V zemi obřích trav

KAPITOLA 67. SETKÁNÍ V MLZE

Toho večera padla na moře mlha a noc byla neobyčejně temná. A všude vlhko a zima. až záblo. V husté šedivé síti deště se ztrácela cesta k osadě vědeckých pracovníků.

Proč jsem se vydal hledat Dumčeva právě sem? Sám nevím. Snad proto, že jsem se s Dumčevem touto cestou vracel do města.

Dumčev chce zůstat sám. Budiž. Ale starý člověk, který se ani nevyzná v nových ulicích tohoto města a nezná cesty, které k němu vedou — sám v takové mlze a lijáku?

Byl jsem rozčilený a zoufalý, že jsem to s Dumčevovým rukopisem takhle vyvedl, ale pořád jsem doufal, že ho někde tady na cestě v mlze najdu. Běžím, hledám, rozhlížím se a křičím:

„Dumčeve! Dumčeve!“

Plášť a šaty mi úplně promokly a v provlhlých botách se šlo prachšpatně. Za límec mi tekly stružky vody. Ale hledal jsem přesto pořád dál. „Dumčeve! Dumčeve!“

„Hej! Kdo je tu?“

Selský vůz! Div na mne v mlze nenajel. Ve voze seděli tři muži. Dověděl jsem se, že je to Kolja Sencov, student zemědělské technické školy, se dvěma ošetřovateli.

„Neviděli jste po cestě staršího člověka?“

Na to mi Kolja vypravoval:

„Jsou to asi dvě hodiny, co bych byl v téhle mlze málem přejel člověka, tak jako teď vás. Šipka, můj kůň, zůstala okamžitě stát. Člověk uhnul stranou. Vytáhl jsem baterku a posvítil jsem si na něho: byl to starý muž menší postavy a měl veliký deštník. Vypadal jako profesor chemie v ústavu. Jenomže ten nosí brýle.

Povídal jsem mu:

›Občane, nasedněte si! Svezu vás!‹

Sedl si a jeli jsme krokem. Nejeli jsme dlouho, když ten občan chtěl už zase slézt z vozu. Pomohl jsem mu. Když byl dole, ohlédl se a řekl: ›Děkuji vám, mladíku, už jsem dojel.‹

Kam vlastně dojel? říkám si. To mi nejde do hlavy. Tady přece žádný dům není. A ten déšť a mlha, že není na krok vidět. Zastavil jsem koně. Vidím, že zabočil stranou, pak se zas vrátil a jde, či spíš se vleče po cestě dál. Jedu vedle něho, ale on si mne nevšímal. Rozmlouvá hlasitě sám se sebou a pak znovu odbočí kamsi z cesty. Čekám a dívám se. A zase se vrací na cestu.

Myslím si: Jak tomu všemu mám rozumět? Co tam vlastně za tou cestou v takové tmě a dešti hledá?

Říkám mu znovu: ›Občane! Mohl bych vás ještě svézt!‹

Nasedl a zase jsme jeli společně.

›Za hodinu budeme v osadě,‹ povídám mu, ›ohřejete se tam.‹

›Tam já nejdu. Za chvíli zase slezu. Hledám besídku.‹

Cože, v tomhle dešti hledá besídku? pomyslil jsem si a chtěl jsem se zasmát, ale zdržel jsem se.

›Teď už rozumím! Tak vy hledáte tu besídku, co je za hlavní silnicí?‹

›Ovšem. Musí tu být někde docela blízko!‹

Mluví se mnou a dívá se při tom do mlhy. Pochopil jsem. Vezu pravděpodobně nemocného člověka. Asi nějaký profesor. Přikryl jsem mu ramena vozovou plachtou a jeli jsme dál. Profesor dlouho mlčel.

Potom začal zase mluvit, ale mluvil sám k sobě o jakýchsi podivných zvířatech v nějaké neznámé zemi. Pak se opět odmlčel.

Když začalo pršet hustěji, seskočil jsem s vozu a vytáhl jsem zpod sedadla otýpku sena. Přikryl jsem mu tím senem nohy a navrch jsem položil pytel a pak jsem mu ještě urovnal plachtu na ramenou.

