Otevřel jsem dveře a chystal jsem se jít za Naděždou Alexandrovnou do doktorovy laboratoře. Paní Bulajová vzala s sebou svíčku ve vyřezávaném svícnu a zápalky.
Na prahu se vztyčila Avdoťja Vasiljevna. Pohlédla na mne významně, jako by chtěla něco říci, neřekla však nic.
Na chodbě stál ohromný železný kovaný kufr. Paní Bulajová jej otevřela a vyndala odtamtud klíč.
Malé vnitřní schodiště s vrzajícími schůdky vedlo do místnosti, které paní Bulajová říkala „věžní laboratoř“. Odemkla zrezivělý visací zámek na dveřích bývalé Dumčevovy laboratoře.
Nejisté, komíhavé světlo svíčky dávalo v temnotě laboratoře vystupovat nejrůznějším předmětům. Bylo tu vidět baňky, lahvičky, knihy, noty, kravatu, množství límečků, stojánek se zkumavkami, portréty, mikroskop, mosazný tácek se sklenicí a miskou, lihový kahan.
Stranou stál na malém stolku podivný přístroj…
Vzal jsem z rukou Naděždy Alexandrovny svíčku a obešel jsem opatrně nevelkou laboratoř. Prohlédl jsem také stěny a strop. Bylo to vlastně podkroví, přestavěné na obytnou místnost. Okna do ulice byla zakryta důkladnými okenicemi.
Podivný předmět — přístroj, který upoutal mou pozornost — byl pravděpodobně model letícího hmyzu.
Vedle modelu ležel list papíru. Když jsem s něho střásl prach, spatřil jsem kresby, které podrobně vysvětlovaly, a abych tak řekl, představovaly „schéma“ přístroje.
Tlumočím doslovný text
Sestrojil jsem tento přístroj ve snaze podati co nejnázornější vysvětlení o činnosti hmyzího křídla a o vlivu vzdušného odporu.
Model představuje dvě umělá křídla s tuhým žebrem, k němuž je zezadu připevněna blána ze střeva, vyztužená tenounkými ocelovými drátky. Plocha křídel je vodorovná, křídla se mohou zvedat a spouštět s pomocí pák, bez nebezpečí bočních pohybů. Uvádějí se do pohybu malým měděným bubínkem, v němž je pumpou střídavě stlačován a zřeďován vzduch.
Horní plocha bubínku je zhotovena z poddajné kaučukové blány, spojené pákami s oběma křídly. Vzduch, který se v bubínku střídavě stlačuje a zřeďuje, vydouvá kaučukovou blanku a zase ji vchlipuje zpět. Tyto rychle se střídající pohyby blány jsou páčkami přenášeny na obě křídla. Vodorovná trubka, vyvážená závažím, dovoluje aparátu otáčet se kolem ústřední osy a slouží zároveň jako přívod vzduchu z pumpy do bubínku. Osu tvoří rtuťový přerušovač přítoku vzduchu, který zajišťuje vzduchotěsné uzavírání vzdušných trubek a zároveň umožňuje, aby se přístroj mohl volně otáčet v horizontální rovině.
Takové uspořádání přístroje dovoluje studovat mechanismus, jehož prostřednictvím odpor vzduchu ve spojení s pohybem křídel způsobuje pohyb hmyzu vpřed..
Jestliže se křídla tohoto umělého hmyzu přivedou do pohybu vzdušnou pumpou, tu je také možno skutečně vidět, jak se aparát začíná rychle otáčet kolem své osy. Tento pokus vysvětluje tedy mechanismus hmyzího letu.
Na stolku s přístrojem ležely ještě různé podivné záznamy, fotografie a jakési zvláštní nákresy.
Já strojům zrovna příliš mnoho nerozumím. Ale zato dějiny techniky! Žádný stroj nebyl pro mne nikdy pouhou nic neříkající, lhostejnou hromadou lesklého kovu! Zde hledalo lidské srdce a lidský rozum, hledalo, nacházelo, znovu ztrácelo, trpělo dočasnými neúspěchy, ale nakonec přece jen vítězilo. Zde se vynálezce radoval, a někdy i truchlil nad nezdařeným dílem, právě tak jako spisovatel nad knihou nebo režisér nad inscenací divadelní hry.
Zápisy doktora Dumčeva vydávaly svědectví o jeho hlubokém a přitom svérázném myšlení. Cožpak je vůbec možno předpokládat, že někdo si dá práci, aby zjišťoval počet kmitů hmyzích křídel za jednu… vteřinu? A já jsem u Dumčeva našel takovouto tabulku:
moucha domácí 300 kmitů za vteřinu
čmelák 240 kmitů za vteřinu
včela 190 kmitů za vteřinu
vosa 110 kmitů za vteřinu
nosatec 72 kmitů za vteřinu
vážka 28 kmitů za vteřinu
motýl (bělásek zelný) 9 kmitů za vteřinu
Bylo tu také zaznamenáno, že oba páry hmyzích křídel se pohybují současně a oba vykazují stejný počet kmitů.
Několikrát se v poznámkách doktora Dumčeva objevila tato věta: Najdu, docela určitě najdu skutečnou příčinu létací síly hmyzu! Na zvláštním lístku byl zajímavý výpočet: Váha hrudních svalů u ptáka tvoří 1/6 váhy jeho těla, kdežto u člověka je tento poměr 1: 100. A u hmyzu?
