V zemi obřích trav

KAPITOLA 9. VE VILE S VĚŽIČKOU

Sotva vyšlo slunce, už jsem stál před domem s věžičkou. Nad smaltovanou tabulkou bylo napsáno inkoustem na lístku zažloutlého papíru: Zvonek nefunguje, prosím zaklepat.

Houkání lodní sirény mi znovu připomnělo, že je čas k odjezdu. A já jsem si říkal, skoro jako bych se sám před sebou omlouval: „Za chviličku se všechno vysvětlí a ještě dnes odcestuju z města.“

Zaklepal jsem, ale dveře se neotevřely. Zaklepal jsem znovu — nic se neozvalo.

Podíval jsem Se na hodinky: bylo šest. „Není trochu brzo?“ řekl jsem si a vydal jsem se do ulic.

Hned za městem začínala step. Ze stepi, sluncem už spálené, táhly se k městu dvěma řadami železné konstrukce rozestavěných domů. Maličká lokomotiva na úzkokolejné dráze supěla a s rámusem táhla ploché vagony s nákladem písku, cihel a tvárnic. Přijížděla nákladní auta. Jeřáby, řízené strojníkem v budce, vynášely z vagonů duté dílce rovnou do hořeních poschodí a dělníci, kteří vesele pokřikovali jeden na druhého i na jeřábníka, kladli je v řadách do rámů konstrukce.

Daleko ve stepi se zdvíhala k obloze vrtací věž a bylo slyšet ostrý a pronikavý skřípot kladky.

Nad mořem poletovali rackové. Abych si ukrátil čas, vykročil jsem k nádraží. Šel jsem na nástupiště, úporně jsem se snažil dočkat se příjezdu dálkového rychlíku a obtěžoval jsem pro nic za nic výpravčího zbytečnými dotazy: „Přijede už brzo ten rychlík?“

A rychlík už byl tu. Na klidném nádraží to zašumělo jako v úle. Lidé pobíhali sem a tam, zvonily pokličky čajníků, potom vlak hvízdl a všecko kolem zase utichlo.

Hodinky ukazovaly devět. Teď už je vhodná doba, teď se už mohu vrátit a zaklepat na zavřené dveře záhadné vilky.

Na moje opatrné zaklepání se uspěchaně ozvalo:

„Už jdu, už jdu!“

Dveře se pootevřely. Malá žena s ostrým nosem ve vybledlém šátku, který kdysi dávno byl modrý, vystrčila hlavu a upřela na mne bystrá zvědavá očka.

„Aha! Vy jste ten, co jel ve vagoně, kde je moje Zinuška průvodčím! Jen prosím dovnitř! Hned ji vzbudím.“

„Ne, ne, já jdu k zubní lékařce Naděždě Alexandrovně Bulajové.“

„K Bulajové? K Naděždě Alexandrovně? Pojďte dál. Posaďte se, prosím.“ Ukázala na židli, stojící osaměle mezi vysokými skříněmi a okovanými kufry, které zaplňovaly dlouhou chodbu. „Hned ji zavolám.“

Šla k nějakým dveřím, chvíli před nimi postála a pak se vrátila ke mně.

„Už tady bydlím tolik let, a pořád ještě se nevyznám v jejím životě. Nikdy se neví, kdy vstane a kdy půjde spát. Ani teď nevím, jestli spí anebo je vzhůru. Pacienti chodívají většinou odpoledne.“

„Co dělat,“ zdvihl jsem se se židle. „Přijdu také odpoledne.“

„Vy nejste, jak vidím, zdejší? A odkudpak? Zdržíte se dlouho? Budete k ní chodit často?“

„Není to trochu mnoho otázek najednou?“

„Ale občane,“ pravila žena potichu, „já se neptám ze zvědavosti, ze strachu se ptám! Mám strach! Hrozně se bojím, přímo se děsím. Bojím se všeho v tomhle domě.“

„A čeho se bojíte?“

Ztišila hlas ještě víc, ukázala na dveře, ke kterým před chvílí přistoupila, a řekla:

„Jí se bojím.“

Vtom se dveře otevřely.

„To je ona! Tak až potom, potom vám všecko povím…“

Na prahu stála vysoká, prošedivělá žena s hladce přičesanými vlasy, v černých staromódních upjatých šatech. Mohlo jí být asi šedesát nebo šedesát pět let.

„Naděžda Alexandrovna Bulajová?“

„Prosím!“ řekla a vedla mne po tmavé chodbě. „Vstupte, prosím!“ paní Bulajová otevřela dveře do ordinace.

„Podivná ordinace,“ pomyslil jsem si ve dveřích.

Pokoj byl celý zastavěn starodávnými skříněmi s množstvím zásuvek, nizoučkými křesly a stolečky s nepřehledným množstvím všelijakých drobnůstek. Na zdech visely bez jakéhokoli uspořádání rytiny a reprodukce starých pláten, na nichž byla většinou vymalována radostná a útulná rodinná zátiší. Obrazy byly vsazeny do zlacených, stářím už zčernalých rámů s otlučenými okraji. U okna stálo zubolékařské křeslo. Sedátko a poduška, potažená malinovým sametem, byla už hodně ošumělá.