›Děkuji vám, mladý muži! Rodiče vás dobře vychovali.‹

›Nemám rodiče, zemřeli, když jsem byl ještě maličký.‹

›A kdo vás tedy vychoval?‹

›Dětský domov, potom průmyslová škola a teď studuji na technice.‹

›Dětský domov… technika… Co je to? Ach ano… rozumím…‹

›Musím přidat,‹ pomyslil jsem si, ›je to s ním hodně špatné.‹

Bylo už tma jako v pytli a mlha před námi stála jako stěna. Pršelo čím dál tím víc.

Musím jet rychleji! Seskočil jsem s vozu, utáhl jsem koni popruh na hřbetě a prohlédl jsem podpěnku a oprať, abych mohl jet dál bez zdržení. Když jsem se pak vrátil k vozu a chtěl toho nemocného lépe přikrýt plachtou, vidím, že je pryč!

A tu jsem si na místě sám sobě dal rozkaz: ›Kdyby tě to, Sencove, mělo stát třeba krk, musíš ho najít a dopravit do nemocnice!‹ Šipka uháněla tryskem, náhradní součástky pro traktor, které jsem vezl na voze, řinčely až hrůza. Jel jsem přímo do nemocnice. Náhradní součástky jsem shodil na dvoře, na vůz nasedli tihle dva muži a hurá zpátky!

Hledáme toho profesora. Všechno kolem dokola jsme už prošťárali. Budeme ale musit ještě prohlédnout les,“ zakončil svoje vypravování Kolja Sencov.

Mlha se sice trochu rozptýlila, ale déšť ustával jen chvílemi a hned zase lilo jako z konve.

Jen abychom Dumčeva našli co nejdřív!

Poslal jsem Kolju s ošetřovateli na kraj lesa k známým lomům a řekl jsem jim, aby tam na mne počkali. Vůz nechali stát pod kopcem. Sám jsem běžel se svítilnou v ruce k lesu.

Ale Dumčev přece říkal Sencovovi, že hledá besídku. Ano, tady někde ta besídka bude. Převlékali jsme se v ní. A pěnkavka nám k tomu zpívala své či — ri — ri — ri.

Možná, že si tehdy Dumčev ve spěchu ani nepovšiml, že ta besídka má děravou střechu a že i lavičky jsou tam polámané. V takové besídce přece nemůže hledat útulek pro samotářské rozjímání!

Tady je kaštanová alej. V té tmě vypadá nekonečně dlouhá.

A co když Dumčev někde zabloudil, co když někde z únavy usnul nebo upadl?

Tady je akát. Zakrývá vchod do besídky. Rozhrnul jsem větve, zasypaly mne hustou sprškou a svítilna ozářila zřícená vrátka na zemi, poloshnilé nohy stolu a laviček a visící hnízdo vos… Není tu nikdo… Rychle k lomům! Možná, že je tam!

Kolem je ticho jako v hrobě. Je slyšet jenom kapky deště, jak dopadají na děravou střechu besídky. Ale co je to? Nezdálo se mi to jenom? Jako bych zaslechl povzdech.

Ohlédl jsem se. Světlo lucerny padlo na sloup vedle akátu. A najednou vidím… za sloupem stojí Dumčev!

„Sergeji Sergejeviči!“

Dumčev vyhlédl za sloupem a ihned se odvrátil. Vrhl jsem se k němu: „Sergeji Sergejeviči!“

Vzal jsem ho za ruku. Byla promrzlá, chladná, ledová. Celý se třásl. Jistě prudké nachlazení! Dumčev se na mne vůbec nedíval. Zavolal jsem Kolju Sencova a ošetřovatele. Ve chvilce byli u nás. Jeden ošetřovatel vytáhl rychle zpod pláště vatovanou kazajku a navlékl ji Dumčevovi. Druhý mu přehodil přes ramena svůj nepromokavý plášť. Dumčev se všemu mlčky podvolil. Kolja ho vzal pod paží a vydali jsme se na cestu. Ošetřovatelé osvětlovali cestu lucernou. Světlo lucerny padalo chvílemi na Dumčeva a tu bylo vidět jeho unavenou a bledou tvář. Pohled měl upřen kamsi do dálky, mimo nás. Mlčky jsme došli na cestu, kde byl uvázán kůň.

„Do nemocnice?“ otázal se Kolja Sencov.

„Ne, Sergeji Sergejevičovi bude lépe doma, v městě.“

Vůz se dal do pohybu. Byla tma jako v pytli. V korunách stromů podél cesty šuměl mírný deštík. Všichni jsme mlčeli. Vůz klidně a zvolna ujížděl po silnici k městu.