A hned vedle byl jiný zápis: Našel jsem! To je ta pravá, základní příčina létací schopnosti hmyzu! Ano, je to ona!
A byl tu ještě jeden zápis: Teď zbývá najít už jen to poslední: jakým způsobem dokáže hmyz stát ve vzduchu? Najít, nebo odejít!
Docela tak to bylo napsáno a energicky podtrženo:
Najít nebo odejít!
Rychlý, trochu hazardérský rukopis. A při tom při všem jsou záznamy, náčrty i fotografie velmi věcné a přesné.
Mohl jsem z toho všeho jenom usoudit, že Dumčev se snažil úkol, který si vytyčil, splnit metodami, které se mi nezdály příliš spolehlivé. Používal nejen optické a grafické, ale dokonce i akustické zjišťovací metody.
Ležely tu totiž jakési nepochopitelné nákresy. Na jednom z nich jsem viděl srovnávací záznam kmitů — ladičky a vzmachu čmelácích a včelích křídel.
První dvě čáry byly přerušované, skoro tečkované a ukazovaly kmitočet vzmachů čmelácích křídel, třetí čára byla vlnovka s ostrými vrcholy. Tato čára zaznamenávala chvění ladičky, opatřené ostrým hrotem. Záznam hovořil o tom, že čáry byly okopírovány s listu papíru, začerněného sazemi a nataženého na válec, který se otáčel rovnoměrnou rychlostí. Přidrží-li se u válce nehybně pinsetou hmyz, tu se jeho křídlo při každém vzmachu dotkne začerněného papíru. Každý dotek setře s papíru část sazí, a jak se válec otáčí, vzniká nakonec zmíněná čára. Při tom bylo zjištěno, že ladička dosáhne za vteřinu 250 dvojitých kmitů a křídlo čmeláka 240–260 vzmachů.
Ležel tu také nákres jakési destičky naladěné na oktávu. Bylo k ní připevněno křídlo — vosy takovým způsobem, aby na listu papíru kreslilo smyčky (osmičky). Všechny tyto metody se zřejmě navzájem prověřovaly.
Ano, to všechno dráždilo zvědavost, bylo to dokonce velmi zajímavé, ale rozluštění Dumčevova tajemství mi to nepřiblížilo.
Hned o kousek dál jsem spatřil zažloutlý lístek notového papíru s notami podivných „melodií“. Byly to nápěvy komárů, čmeláků a much…
Na polici nad stolem leželo množství astronomických knih a časopisů. Stála tu také dobře zařízená kartotéka. Na jednotlivých kartičkách byly přilepeny lístky s Dumčevovými záznamy.
Na kartičce Kibalčevově byla v rejstříku jeho fysikálně mechanických pokusů připsána tato slova: Ty, kterého věznil car! Tvůrce myšlenky raketového motoru! Tvého jména bude vzpomenuto, až člověk vzlétne do vesmíru a pozná vzdálené světy.
A hned vedle tohoto zvolání byla červenou tužkou napsána dvě slova: Larva vážky. A tato dvě slova byla třikrát podtržena touž červenou tužkou.
Co je tohle? Blouznění? Co má Kibalčev společného s larvou vážky?
Nebo zde, na kartičce Ciolkovského, bylo napsáno: Můj drahý současníku! Lidstvo si podrobí raketovým motorem meziplanetární prostor.
Avšak hned vedle tohoto zvolání k Ciolkovskému byl zas červený, třikrát podtržený nápis: Larva vážky.
„Co je to za divnou — ne, nikoliv divnou, ale nesmyslnou poznámku! Blouznění šílence!“ řekl jsem si a přestal jsem už dál prohlížet tuto prazvláštní laboratoř, kde se zaznamenávaly melodie komárů, počítaly kmitočty vosích křídel a jméno znamenitého učence Ciolkovského se objevilo na lístku vedle larvy vážky.
Později se mně každé slovo, každý ten pokus jevil jako čin vážné badatelské práce. Ale v oné chvíli mi to všechno připadalo krajně podivná a dokonce nesmyslné.
Začal jsem se rozhlížet. Těžko se mi dýchalo. Co to jenom všechno znamená? Kdo je to vlastně ten Dumčev, který posílá na křídlech motýlů zprávu o tom, že žije tisíce let? A ta žena, jež mi otevřela pokoj páchnoucí ztuchlinou, jeho věčná nevěsta v černých staromódních šatech, se svíčkou ve vysoko zvednuté ruce? A co tyhle přístroje, ty nesrozumitelné poznámky, ty podivné nákresy…
A ta bázlivá Avdoťja Vasiljevna se svými nesmyslnými obavami a s věčným koštětem v ruce…
Jaká hromada nesmyslů v jednom jediném domečku tichého městečka!
Rozevřel jsem dokořán dveře. Za dveřmi stála Avdoťja Vasiljevna. „Nedaly by se otevřít tamhlety okenice?“ řekl jsem. Začala mi ochotně pomáhat a paní Bulajová sběhla dolů a přistavila k oknům žebřík.
Okenice jsme sundali a laboratoř zalilo denní světlo.