V zemi obřích trav

KAPITOLA 70. V NOCI NA VOLCHONCE

Hodiny na kremelské věži už odbily půlnoc. Na stanici podzemní dráhy „Palác Sovětů“ stále ještě stojí koš s květinami a u nich prodavač.

Je noc. Na krátký okamžik Moskva před úsvitem ztichne a uklidní se aspoň na chvíli v nočním chladu, a jak už to v létě bývá, v nehlubokém nočním tichu.

To ticho se už dlouho tlačilo do města, ale na své cestě častokrát klopýtlo, zaplašovalo je tisíce volání a výkřiků a strašil smích, žert nebo píseň… A hluk v ulicích a na náměstích je přinutil, aby se zastavilo. Navzdory tomu se ticho přece jen prodralo, vlastně spíš prosáklo do ulic. Bylo tu!

Noc.

Nad vchodem do metra stále jasněji září špičaté písmeno „M“. Dole projíždějí poslední vlaky. I teď, v pozdní noci tak jako zrána, mezi dnem, je vítá velkolepé mramorové sloupořadí. Z každého sloupu vyrůstá kvítek, mohutný květ, míří vzhůru osvětlován skrytým měkkým světlem, rozlévá se po stropě a vytváří tam velkolepou pěticípou hvězdu.

A celé toto sloupořadí květů neslyšně vypráví o velikosti, prostotě a ušlechtilosti. Stanice „Palác Sovětů“ je opravdu překrásná.

Za branou, mezi vchodem a východem podzemní dráhy, se černá stinná a rušná Gogolova třída. Stánek s nápoji je jasně osvětlen, ale už je zavřeno. Kroky chodců se ozývají stále spěšněji a slyšitelněji, nikdo nechce zmeškat poslední vlak metra.

Tamhle vyběhl z metra mladík. Ohlédl se kolem dokola a přistoupil ke košíku s květy. Na nose má brýle a v podpaždí knihu. Kupuje kytici. Netrpělivě se dívá střídavě na hodiny na rohu ulice a zase na vrata podzemní dráhy, která se brzy zavřou. Čeká snad někoho? Spustil ruku a kytice se dotýká země. Dívá se na hodiny stále častěji. A najednou běží jako o překot se svou kyticí k metru a mizí za dveřmi, které se už začínají zavírat. Nástupiště se vyprázdnilo. Dveře metra se zavřely. Prodavač skládá květiny do koše a odchází.

Všechno kolem dokola ztichlo. Nepospíchám s odchodem. Přemýšlím, jakou odpověď mi asi dá fysik Kalganov, až k němu zítra přijdu.

Snad řekne: „Nezapomeňte, že tajemství Dumčevových věčných barev…“

A co když se posměšně ušklíbne a řekne: „Nic z toho není!“ Co bude potom s Dumčevem?

Mléčné koule pouličních svítilen osvěcují měkce a klidně nástupiště.

A v této chvíli, na nástupišti u metra, u svítilny, o jejíž sloup jsem se opřel — v té chvíli vyvstala přede mnou strašlivá, divoká Země obřích trav a já slyšel hned silnější, hned zas tišší, ale nepřetržité, nekonečné šumění trav kolébaných větrem. Dumčev tam žil sám. Samoten uprostřed živých strojů, slepých i mnohookých, nestvůrných a jedovatých. Na každém kroku mu hrozila záhuba. Byl to však člověk a jeho hrdý rozum zvítězil.

Ale je čas jít domů.

A už je tu Volchonka. Vzorkovaný stín mříže leží nehybně na asfaltu chodníku kolem nádvoří ústavu Akademie věd. Na obloze svítí úplněk, v jehož světle nabývají bělostné sloupy musea umění modravého odstínu. Skleněná, průhledná střecha musea je nyní černá. Květy tabáku na cestičce k hlavnímu vchodu se rozevřely a svítí ostrou bělí.

Volchonka je za měsíčního svitu úplně tichá. Lehký větřík přináší ve vlnách vůni kvetoucího tabáku. Na asfaltu chodníku se rýsuje protáhlý stín osamělé lípy. Listí se lehounce zachvívá a v měsíčním světle jsou stíny listoví tak vratké, kolísavé a měnlivé, že se člověk maně zastavuje a noha se zdráhá vkročit na ten jemný vzorek, ponořený do lehoučkého spánku.

Všechno utichlo. Nad Moskvou vládne noc…

Dveře mého bytu. V poštovní schránce leží dopis. A jsou tu i noviny — jedny, druhé…

Pak zazvonil telefon. Docela zbytečný hovor. A pak ještě jednou. Tentokrát to bylo zavolání, na které jsem dlouho čekal.

Ale co to tak tiše škrábe po skle otevřeného okna? A vida, kocour od sousedů, je celý černý, jen má maličkou bílou „kravatu“. U sousedů mají okna zavřená, a tak se kocour opatrně přišoural po římse ke mně. Rám otevřeného okna mu překáží, musím mu tedy pomoci.

„Jen dál, vážený pane, račte dál! Nebe se zachmuřilo, bude asi pršet a vy byste si mohl namočit pracičky. Jen vstupte, prosím!“

Kocour se klidně a beze spěchu uvelebil na stole vedle vázy s chrpami.

Byly jste ve dne modré, teď při světle lampy jste zfialověly. A dokonce to vypadá, jako byste zšedly. Pravda, ne všechny, ale ty, které už odkvětají. Dám vás raději jinam, ten kocour se na stole rozvalil tak, že by mohl vázu porazit.

Dívám se na chrpy a začíná se mne zmocňovat neklidný tesklivý pocit. „Co asi řekne zítra fysik o věčnosti barev? Co napíšu Dumčevovi?“

Do otevřeného okna zavál svěží chladný vzduch od řeky Moskvy. Venku je úplná tma. Obloha je zatažena a na okenní římsu ťukají dešťové krůpěje.