V zemi obřích trav

KAPITOLA 31. ROSNÉ JITRO

Jak jsem se tím divadlem unavil! Chce se mi hrozně spát. Ale noční šramot, šelest a hluk neustává ani na minutu.

Kam bych se jen schoval, abych se mohl trochu vyspat? Uvelebil jsem se na jednom listě, ale vítr, který náhle zadul, jím tak mohutně zakolébal, že jsem se div nesvalil na zem. Proto jsem raději se stromu slezl.

Co abych se schoval ke spánku pod nějakým keřem? Začal jsem sbírat po zemi suché chrastí na podestlání a dotkl jsem se rukou jakési díry. Vnitřní strana štěrbiny byla ztuha vystlána jakýmisi provázky. Pavučina? Ano, je to zřejmě hnízdo zemního pavouka. Prohledal jsem okolí a našel jsem vedle hnízda jakýsi kulatý terčík. Není to stříška na pavoučí doupě? Pozemní pavouk má ve zvyku lepit z pískových zrníček poklop na svůj příbytek. Je hospodář doma? Asi ne. Kdyby byl, poklop by zakrýval díru.

Pro jistotu jsem několikrát píchl do pavučiny proutkem a poslouchal jsem, jestli se něco ozve. Ale z podzemí nevyšel ani hlásek. Vlezl jsem tedy do skuliny a prohlédl jsem si ji. Pavučina byla suchá. Na některých místech se „štukatura“ trochu odrolila. Na dně jamky ležely hrudky hlíny. Zemní pavouk opustil svůj příbytek zřejmě navždy. Trochu jsem si hnízdo upravil a klidně jsem usnul.

Probudil mne zvuk pronikavý jako úder zvonu, ale v okamžiku zas všechno utichlo. Naslouchal jsem: zvuk se opakoval, ale na jiném místě a zrovna tak náhle umlkl.

A tu už ty zvuky, podobné úderům zvonu, duní jeden za druhým, chvílemi rychle za sebou, pak zas řidčeji, někdy blízko, někdy zas dál.

Vyskočil jsem a hrabal jsem se ven ze skuliny. Když jsem pohlédl vzhůru, překvapeně jsem se zarazil. Přímo nad pavoučím doupětem visel ohromný skleněný míč. Hrál na slunci všemi duhovými barvami. Není to kapka rosy? A ty zvuky jsou asi údery dopadajících kapek! Jak jsem se naň díval, míč se začal protahovat a nabývat hruškovitého tvaru. Ještě okamžik a utrhne se a spadne mi na hlavu. Už nestačím vyskočit. Rychle jsem natáhl ruku, nahmatal poklop a přirazil jsem jej nad sebou na skulinu. Skoro zároveň se ozvala ohlušující rána. Skleněný míč se rozbil o stříšku. Jak je to výhodné, že zemní pavouk spojuje stříšku svérázným pavučinovým pantem s okrajem svého doupěte, takže při uzavření přesně zapadne jako závora! Když prchá před nepřítelem, zavře za sebou poklop a přidržuje jej pak nad svým obydlím ze spodu drápky.

Stříška uzavírá otvor tak těsně, že je ji možno srovnat s přesně přiléhajícím lodním okénkem.

Ale už je čas, abych vylezl. Otevřel jsem poklop, vyhlédl jsem ven a vykřikl jsem nadšením.

Kamkoli jsem pohlédl — napravo, nalevo, přede mnou i nade mnou, všude visely a kývaly se ve vzduchu skleněné koule a při pádu se rozbíjely.

Údery zvonu se rozléhají vzduchem. Kolem létá rozstříknutá sprška a kapičky i koule hrají ve slunečních paprscích duhovými barvami. Zvony a barvy!

Buď vítáno, zvonící rosné jitro!