pod každým se sesul písek a všichni se nakonec skutáleli do „okopu“, z něhož vycházela palba.

Byl jsem jako u vidění.

Dumčev se na mne potutelně podíval a dal se do hlasitého smíchu. Ale když pak kanonáda ustala a ani jeden z pronásledovatelů nezůstal na živu, vzal mne za ruku a opatrně mne zavedl k písečnému srázu, odkud před chvílí zuřila palba.

„Pohleďte!“