V zemi obřích trav

KAPITOLA 29. ČLOVĚČE, OZVI SE!

Spadl jsem na něco měkkého. Vzpamatoval jsem se a vyskočil jsem. Tma jako v pytli. Těžké a husté ticho. Naslouchám. Zdá se mi, že vedle mne kdosi stojí a dýchá. Kdo je tu? Nic se neozvalo. Ale kdo se to vedle mne hýbe?

Utekl jsem z toho místa. Opřel jsem se o jakousi stěnu a dotkl jsem se jí rukou. Místy byla hladká, místy drsná. Běžel jsem znovu kupředu nějakou dlouhou, nekonečnou chodbou. Chodba vedla kamsi dolů. Zůstal jsem stát — bylo odtamtud slyšet hluk a rachot a pak jakoby pleskot vody. Snad nevede chodba do vody?!

Otočil jsem se a šel jsem nazpět, hmatal jsem rukama po stěně a pochopil jsem, že chodba se tu rozdvojuje.

Narazil jsem nohou na jakýsi kořínek a zastavil jsem se. Hladká, vidlicovitá větévka. Ne, nemám čas na přemýšlení, musím spěchat, abych se odtud dostal. Zahodil jsem suchou větvičku a pokračoval jsem v cestě chodbou. Jak dlouho ještě budu musit takhle putovat? Neobcházím v nějakém kruhu? Kde je východ? Není to tam, kde hučí voda? Chodba se opět rozdvojuje. Zase jsem zavadil o cosi nohou. Suchá větvička? Nebo kořen? Ale vždyť je to ta větvička, kterou jsem před chvílí zahodil!

Chodím tu tedy v kruhu jako slepý kůň v šachtě. Kdo to jen vystavěl takovýhle labyrint?

Začal jsem v té tmě tmoucí pozorně a pečlivě ohmatávat a prozkoumávat obě stěny chodby. Tak jsem došel až k jakési nové sestupné chodbě. Hluk vody tu nebylo slyšet. Sestupuji tedy zřejmě do hloubky.

Kolmá chodba na způsob důlního komína mne přivedla do nové dlouhé chodby. Když jsem ohmatal stěny, přesvědčil jsem se, že i tato chodba, tak jako ta horní, tvoří uzavřený kruh.

Aha, tady je ještě nějaká další chodba! Dostal jsem se z ní do jakési odbočky, do jakéhosi slepého ramena. Marně jsem se však pokoušel vymotat se z tohoto rukávu. Vycházely z něho po určitých vzdálenostech do stran boční chodbičky, které končily slepě. Vrátil jsem se nazpět a znovu chodím ve velkém kruhu. Bude tomu vůbec někdy konec? Pod nohama mi zašustěla suchá tráva. Byl jsem úplně vyčerpán.

Lehl jsem si na měkké podestlání. Kdo jen to mohl vystavět takový labyrint? Jde na mne dřímota. „Labyrint… labyrint…“ šeptám si.

Opakuji si v polospánku pomalu toto slovo a z paměti mi vystupuje vzpomínka na prastarou báj.

Na ostrově Krétě byl labyrint, z něhož žádný smrtelník nemohl najít cestu ven, jestliže jednou vkročil dovnitř. V bludišti žila obluda.

Minotaurus, která požírala lidi. Této obludě s lidským tělem a býčí hlavou byly Athény povinny posílat každých devět let sedm jinochů a sedm dívek a obluda je vždy jednoho po druhém sežrala. I poslali Athéňané do bludiště Thesea, který Minotaura zabil. Jak se ale Theseus dostal z labyrintu zase ven?

Ariadně, která se do Thesea zamilovala, mu dala na cestu klubko nití a ostrý meč. Konec klubka držela v ruce a tato nit ukazující cestu — klubko Ariadnino — vyvedla Thesea z labyrintu.

Ariadně pomohla najít Theseovi východ z labyrintu.

A já, já jsem zabloudil ve dvou galeriích, které vyryl… kdo? Krtek! Určitě krtek! Jak je to směšné! Nemohu najít cestu z krtčího brlohu!

Krtek ryje pod zemí a živí se larvami a dešťovkami. Ale někdy přece také vychází na povrch. A já ten jeho východ musím najít!

To hrozné ticho! Ta tma! Utrmácen a vyčerpán bráním se dřímotě. Usínám. Tu náhle zaslechnu:

„Člověče, člověče, kde jsi, ozvi se!“

Rázem jsem na nohou a křičím, křičím ze všech sil:

„Tady, tady! Tu jsem!“

Žádná odpověď. Ticho! Byl to asi jenom sen. Znovu naslouchám. Nic! Mlčící prázdnota. Ano, to se mi jenom zdálo!

Ticho a tma.

Možná, že na zem teď pomalu přichází noc. Na nebi se začínají ukazovat hvězdy, a jen se objevily, už se jim chce spát. Svítí jen tak napůl a mžouravě pokukují. Ale vidí všechno. Mihotají se a mrkají. Dobří lidé zpívají veselé písničky. A já, já se také dávám do zpěvu. Zpívám si a kráčím kupředu.

Vtom jsem zaslechl chropot a dupání jakéhosi zvířete. Krtek! Chropot se blíží a je stále silnější. Vběhl jsem do jiné chodby. Chodba se začíná zvedat. Východ bude tedy už docela blízko!

Vidím záblesk ohně.

Oheň se pohybuje s místa na místo.

Kde je oheň, tam je člověk.

To je Dumčev! Zdálo se mi, že jsem zahlédl bílou lidskou ruku držící pochodeň. Spěchám chodbou vzhůru za ohněm a při tom slyším za sebou dupot a chroptění krtka.

Pochodeň náhle zmizela — blízko, docela blizoučko ode mne.

Napřáhl jsem ruku a ohmatávám stěny a strop. Ve stropě jsem nahmatal jakousi průlinu. Zachytil jsem se oběma rukama za výstupek, ale ten se utrhl.

Snažím se ze všech sil rozšířit průchod ve stropě. Zvíře už chroptí kdesi docela blízko.

Opřel jsem se oběma rukama, vytáhl jsem se a vylezl z labyrintu na povrch.

Na zemi byla noc. Ze tmy se ke mně blížil plamen pochodně.