V zemi obřích trav

KAPITOLA 73. NÁVŠTĚVA Z MOSKVY

Seděl jsem v zešeřelém nemocničním pokoji, spolu s lékařem, který měl službu. Já jediný jsem chápal, o čem Dumčev mluvil v horečce.

Prohlížel, přirostla-li kobylce správně cvrčcí hlava, a byl velice spokojen. Pak zase zval hosty do svého vyzdobeného domu a byl zmaten, že hosté uviděli před sebou pouhou dutinu ve stromě. Najednou začal hořce naříkat, že se zase stokrát nebo dvěstěkrát zmenšil a že se mu cesta pod nohama roztahuje a prodlužuje do nekonečna.

Když noc minula a vyšlo slunce, nemocný utichl a upadl do bezvědomí.

Primářka nemocnice — byla to žena, a soudě podle bystrých, jistých a silných rukou, pravděpodobně chirurg — vyslechla pozorně moje starostlivé a znepokojené dotazy o stavu nemocného a řekla:

„Zkusíme léčbu spánkem.“

Chtěl jsem jí toho říci mnoho i o samém Dumčevovi i o tom, proč mi na něm tolik záleží, ale nevěděl jsem, jak začít. „Chcete se ještě na něco zeptat?“ otázala se mne.

Ne!“

Poseděl jsem ještě chvíli v jej i pracovně a pak jsem odešel.

Z Čenska jsem neodjel. Najal jsem si pokoj v osadě naproti nemocnici a poslal jsem do Moskvy několik telegramů; jeden do divadla s vysvětlením, proč se musím zdržet několik dní v Čensku, a druhý Kalganovovi se zprávou o Dumčevově nemoci.

Chodil jsem do nemocnice každý den ráno.

„Neprobudil se nemocný?“

„Ne, ještě se neprobudil. Jeho stav je vážný.“

Už jsem byl unaven vším, co jsem za poslední dobu prožil, sám jsem nevěřil všemu tomu, co jsem na vlastní oči viděl, a tak jsem se toulal po mořském břehu, naslouchal jsem šumění vln a pozoroval, jak slunce pomalu sestupuje k západu. Díval jsem se, jak se vlny převalují, a doufal jsem, že snad se v nich rozplyne moje vzrušení a moje bolest uplave. Bylo to však marné.

Za tři dni mi lékař řekl:

„Dnes ráno se nemocný pravděpodobně probudí. Ale naděje na uzdravení už není.“

A Dumčev se skutečně probudil.Uviděl vedle sebe Naděždu Alexandrovnu Bulajovou a mne.

Mlčeli jsme, nevěděli jsme, jak začít rozhovor. Byli bychom tak snad mlčeli po celou dobu, která je v nemocnici návštěvám vyhrazena, když se najednou Dumčev pozorně zadíval paní Bulajové do tváře.

„Chcete mi něco říci, Sergeji Sergejeviči?“

„Vzpomínám si,“ pravil Dumčev jasně a s pomlkami mezi jednotlivými slovy: „Teď jste, Naděždo Alexandrovno, nade mnou sklonila hlavu právě tak, jako… jako před mnoha lety… u moře… rozbitý aparát a já na písku… Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem vás…“

„Tehdy jsem byla ještě mladá.“

„Ale já vás vidím pořád takovou, jaká jste byla tehdy.“

Paní Bulajové vstoupily slzy do očí. Nepozorovaně je setřela rukou.

Upřeným a soustředěným pohledem se vpíjel Dumčev do její tváře. A nové a nové slzy se draly staré ženě do očí.

Dumčev se na ni stále láskyplně díval a oba mlčeli. Odešel jsem k otevřenému oknu, abych jim nepřekážel.

Jak je mohu pochopit? Vždyť mají život už za sebou.

I v pozdním podzimu navzdory dešti a nepohodě někdy docela neočekávaně a silně zazáří slunce, které není ani trochu podzimní. A hned se nějaký ten chomáček trávy tak čerstvě zazelená, že by si člověk nejraději do té trávy sedl a celý se do ní zahrabal, anebo ji alespoň pohladil rukou. Docela jako jarní tra vička to vypadá. Vzduchem se rozleje vlahé teplo, a i ten deštík se zdá jaksi smělý a vábivý. Jaro! Venku je úplné jaro. A v duši vyrůstá pocit vděčnosti za ten vlahý, jarní vzduch.

