V zemi obřích trav

KAPITOLA 39. KDYŽ NĚKDO VYNALÉZÁ, CO UŽ DÁVNO BYLO VYNALEZENO

Na druhé straně hory se rozkládala rovina. Spatřil jsem tam jakéhosi tvora přivázaného ke stromu. Dumčev přistoupil blíž a začal vysvětlovat. Do výkladu se mu mísily vzpomínky na jeho první a jediný nepodařený let.

„Vidíte?“ pravil. „Takhle se musí sestavit stroj pro létání ve vzduchu! To je vážka s dvěma páry křídel, jeden pár o něco výš než druhý. Každý pár křídel vyvíjí zdvižnou a zároveň hnací sílu. Křídla zdvihají aparát vzhůru a pohánějí jej také vpřed. I velmi slabé mávnutí dlouhých křídel vyvolává značnou hnací sílu. Tato vážka se jmenuje ›vodní sídlo‹.“

Dumčev odvázal vážku a ta ihned vylétla a zmizela z dohledu.

„Co říkáte, létá dobře? Podívejte, mám tu ještě jednu takovou. Přední část křídel má tuhou a zadní polovinu ohebnou. Zadní polovina je řízena jenom částečně; při mávnutí dolů se automaticky zvedá a vyvinuje při tom zvláštní sílu. Pěkné, že ano?“

Dumčev na mne tázavě pohlédl.

Mlčel jsem a Dumčev si mé mlčení vyložil po svém.

„Divíte se, viďte! A teď vám ukážu něco, co nebylo dosud překonáno. Jen se podívejte! Tady mám zvíře z čeledi vážek ploských. Všimněte si, jak má svá široká křídla roztažena! Je to nejobratnější a nejsilnější letec pod sluncem. Všimněte si rozměrů křídel!“

Přikývl jsem. Rozpětí křídel bylo nejméně dvakrát tak velké jako délka zvířete.

Při tom mi padlo do oka její zbarvení, bylo nesmírně zajímavé.

„To je ale opravdu solidní a kvalitní vybarvení! Zadní pár křídel má u kořene široký tmavorezavý pruh téže barvy jako ostatní tělo.“

Dumčev mne přerušil: — „Copak jste dítě? Nedívejte se na barvu, raději si všimněte, jak létá. Vidíte, jak oddychuje? Sedí, ale k letu je připravena. Křídla drží ve vodorovné poloze. Vždycky připravena… Tak, a teď vzhůru!“ zvolal Dumčev.

Rozvázal uzly na provazech a postrčil vážku svou dýkou. Vážka vzlétla. To nebyl let, to byla závratná a zároveň elegantní vzdušná produkce.

„Ta hbitost, ta bleskorychlá hbitost! A síla! Teď se dívejte!“ vykřikl Dumčev.

Věru bylo nad čím žasnout. Vážka, která pronásledovala nějakou kořist, se na okamžik převrátila zády dolů. Hned se ale střelhbitě vyrovnala, obrat stíhal obrat, až nakonec kořist uchvátila.

„Sergeji Sergejeviči,“ začal jsem, „je to všechno opravdu velmi zajímavé…“

Chtěl jsem mu vyprávět o velikých úspěších našich sovětských konstruktérů a letců, ale Dumčev mne nepřipustil k slovu.

„Lidé by se měli učit stavět své létací stroje u vážek,“ prohlásil poučlivým tónem.

Zase jsme stoupali na jakýsi kopec.

„Vidíte tamhle?“ otázal se Dumčev a zůstal stát na samém vrcholku.

„Vidím.“

„A co vidíte?“

„Ty mouchy nelétají…“ řekl jsem.

„Jen to dořekněte!“ zvolal Dumčev.

„Stojí ve vzduchu,“ dodal jsem.

