V zemi obřích trav

KAPITOLA 48. DUMČEVOVY FANTASTICKÉ PLÁNY

Zvu vás k sobě na oběd!“ řekl Dumčev. „Uvidíte můj dům…“ začal, ale náhle se zarazil uprostřed věty, umlkl a zastavil se. Po nějaké chvíli začal tuto samomluvu:

„Poslyš, vždyť ty jsi sám sobě říkal, že nejsi se svým domem docela spokojen. A teď tam povedeš hosta! Kdokoli jiný by jej dovedl postavit líp a také by jej líp vyzdobil. Kdybych postavil po obou stranách vrat dvě tarantule ve výhružném postoji, host by se možná dokonce trochu polekal. A nebylo by to nic těžkého, stačilo by vzít dvě tarantuli kůže a pořádně je vycpat. Cestičku na dvoře by bylo potřeba vydláždit krovkami sluníček. Je to solidní a pevný materiál. A barva by se také hodila, červená a žlutá!“ Dumčev se ke mně obrátil:

„Hudbou vás bohužel při obědě nebudu moci pobavit.“

„Jakou hudbou?“

„Vždyť já mám orchestr! Rozestavil jsem do kruhu domečky — vlastně jsou to stáje. Každá stáj je uzavřena vrátky. Vrátka těsně přiléhají, ale dají se lehce otvírat. Uprostřed dvora stojí pult a k němu se sbíhají od vrátek provázky. Když se postavím k pultu, mohu vrátka libovolně otvírat, buď jednotlivě, anebo všechna najednou, dokořán, anebo nechat jen maličkou štěrbinu. Ve stájích přebývají členové mého orchestru. Tak na příklad kobylka. Má znamenitý smyčec — zubatý pás na způsob ohnutého vřetena s šikmo vyřezanými dvaceti čtyřmi trojúhelníkovými zoubky. To je přece instrument! Ale kobylka je levák!“

„Proč levák?“

„Má svůj smyčec na levé straně krovky. Za resonanční desku jí slouží napjatá blána křídla.“

„Ale to je něco báječného!“ zvolal jsem. „Všechno pěkně pohromadě, smyčec i housle.“

„Ano, mistři houslaři by se tu mohli lecčemus přiučit,“ řekl Dumčev a pokračoval: „A co brouk tesařík, co dazule, co osikovník? A kobylky? Každý druh hraje jinak: trs… trs… kobylka hnědá, ci… ci… kobylka dubová. Dobře jsem si ten orchestr zorganisoval, ale cvrčkové bohužel podvádějí. A já jsem si od nich tolik sliboval! Hudbu cvrčků milovali už staří Řekové. V Číně je chovávali v klíckách jako kanárky. Ale v mých stájích nehrají tak, jak by měli. Je to škoda!“

A zase Dumčev začal mluvit sám se sebou:

„Zato ale překvapím a potěším milého hosta něčím jiným. Ze slunečního žáru ho zavedu přímo do salonu fontán! Ano! Zeptám se ho…“

„Řekněte mi, prosím vás,“ obrátil se ke mně, „vodovody se u vás staví pořád ještě tak, jak se stavěly ve starém Římě?“

Začal jsem mu vysvětlovat, jak se voda rozvádí pod tlakem do mnohopatrových budov. Ale Dumčev se dal do smíchu:

„To jste se od praxe našich předků příliš daleko nedostali! Nepřemýšleli jste ani o tom, že voda může stoupat vzhůru sama, vlastní silou.“

„Sama stoupat vzhůru?“ otázal jsem se.