Na to na všechno jsem si vzpomněl, když jsem se díval na doktora Dumčeva a na paní Bulajovou. V paměti mi vyvstala dávno zapomenutá melodie a slova písně:

„I v pozdní jeseni se někdy stává, že přijdou dny, že přijde chvíle, kdy

Stál jsem u okna a díval jsem se do parku. Bylo tiché ráno. Nebe bylo bez mráčku, klidné, jasně modré, trochu nafialovělé nad obzorem.

Náhle vnikl do nemocničního pokoje vrčivý hřmot letadla. Dumčev se na cosi tázal. Nač? Nezaslechl jsem to.

Paní Bulajová mu hlasitě a jasně vysvětlila:

„Asi přiletělo letadlo z Moskvy!“

„Cože, z Moskvy? Tomu nevěřím! Taková vzdálenost…“ řekl Dumčev.

„Vzdálenost? Jakápak je to vzdálenost pro letadlo? Do Moskvy je všeho všudy

„Do Moskvy je přece tisíc… tisíc verst. A já, já jsem chtěl, aby vážky a mouchy naučily…“

Pronesl tato slova se zlým úsměškem, s hořkou ironií, kterou se člověk někdy snaží zakrýt velikou bolest.

Odešel jsem dolů do zahrady a sedl jsem si na lavičku. Krátké stíny stromů se pokojně táhly jeden za druhým. Tu a tam se míhaly pláště pacientů.

Vrátil jsem se znovu do nemocničního pokoje.

Kdesi vzadu, daleko na chodbě, bylo slyšet rozhovor. Zdálo se mi, že slyším nějaký povědomý hlas. Pak všechno utichlo. Ale teď jsou ty hlasy slyšet docela blízko. Kdo to mluví za dveřmi?

Dveře se otevřely dokořán. Na prahu stál fysik Kalganov. V ruce držel jakousi roličku. Za ním vešel jeho asistent, rovněž se svitkem v ruce.

„Buďte zdráv, Sergeji Sergejeviči!“ řekl Kalganov a kývl na nás.

Širokým gestem si přistavil židli k Dumčevově lůžku a usedl na ni.

„Kdo jste?“ zeptal se Dumčev.

„Fysik Dimitrij Kalganov.“

„Nepamatuji se. Neznám… Kalganov?“

„Přivezl jsem vám z Moskvy dárek!“

„Nerozumím. Jaký dárek?“

„Oho! Vy jste nějak moc zvědavý! Tak to tedy zase pěkně vezmu a půjdu,“ zasmál se Kalganov. „A vůbec se nedovíte, co jsem pro vás měl.“

„A já se postavím u dveří a nepustím vás,“ zasmál se Dumčev. Kalganov rozvinul roličky.

Rozložil před nemocným na stolek, na židli a i na okraj postele jakési lehounké balíčky, zabalené do černého papíru. „Co to má být?“ zvolal Dumčev. „Omítka! Budoucí obložení domů místo omítky!“

„Nerozumím! O čem to vlastně mluvíte?“

„Jestlipak víte, Sergeji Sergejeviči, co je v tom černém obalu? Je tam blána, která má přesně takovou tloušťku jako motýlí šupinka.“

„Nesmysl! Motýlí šupinka je tak tenká, že ji prostým okem není ani vidět a do rukou se vůbec nedá vzít.“

„Správně! Správně! A proto jsme také v laboratoři polévali zrcadlový povrch vyleštěných desek roztokem naší mimořádně trvanlivé průzračné umělé hmoty, která po uschnutí tvoří blány tenké jako motýlí šupinka.“

„Jak to?“ otázal se Dumčev vzrušeně.