Všechno tu neslo stopy stáří, jisté zvetšelosti, ale nikde nebylo ani prášku.

„Posaďte se do křesla,“ pravila žena klidně.

Klidně a beze spěchu si upravila před velkým zrcadlem v černém vyřezávaném rámu svůj beztak už vzorně hladký účes. Pak přistoupila k umyvadlu a začala si mýt ruce. „Naděždo Alexandrovno, mně nic neschází!“

„Proč jste tedy přišel?“

„Abych si s vámi pohovořil o doktoru Dumčevovi.“

„O Sergeji Sergejevičovi?“ otázala se klidně a tiše, s jakýmsi světlým tónem v hlasu. Přitom na ní nebyl znát nejmenší údiv, zrovna jako by si po celý čas až do mého příchodu opakovala v duchu jeho jméno.

Někdo tiše zaklepal na dveře.

„Naděždo Alexandrovno,“ ozval se sousedčin hlas, „nebrala jste si z kuchyně můj emailový kastrol, ten s pocínovaným dnem?“

„Ne, Avdoťjo Semjonovno, nebrala.“

„Nebrala? Tak ho asi někam zašantročila moje Zinuška. Teď spí, chudinka… Zeptám se jí potom. A ještě něco vám musím říci. V tom kufru, co stojí v kuchyni, celou noc škrábala myš. A je tam myslím pořád. Měla byste kufr otevřít a vyhnat ji…“

„Myš? V mém kufru s dopisy?“

Naděžda Bulajová vyšla rychle z pokoje.

Avdoťja Semjonovna zůstala v ordinaci a dala se do řeči:

„Bojím se… Bojím se toho, že moje sousedka není docela při zdravém rozumu. Moje Zinuša jezdí s vlakem na celé týdny pryč a já jsem v celém bytě sama s Naděždou Alexandrovnou. Chodí tiše, mluví málo a pořád se dívá na ulici, vyhlíží nějakého ženicha. A zatím bude mít nevěsta pomalu čas, aby si chystala rubáš… Zinuša říká: ›Maminko, z čeho máte strach? Vždyť žije tiše a dělá si svou práci. Je to úplně normální stařenka.‹ Ale já si přece pořád dělám starosti. Budete-li k ní chodit, trochu si ji všímejte, udělejte si svůj úsudek a potom mi řekněte, jestli se jí mám bát nebo ne.“

Na chodbě bylo slyšet kroky Naděždy Bulajové a sousedka odešla.

Pokračoval jsem v přerušené rozmluvě.

„Sergej Sergejevič zmizel.“

„Ne, neříkejte to! On prostě odešel… odešel z tohoto domu.“

„Odešel? Dávno?“ vyhrkl jsem.

Uvědomil jsem si ihned, jak beztaktní bylo mé zvolání, zarazil jsem se a zmlkl jsem.

Paní Bulajová chvíli váhala, jako kdyby si dodávala odvahy, a potom se zeptala:

„Promiňte, jaké je vaše jméno?“

Představil jsem se.

„Tak co vás sem tedy vlastně přivedlo, Grigoriji Alexandroviči? Vždyť na doktora Dumčeva už všichni zapomněli.“

„Nezapomněli,“ vyhrkl jsem. „Vůbec ne. Ale teď se na nic neptejte. S doktorem Dumčevem mne seznámila jedna podivná událost. Zatoužil jsem nějak mu pomoci. Věřte mi, nepustím tu věc z rukou. Dávám vám své slovo. Jenom vás prosím: neptejte se mne prozatím na nic.“

„Dobře, věřím vám.“

„Ale já o doktoru Dumčevovi nic nevím.“

„Dumčev,“ pravila Bulajová pomalu a klidně… „byl neobyčejný a podivuhodný člověk. Ale jestli se chcete o Sergeji Sergejeviči dovědět opravdu všecko, nedávejte mi otázky. Tak byste živého Dumčeva neuviděl, zůstaly by jenom vaše otázky a moje odpovědi.“

„Co tedy navrhujete?“

„Odložte plnicí pero a poslouchejte!.. Bylo to dávno…“ začala Bulajová.

Za dveřmi se ozval hluk.

„Toho si nevšímejte. Gibraltar přestavuje nábytek a znovu zametá čistou podlahu u mých dveří.“

„Jaký Gibraltar?“

„Tak jsem překřtila svoji sousedku Avdoťju Semjonovnu. Tak jako kolem Gibraltaru nepropluje žádná loď nepozorována, tak také neprojde nikdo kolem jejích očí. Každého podrobí důkladné prohlídce. Ona má pořád ze všeho strach.“

„Tak tedy, bylo to dávno“… připomněl jsem.