Dumčev se usmál:

„Nevíte, že do každé rostliny stoupá voda z půdy? Není to jen proto, že rostlina táhne vodu svými kořeny. Voda jde do stvolu sama. Není nic jednoduššího! Vzal jsem stéblo (a Dumčev jmenoval jakousi rostlinu), které se skládá ze svazku tenounkých trubiček, vlásečnic, a postavil jsem je do rybníčka, vykopaného u mého domu. Konec stébla dosahuje do okna druhého poschodí. Voda stoupá vzhůru až na konec stébla, a pak se zastaví. Stačí jediný úder dýkou do hladiny vody, jež se zastavila, a voda hned teče, leje se, stříká.“

„Rozumím, Sergeji Sergejeviči: voda stoupá vzhůru podle zákona vzlínavosti a úderem dýky rozrušujete blánu povrchového napětí.“

„O tom nic nevím, zapomněl jsem už dávno tyhle zákony!“ řekl Dumčev podrážděně. „Pozorujte přírodu a nebudete utrácet tolik sil, práce a námahy, abyste zbytečně tlačili vodu do vyšších pater.“

Měl jsem ovšem Dumčeva ihned upozornit, že voda může v kapilárách stoupat maximálně do výše několika metrů. Ale Dumčev si zřejmě plete svoje měřítka s měřítky normálních lidí. Dumčev má svou spotřebu vody a lidé mají také svou. Kapilární voda by člověku nestačila ani na šálek čaje.

Neřekl jsem mu však nic. Snad z jeho nitra jednou zmizí pocit křivdy, kterou jsem mu nechtě způsobil! Nezmínil jsem se Dumčevovi ani slovem o tom, že jeho mozek pracuje teď s jinými měřítky, než mají lidé, a že není správné, když se tak úporně snaží přenášet své představy do světa lidí, kam se sám také brzy vrátí.

Když mi pověděl všechno o vodovodu, přešel Dumčev k osvětlení svého domu.

Toť se ví, že neměl ani svíčky, ani petrolejové lampy, ani elektřinu. Jeho světlo nebylo vyvoláno ani teplem, ani ohněm. Zřídel takového světla se v Zemi obřích trav vyskytovalo dost a dost. Byl to světélkující hmyz.

V téhle říši nevěříš dokonce ani tomu, co vidíš a slyšíš. Všechno kolem je tak podivné, že se to téměř nezdá být pravda. Jakýpak dům může vlastně Dumčev mít? Nedovedu si jej vůbec představit. Ale jeho výroku o neobyčejném osvětlení domu, tomu jsem byl ochoten uvěřit. Proč? Proto, že v tuto chvíli vyvstal v mé mysli docela jiný obraz a zaclonil celou Zemi obřích trav. Vzpomněl jsem si na naše divadlo. Viděl jsem se, jak sedím se svými kolegy na jedné přednášce, která se tam konala. Mluvilo se na ní o nových zdrojích světla a o tom, jak jich využít při inscenaci.

Vzpomněl jsem si, jak přednášející říkal, že to byly světlušky, které vědce přivedly na myšlenku „studeného světla. Bylo vypočítáno, že koeficient užitkovosti světelného pramene světlušek činí devadesát procent, zatím co na příklad u elektrické žárovky pouze tři procenta, při čemž zbytek elektrické energie uniká bez užitku do vzduchu v podobě tepla.

Vzpomínám si, co o tom psaly jedny noviny:

„Kdybychom vyměnili polovinu žárovek v celé naší zemi za nový zdroj světla, ušetřili bychom tím takové množství elektrické energie, že by se rovnalo kapacitě Dněprogesu.“

Les trav řidl víc a víc. Tu a tam bylo vidět průseky, aleje a trávníky osázené keři — plody práce a péče člověka. Blížili jsme se zřejmě k Dumčevovu domu. Dumčev se začal nepokojně ohlížet a pustil se zase do samomluvy.

„Hudbou tedy svého milého hosta nebudu moci pobavit, ale zato ho překvapím libovonnými vánky. Vpustím při obědě do toho vysokého pokoje vedle jídelny běláska ovocného. Bude vydávat osvěžující, čarovnou vůni. Pak otevřu další dveře a do jídelny zavane vůně kvetoucí mandloně smíšená s vůní vanilky a ještě jinými a jinými vůněmi. Host si bude myslet, že to voní rozkvetlá zahrada, a zatím to bude pouhý motýl.“

„Co je tohle?“ vykřikl jsem.

Za zelenou hradbou křovin a vzácných stromů se náhle zaskvěla gigantická, obrovitá stěna, zářící měňavou hrou nevídaných barev a vzorů.