„Podívejte se! Tady jsou čísla, která označují délku světelné vlny. A to je také tloušťka vrstvičky, která pokrývá desku. Na každé je písmeno D — Dumčev. Nazvali jsme ten obkládací materiál vaším jménem.“

„Vy se mi posmíváte! Je to výsměch, zlý žert! Dumčev se opozdil! Co já znamenám ve vědě? Opozdil jsem se. Tak se mu aspoň neposmívejte, tomu Dumčevovi!“ ostře vykřikl Sergej Sergejevič.

„Ach tak!“ usmál se mile a prostě fysik. „Tak se podívejte!“ Začal rozbalovat vzorky.

Barevné paprsky zaplály, pohasly a znovu se rozhořely. Dumčev se napjatě díval. A najednou, jako by si na něco vzpomněl, začal vzorky přebírat a přikládat jeden k druhému.

Pokojem se začaly míhat ostré, neočekávané, neklidné barvy bez jakékoli harmonie.

Podíval jsem se na Kalganova. Začal Dumčevovi laskavě a trpělivě pomáhat. Asistent rozvinul vzorky a jmenoval nahlas nějaká čísla. Kalganov poslouchal, zároveň se díval na barevné tóny a pozoroval pohyby Dumčevových rukou.

„Tak, tak!“ řekl vesele. „A teď zas jinak. Podívejte!“

Pomáhal Dumčevovi velmi opatrně, tiše a šetrně — pomáhal mu tak dojemně, jako se pomáhá malému dítěti.

Kdesi bouchly dveře a mně se zdálo, že pokoj ještě více ztichl. Po stěně se pomalu pohybovaly sluneční skvrny. Chvílemi se potkávaly a křižovaly s novými, neobyčejnými barvami.

Pak se v tichu znovu ozvaly hlasy fysika a jeho asistenta. Domlouvali se spolu šeptem:

… Mikrony… číslo… minus… stupeň… vlna… tloušťka…

Fysik a jeho asistent umlkli a nastalo napjaté ticho.

Bylo poledne. Kdesi v trávě hlasitě zacvrlikaly kobylky a ještěrka nastavila slunečním paprskům svůj hnědožlutý hřbet s černými skvrnami. Potom sklouzla s pařezu a zmizela v trávě. Najednou pohnul záclonou lehký větřík a do pokoje vnikla měkká, vlažná, navlhlá vůně pokosené trávy. Dotkla se našich tváří a v tom okamžení bylo ticho přerušeno.

Dumčev se náhle pozdvihl na lůžku. Podíval se na nás a tvář se mu rozjasnila radostným úsměvem.

„Tuhle! Sem se podívejte!“ zavolal na nás vesele. „Podívejte se přece!

Podíval jsem se.

Přede mnou se rozehrály a rozhořely skvělé barvy v témž seskupení, jako v Zemi obřích trav.

Dumčev sestavil s pomocí fysika Kalganova z přivezených vzorků kouzelnou, živoucí sestavu barev, která kdysi zářila na jeho ohradě z křehkých motýlích křídel.

„Vidíte? Vidíte?“ opakoval a směle na nás pohlédl.

Kalganov si prohlížel sestavu dlouho a pozorně, cosi počítal a začal diktovat asistentovi čísla. Při tom přes tu chvíli říkal:

„Zachyťte, dobře zachyťte tuto sestavu, tento vzor.“

Před námi se přelévaly jasné barvy, celý pokoj jimi rozkvetl, měnily se a prolínaly, takže už nebylo možno jednu od druhé oddělit. Nesmělé, ostýchavé tóny přecházely v syté a výrazné, objevily se i barvy smutné, aby se za okamžik proměnily v žhavou, vítěznou, velkolepou symfonii.

Dumčev pozvedl svou stařeckou ruku. Dlouhé, suché, uzlovaté prsty byly sevřeny v pěst.

„Sláva!“ řekl hlasitě a zřetelně. „Sláva lidskému rozumu!“ Doktor Dumčev zavřel oči navždy.

A v tichu nemocničního pokoje se rozlévala barevná hudba. Rozezvučela se hrdá, jasná a vítězná symfonie barev, vytvořená rozumem člověka, podmanitele a přetvořitele přírody.