„Ano! Ty mouchy stojí ve vzduchu. Mohou se zastavit v libovolném bodě prostoru. Stojí ve vzduchu tak pevně, jako člověk na zemi.“

„Ptáci létají…“ chtěl jsem pokračovat…

„Ale co ptáci!“ mávl Dumčev rukou. „Ptáci umějí jenom létat, plachtit a padat k zemi jako kámen.“

„Střemhlavý let,“ napověděl jsem mu. Vzpomněl jsem si při tom na střemhlav útočící bombardéry.

„Střemhlavý let? Ne, tomu nerozumím,“ řekl zamyšleně a ironicky se usmál. „Učit se od ptáků? Nebylo by to zbytečné mudrování? Člověk udělá u svého létacího aparátu ocas, docela tak, jako u ptáka! A potom ještě, aby se to hýbalo, vymyslí…“

„Vrtuli,“ napověděl jsem znovu.

„Nerozumím. Všechen vtip letu je v křídlech. Křídlo! Je v něm síla hnací, síla vzestupná i možnost řízení směru… Tomu ale nenaučí člověka pták, nýbrž vážka, včela a moucha… Přestanou najednou pohybovat jedním nebo druhým křídlem a okamžitě následuje rychlý úhyb na stranu… Hmyz umí všechno. Proč by se člověk neměl od něho učit?“

Nespouštěl jsem oči s much.

„Jak se jmenují?“

„Pestřenky,“ řekl Dumčev. „Larvy pestřenek se živí mšicemi. Právě proto jsem si tu zavedl chov mšic. Ale ve vzduchu umějí stát ještě i některé jiné druhy hmyzu.“

I teď mi ukazoval Dumčev něco, co lidé už dávno znali. Chtěl ohromit svět objevy, které se už dávno uskutečnily. Byly přece vynalezeny vrtulníky! Raději jsem se však o současné lidské technice už ani slovem nezmínil. Stejně už jsem nechtě Dumčeva urazil, když jsem s ním mluvil o cementu a nazval obyvatele této říše nižšími organismy… Proto jsem se tentokrát raději zdržel poznámek.

Přemýšlel jsem si sám pro sebe. A vyvstávala přede mnou jedna otázka za druhou.

Můžeme vůbec srovnávat hmyz, který stojí ve vzduchu, s vrtulníkem? Pravda, vrtulník sice také nehybně visí ve vzduchu, ale úplně jinak než tihle živí tvorové. Vrtulník stojí ve vzduchu proto, protože se jeho vrtule otáčí ve vodorovné poloze. Hmyz však při tom pohybuje křídly. Ano, ale lidé se doposud máváním křídel létat nenaučili. Křídla našich letadel jsou přece nehybná. Možná, že takový druh létání s mávajícími křídly by měl mnoho pozoruhodných vlastností. Nebyla by to cesta k překvapujícím vynálezům?

Dost možná, že má Dumčev v něčem pravdu.

Toť se ví, stroj a hmyz, svět živý a svět techniky, nelze jen tak lehce srovnávat. A ještě něco: nepatrné rozměry zaručují hmyzu velice výhodné aerodynamické podmínky, dovolují mu létat s malou zátěží.

Jestliže však zvětšujeme rozměry letadla, vzrůstá jeho váha geometrickou řadou, to znamená, že nějaké prosté zvětšení — řekněme deseti nebo stonásobné — celkem mnoho neznamená u hmyzu, kdežto váha letadla by se v takovém případě násobila 103 nebo 1003. Dumčev pokračoval: „Proč se člověk nedívá na to, co je na dosah ruky? Zastav se, milý člověče, a podívej se na to, po čem šlapeš. Nebuď tak pyšný! Uč se technice u obyvatelů Země obřích trav…“

Poslouchal jsem ho mlčky a neodporoval jsem. Vrátí se k lidem, řekl jsem si. A potom… potom ho přesvědčí technika, kterou člověk vytvořil. A tak jsem raději mlčel.

Dumčev byl v radostné náladě. Triumfoval.