V zemi obřích trav

KAPITOLA 37. JEDOVATÉ HÁČKY A ZÁSAH DÝKOU

Tady jsou hradby, tady střílny, tady kamenné překážky,“ řekl Dumčev. „Jen se podívejte, je to skutečně mistrovská ženijní práce. Když zemní pavouk stavěl tuto pevnost, neutrhl od země ani jediné stéblo; spojil a spoutal výhonky trávy a propletl je pavučinou.

Pavučinou také zpevnil drobné kousky slámy a stáhl dohromady štěpinky dřeva. Pavouk se ukrývá tamhle za těmi výstupky a podle lehkých otřesů pavučiny okamžitě zpozoruje blížícího se nepřítele… Podívejte se, odtud je lépe vidět,“ šeptal Dumčev. „Vidíte? Stěny pavoučího brlohu jsou vyloženy hedvábnými čalouny. Je to také pavučina. Spadne-li odněkud kamínek, zachytí se v pavučině a pavoučích mláďat se ani nedotkne. Od této pavučiny se také pavouk odráží jako od pružného můstku a skokem se vrhá na nepřítele. Ale dost už o něm. Vzpomínáte si, jak jsem jednou říkal, že jsem se učil od vos? Proto jsem vás sem vlastně přivedl. Dívejte se!“

Udělali jsme několik kroků a postavili jsme se za skálu. Kolem nás prošlo obrovské zvíře: mělo černé sametové břicho s pásy skořicové barvy a na nohách temné proužky.

„To je zas jiný pavouk, tarantule,“ zašeptal Dumčev. „Na zádech má nějaké hrby.“

„To nejsou hrby, to jsou jeho mláďata. Vždyť je nádherný den. Vane klidný a vlahý větřík. Tarantule vynesla svoje děti na procházku. Povozila je po zádech a teď se s nimi vrací domů.“

Tarantule zmizela v rozsedlině mezi dvěma kameny.

Z temna rozsedliny se zableskly čtyři oči.

„Čtyři oči jsou viditelné a druhé čtyři, ty menší, vidět není,“ vysvětloval Dumčev a s neobyčejnou ostražitostí mne zavedl blíž. „Podívejte, upravuje si toaletu.“

Opravdu, tarantule si čistila svými předními nožkami tykadla a čelisti.

„Tak, a nyní můžeme začít s názornou lekcí chirurgie. Zůstaňte tu stát!“

Dumčev odešel na okamžik stranou a zase se vrátil.

„Vidíte? Upoutal jsem na sebe pozornost hrabalky. Tady ji máte. Teď se co nevidět vrhne na tarantuli.“

Hrabalka bystře proběhla kolem mne. Štíhlé tělo světležluté barvy s pozvednutými, chvějícími se jantarovými křídly. Hrdý postoj jí dodával drsného vzezření.

Hrabalka poskočila a stanula náhle před tarantuli, která seděla v rozsedlině.

Kdo z těch dvou asi zvítězí? Vždyť tarantule jedním kousnutím zabije krtka! Vtom skočila hrabalka na tarantuli.

Navzdory nebezpečí, že za to mohu každičkou chvíli zaplatit životem, vyběhl jsem ze svého úkrytu za skálou. Musil jsem vidět souboj těch nestvůr. Mé nepatrné rozměry mi nyní pomáhaly. Viděl jsem všechno. Právě takový zápas hrabalky s tarantuli popsal Fabre. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se díval na chlupatou obludnou tarantuli a na štíhlou hrabalku.

Přede mnou se kupily holé a šedivé skály. Tam bylo obydlí tarantule.

Tarantule se vztyčila skoro do svislé polohy. Její mláďata zůstala v rozsedlině. Hrabalka chvílemi vysunovala z bříška svou dýku, žihadlo, a zase ji vtahovala zpět. Tarantule se opírala o čtyři zadní nohy, samet černého bříška se blyštěl, čtyři přední nohy měla roztaženy, jedovaté háčky na nich do široka rozevřeny a na koncích háčků visely kapky smrtonosného jedu. Protivník výzvu k boji nepřijal. Snažil se tarantuli jenom znepokojovat, k nepříteli se však nepřiblížil. Tarantule se, jak se zdálo, stáním zpříma unavila a spustila se všema nohama na zem.

A nepřítel se nepřestával kroutit a svíjet.

Konečně sevřela tarantule své jedovaté háky. Každým okamžikem se na hrabalku vrhne — ona začne! Hrabalka střídavě ustupovala a dorážela. Tarantuli to už nakonec omrzelo a postoupila trochu vpřed. Protivník uskočil. Vylákal tarantuli ze skalní štěrbiny a střelhbitě jí zastoupil cestu zpět.