Darwin Charles (1809–1882) — přední anglický přírodovědec, který svým dílem „O vzniku druhů“ položil základ modernímu učení o vývoji tvorstva

emulse — tekutina s rozptýlenými částkami jiné látky

entomolog — znalec hmyzu

Fabre Jean-Henri (1823–1915) — francouzský entomolog, autor vynikajícího díla o životě hmyzu

Ikaros — letec ze starořecké pověsti

instinkt — pud

topografie — nauka o mapách a orientaci

versta — asi 1067 metrů

Verše na straně 64 a 65 přeložila Marie Marčanová, verše na straně 40 a 44 Vítězslav Houška.

KAPITOLA 1. NOČNÍ HOST 4

KAPITOLA 2 POZORUHODNÝ DOPIS 8

KAPITOLA 3. ÚKOL VELKÉHO UČENCE 11

KAPITOLA 4. ROZLUŠTĚNÍ A NOVÁ HÁDANKA 14

KAPITOLA 5. OBJEV PROFESORA TARASEVIČE 17

KAPITOLA 6. CESTOU DO LOMU 22

KAPITOLA 7. SKLAD OKRESNÍHO STŘEDISKA PRO OBCHOD ZE ZELENINOU 24

KAPITOLA 8. STARÝ ÚSTAVNÍ HLÍDAČ 27

KAPITOLA 9. VE VILE S VĚŽIČKOU 29

KAPITOLA 10. IKAROS NA JARMARKU 33

KAPITOLA 11. DUMČEVOVA ZÁHADNÁ SLOVA 40

KAPITOLA 12. SVATBA, KTERÁ SE NEUSKUTEČNILA 43

KAPITOLA 13. V LABOLATOŘI DOKTORA DUMČEVA 45

KAPITOLA 14. HŘBITOV PODIVNÝCH LISTONOŠŮ 50

KAPITOLA 15. SLOŽITÉ ŘEŠENÍ SLOŽITÉ ZÁHADY 53

KAPITOLA 16. NEJPROSTŠÍ ŘEŠENÍ JE NEJLEPŠÍ 56

KAPITOLA 17. HRAJI ÚLOHU SOUSTŘEDĚNÉHO, ALE ZÁROVEŇ ROZTRŽITÉHO UČENCE 58

KAPITOLA 18. FANTASTICKÁ DOMĚNKA 62

KAPITOLA 19. PŘI ČAJI 65

KAPITOLA 20. ROZBOR CHEMICKÝ A LITERÁRNÍ 66

KAPITOLA 21. ČERNÝ SNÍH 70

KAPITOLA 22. PROVAZY, NITĚ, SÍTĚ 72

KAPITOLA 23. PRVNÍ BOLESTNÁ ZTRÁTA 75

KAPITOLA 24. ŽIVÉ KRUŽÍTKO, ELIPSY A KRUH 78

KAPITOLA 25. ŘÍTÍCÍ SE HORA 80

KAPITOLA 26. LES ŠUMĚL 82

KAPITOLA 27. PŘEPRAVA PŘES VELIKÝ POTOK 87

KAPITOLA 28. MUŽ, KTERÝ STŘÍDÁ PLÁŠTĚ 89

KAPITOLA 29. ČLOVĚČE, OZVI SE! 92

KAPITOLA 30. NOČNÍ OBŘI VYCHÁZEJÍ NA LOV 96

KAPITOLA 31. ROSNÉ JITRO 100

KAPITOLA 32. ČLOVĚK ZACHRAŇUJE ČLOVĚKA 101

KAPITOLA 33. ČLOVĚK, KTERÝ SE NIČEMU NEDIVÍ 105

KAPITOLA 34. TRPKÁ KŘIVDA 107

KAPITOLA 35. PŘED ČTYŘMI AŽ PĚTI TISÍCI LETY 110

KAPITOLA 36. POTÁPĚČSKÝ ZVON 114

KAPITOLA 37. JEDOVATÉ HÁČKY A ZÁSAH DÝKOU 118

KAPITOLA 38. BEZHLAVÝ MOTÝL A KOBYLKA S HLAVOU CVRČKA 124

KAPITOLA 39. KDYŽ NĚKDO VYNALÉZÁ, CO UŽ DÁVNO BYLO VYNALEZENO 127

