V zemi obřích trav

KAPITOLA 40. POKUTA ZA OBĚD

Zůstal jsem sám. Dumčev odletěl pro pilulku. Pilulka je jenom jedna a my jsme dva. O tom, kdo z nás dvou se vrátí k lidem, nepadlo mezi námi jediného slova, ale já jsem byl pevně rozhodnut, že pilulku nepřijmu. Proto jsem se přece za Dumčevem nevypravil, abych ho nechal v Zemi obřích trav živořit dál!

K cementové stavbě včely zednářky, kde jsme měli pilulku uschovánu, bychom jistě mohli dojít i pěšky. Ale Dumčev mi asi chtěl ukázat, jak umí cestovat padákem. A tak letěl.

Všichni víme, že každé jednotlivé semínko pampelišky je opatřeno padákem v podobě kužele, obráceného špičkou dolů. Semínko pampelišky padá k zemi úplně klidně, bez kolébání. Touto létací vlastností pampelišky se vážně zabýval vynálezce ruského padáku, Kotělnikov.

Na samém vrcholu kopce, na němž Dumčev ukazoval svoje živé modely, byla veliká skála, která vypadala jako věž. Dumčev vylezl na skálu a skočil dolů, drže se svazku padáčků. Vítr jej unášel směrem k hnízdu včely zednářky.

Zůstal jsem sám.

Od širokolistého stromu vyběhl neobyčejně zajímavý tvor s dvěma ohromnýma očima. Běžel přímo ke mně. Každé oko jako by tvořilo mosaiku ze šesti malých oček. Dlouhými lomenými tykadly ohmatával každý předmět na cestě. Jeho šavlovitá kusadla vzbuzovala úctu. Pohyby živočicha byly rychlé a neočekávané. Kdo by to mohl být? Má složené oči. A kolik to má noh? Tři páry. Tedy mravenec. Omaká val tykadly všechno, nač přišel, a pomalu se vzdaloval. Zajímalo mne, proč si tak podnikavě počíná a kam má namířeno.

Mravenec vyšplhal obratně po kmeni stromu na ohromný list. Lezl jsem za ním a usadil jsem se na listě pod ním jako na velké, zlehka se kolébající plachtě. Snad to byl lopuch. Podíval jsem se nahoru a spatřil jsem spoustu zvířátek, zelených jako tráva a přimáčknutých těsně k sobě. Byla přissáta k spodní straně listu. Občas se některý z těch tvorečků trochu nadzdvihl, visel chvíli na šesti tenounkých nožičkách a pak se zase těsně přimáčkl k lupenu a znovu zabodl svůj dlouhý sosák do jeho šťavnaté dužiny. Zvířátka ssála z listu šťávu a tloustla mi před očima. Krmila se jako o závod.

To jsou přece mšice! Mám před sebou gigantický cukrovar, nebo ještě lépe, továrnu na cukerný syrup.

Mšice! Mšice, to je taková sebranka ničemná, říkává se mezi lidmi. Jsou mšice sametově černé, jsou také žlutavě průsvitné, anebo trávově zelené, jako ty zde. Ať mají však barvu jakou chtějí, člověk jimi pohrdá. Mšice se nikdy a za žádných okolností před nikým nechrání. Každý občan zvířecího světa má své přátele a má také nepřátele. Ale mšice? Jsou s každým zadobře. Lépe řečeno, jsou líné a všechno je jim úplně jedno. Zrovna tak jsou lhostejné i k svému vlastnímu osudu. Mšice ssaje sosákem šťávu z rostlinné dužiny a cpe si břicho cukerným syrupem. A to je všechno.

„Nebeský pot.“

„Slina hvězd.“ Tak nazval před více než dvěma tisíci lety římský učenec Plinius starší sladkou rosu, která někdy padá na lidi pod stromem jako s nebe. Člověk se díval vzhůru. Nebe bylo bez mráčku, slunce přímo nad hlavou. Odkud se vzala ta rosa? Později se všechno vysvětlilo. Byly to mšice. Nechávají na listech stromů lepkavé vrstvy medové rosy. Pohyby svých nožek odmršťují kapénky syrupu. Stačí slabý závan větérku a medová rosa padá na zem. Na výpravě za mravencem jsem se octl na pozemcích cukrovaru. Mravenec se mezi zelenými mšicemi nápadně odrážel svým zbarvením. Přebíhal od mšice k mšici a dotýkal se velmi opatrně tykadly tučných bříšek tohoto zeleného doby tečka. Mšice se pak vztyčila a vzadu na bříšku jí vystoupila kulatá kapička průzračné tekutiny, lesknoucí se na slunci. Mravenec ty kapičky chtivě polykal. Když se nasytil, přešel opatrně s listu na stvol a se stvolu se spustil na zem. Vyklonil jsem se přes okraj svého listu a díval jsem se za ním. Naproti němu běžel jiný mravenec. Tento nový mravenec přinutil údery svých tykadel prvního mravence, aby se zastavil. Nasycený mravenec se teď posadil na zadní nohy, natáhl hlavu a vypustil z úst kapičku syrupu. Hladový mravenec se k němu těsně přiblížil ústy a polykal. A už sem pospíchali noví a noví a mravenec, který přišel od mšic, každému z nich přenechal trochu syrupu.

To všechno bylo velmi zábavné. Ale mně se chtělo jíst. Být v cukrovaru a zůstat o hladu? To by byla přece hloupost! Proč bych neměl také ochutnat? Budu se těm tvorečkům muset podívat trochu na zoubek!

Dlouho jsem lezl a šplhal; mířil jsem tam, kde se oba listy, horní a spodní, skoro dotýkaly. Lupen se notně kýval a třepetal jako obrovská plachta.

Stačí jeden nešikovný pohyb a — já se skutálím a spadnu dolů na zem. Přece však jsem se tam dostal. Mšice byly teď na dosah ruky. Zastavil jsem se a poplácal jsem jedno z těch tlustých zvířátek po bříšku. Jednou, po druhé, přesně tak, jak to dělal mravenec. Mšice ihned vypustila kapičku sladké a voňavé tekutiny.

Tak jsem chodil od mšice k mšici a čím dál tím víc jsem si pochvaloval znamenitou chuť syrupu.

Jestlipak ten sladký nektar ochutnal už také Sergej Sergejevič? pomyslil jsem si a zároveň jsem si řekl, že je čas, abych se spustil dolů na zem, protože Dumčev se možná už vrátil. Pozvu ho na hostinu. Ale ještě aspoň doušek…

Och! Prudký, ostrý úder do temene hlavy mne povalil. Začal jsem se kutálet po ohromné plachtě listu. Vrhli se na mne dva mravenci.