Vtom tarantule učinila náhlý skok, aby uštkla nepřítele jedovatými háčky. Hrabalka však uhnula.

„A teď se dívejte, pozor!“ šeptl Dumčev. „Operace začíná.“

A já viděl, jak hrabalka střelhbitě vbodla do tarantule svou dýku. Strašné háčky s perličkami jedu ihned sklesly a už se nesemknuly. Tarantule zůstala však na živu.

Dumčev mi vysvětlil, co se stalo. Hrabalka zasáhla tarantuli přímo do nervového centra, které řídí pohyb jedovatých háčků. Hned nato začala s vytaseným žihadlem znovu obletovat tarantuli, jako by tančila.

„Jen se podívejte: chirurg teď vyhledává jiný nervový uzel, který řídí pohyb všech tarantulích noh. Zamíří bodnutí tam, kde je kůže tenká a snadno zranitelná. Teď už víte, u koho jsem se naučil zabíjet kudlanky a proč jsem vás mohl zachránit před smrtí.“

Hrabalka se znovu na okamžik zastavila před tarantuli, která se na ni ihned vrhla. Ona však opět uhnula, oblétla tarantuli a znovu do ní vbodla žihadlo. Tělo tarantule se zachvělo a její končetiny znehybněly.

„Operace skončila,“ řekl Dumčev. „Tarantule je ochromena, ale zůstala na živu. Dívejte se! Teď bude hrabalka zkoumat výsledky své operace.“

A vskutku, hrabalka zůstala u své kořisti a sklonila se nad ní. „To pozoruje záchvěvy pavouka,“ pokračoval Dumčev ve svém výkladu.

Dravec zkoumal stav své oběti, strkal do ní, zkoušel čelistmi, zda trefil svou dýkou správné místo, zda jsou jedovaté háčky tarantule teď už doopravdy zneškodněny a nehybné.

Potom odběhl.

„Je spokojen,“ řekl Dumčev. „Teď je asi konec,“ podotkl jsem.

„Ale kdepak!“ zasmál se Dumčev. „Chirurg nepodnikl celou operaci přece nadarmo. Má důležitou úlohu, musí se starat o potomstvo. Jen dávejte pozor!“ Hrabalka se znovu objevila a začala svou kořist kamsi zatahovat. Dumčev mě vedl za ní. Za chvíli nechala hrabalka svou ochromenou oběť ležet a začala pobíhat kolem skály.

„Hledá nějakou štěrbinu, aby do ní mohl ukrýt kořist,“ vysvětloval Dumčev. „A proč?“

„Starost o potomstvo.“

Dravec pobíhal okolo skály, cosi hledal a pak se opět vrátil k tarantuli. Chytil ji a začal s ní šplhat na skálu. Táhl svou oběť za sebou a neúnavně zdolával každou překážku, která se mu na cestě vyskytla.

Šli jsme za ním. Přiběhl k jakési skulině ve skále a položil tarantuli u ní.

„Teď přijde to hlavní — připravit obydlí pro ochrnutou oběť. Vidíte, jak hrabalka rozšiřuje štěrbinu? Schová do ní pavouka.“

Nějakou chvíli nebylo dravce opravdu vidět, ale pak vylezl, zatáhl tarantuli dovnitř, vyskočil ven a začal štěrbinu pečlivě zazdívat kaménky. Když se přesvědčil, že štěrbinu nikdo nerozpozná, zmizel.

„Co myslíte,“ obrátil se na mne Dumčev, „proč asi celou tu operaci podnikal?“

Doktor odvalil kamínky a já jsem spatřil, že navrchu tarantulího trupu je přilepeno bílé válcovité vajíčko.

Z tohoto vajíčka vyleze larva hrabalky. Vykrmí se živými šťávami nepřítele, vyroste a opustí tarantuli přesně toho dne, kdy látková výměna tarantule přestane fungovat a pavouk začne umírat a rozkládat se.

„Proč mlčíte?“ ostře se na mne obrátil doktor Dumčev. „Já vím, já vím. Chcete říci, že lidé se od hrabalky nemají čemu učit. Myslíte si, že všecky tarantule jsou stejné. Je to tak? Že tu prostě jde o vrozený automatický pud, že každá operace se po každé přesně opakuje. Ať! Lidé se z toho přece mohou něčemu přiučit.“

„Čemu, Sergeji Sergejeviči?“

„Lidé by si dejme tomu mohli vzít z hrabalky příklad a konservovat tím způsobem maso.“

Chtěl jsem Dumčevovi odporovat. Mám mu vyprávět o ledničkách a o chladírenských vagonech? Raději ne! řekl jsem si. Vždyť on se vrátí k lidem. A život sám poopraví jeho nadšení nad uměním obyvatel Země obřích trav.