KAPITOLA 40. POKUTA ZA OBĚD 131

KAPITOLA 41. NA VELIKÉ SILNICI 134

KAPITOLA 42. LOMECHUSA MNE ZACHRÁNÍ 138

KAPITOLA 43. NEZVANÍ HOSTÉ 140

KAPITOLA 44. ROZLUŠTĚNÍ SLOVA LOMECHUSA 141

KAPITOLA 45. ZADRŽENI U MĚSTSKÉ BRÁNY 143

KAPITOLA 46. DĚLOSTŘELBA 145

KAPITOLA 47. TAJEMSTVÍ PÍSEČNÉHO SVAHU 146

KAPITOLA 48. DUMČEVOVY FANTASTICKÉ PLÁNY 149

KAPITOLA 49. VELIKÝ OBJEV NEBO VELIKÝ OMYL? 154

KAPITOLA 50. „BOUŘE MLHOU NEBE KRYJE“ 158

KAPITOLA 51. LIDÉ JDOU! 160

KAPITOLA 52. FRAŠKA S PŘEVLÉKÁNÍM 162

KAPITOLA 53. NOC NA PUSTÉM OSTROVĚ 164

KAPITOLA 54. NASTAL NOVÝ DEN 165

KAPITOLA 55. DOBŘE ZNÁMÝ OBLEK 168

KAPITOLA 56. LOUPEŽ ZA BÍLÉHO DNE 169

KAPITOLA 57. NÁVRAT DO MĚSTA ČENSKA 171

KAPITOLA 58. NA PRAHU STARÉHO DOMU 173

KAPITOLA 59. OPOZDILÝ ŽENICH 175

KAPITOLA 60. KDYŽ TĚŽKO POZNÁVÁŠ ZNÁMÁ MÍSTA 178

KAPITOLA 61. STAVBA DOMU 180

KAPITOLA 62 ODKLÁDÁM ZNOVU SVŮJ ODJEZD 182

KAPITOLA 63. MOJE POZNÁMKY NA OKRAJÍCH DUMČEVOVY ZPRÁVY 184

KAPITOLA 64. VŠECHNO POZDĚ 188

KAPITOLA 65. KDE SE VZALA TA RADOST 192

KAPITOLA 66. VÁŠNIVÁ ČTENÁŘKA 197

KAPITOLA 67. SETKÁNÍ V MLZE 199

KAPITOLA 68. NÁMĚSTÍ KVĚTŮ 203

KAPITOLA 69. V UČENCOVĚ PRACOVNĚ 205

KAPITOLA 70. V NOCI NA VOLCHONCE 210

KAPITOLA 71. NEČEKANÁ RADOST 212

KAPITOLA 72. NEUSKUTEČNĚNÁ PŘEDNÁŠKA 216

KAPITOLA 73. NÁVŠTĚVA Z MOSKVY 220

POZNÁMKY 226

KNIŽNICE

VÉDECKO-FANTASTICKÝCH

PŘÍBĚHŮ,

V zemi obřích trav

V. Bragin

Z ruského původního vydání V straně dremučich trav, vydaného nakladatelstvím Dětgiz v Moskvě roku 1956, přeložil Ota Gröger — Ilustroval, obálku navrhl a graficky upravil Miroslav Váša — Vydalo jako svou 1192. publikaci Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., v Praze roku 1957 — Odpovědní redaktoři Hana Pražáková a dr. Vladimír Svoboda — Výtvarný redaktor Zdeněk Mlčoch

Z nové sazby, písmem Cicero Kolektiv, s 55 obrázky v textu vytiskla tiskárna Knihtisk, n. p., závod 03, v Praze — Formát papíru 70x10 0, 80 g., 14,6 9 AA (text 11,8 1, i lustr. 2,8 8), 14,7 4 V A, D-573063

Náklad 10000 výtisků — Thematická skupina 14/4 — 2. vydání (v SNDK 1.)

Vázaný výtisk 20, 0 Kč

56/VII-13