V zemi obřích trav

KAPITOLA 22. PROVAZY, NITĚ, SÍTĚ

Co to se mnou tak houpá? Tak silně a prudce? Ale už jsem se rukama zachytil jakéhosi lana. A nohama jsem se také opřel také o lano. Co to jenom je? Provazový žebřík? Houpá se nad propastí a já se houpám s ním, čím dál tím silněji. Musím najít nějakou pevnou oporu.

Opatrně se pokouším slézt dolů. Jak to, že se mi jen s námahou daří uvolňovat nohy i ruce od lan? Nějaký divný provazový žebřík — vždyť se lepí! Provazy jsou posety spoustou lepkavých uzlíků.

Prohlížím si to pozorněji: není to vůbec provazový žebřík, ale jakýsi obrovský rám a v rámu řada provazů, které se sbíhají jako paprsky do středu a jsou spojeny hustou spirálou.

Houpá se to se mnou stále silněji a silněji. A odkud asi pochází ten ostrý, pronikavý hukot, z něhož by člověk pomalu ohluchl?

Hned vedle mne se v síti zmítá nějaký tvor, trhá sebou a hází sem a tam, ale čím víc sebou hází, tím víc se lepí k provazům.

Obrovská síť se houpá stále zuřivěji.

Jak jen se zbavit toho strašlivého houpání? Budu se musit spustit rychleji dolů, tam, kde šumí tráva. Hledám nohama druhé lano, opírám se, odtrhuji ruce od horního a tak slézám níž a níž.

Vtom jsem ztrnul. Z rohu sítě pomalu a lehce vylezla chlupatá obluda. Je mnohem větší než já. Z hustých chlupů zírá osm očí. Hledí do různých stran a jsou symetricky uspořádány.

Obluda se pohnula a na zádech se jí ukázal veliký bílý kříž.

Pavouk křižák!

Obrovský provazový žebřík s paprsky rozbíhajícími se na všecky strany je tedy pavučina a to zvíře, které sebou tak hází a bzučí, to je moucha.

Jak jsem byl slabý a bezmocný proti tomu pavouku! Ano. Ale v té chvíli jsem to necítil. Dokonce jsem se ani nelekl.

Ještě jsem si zřejmě neuvědomil, že jsem menší než pavouk a že jdu vstříc záhubě. Měl jsem jedno jediné přání, prohlédnout si tu podivnou nestvůru co nejlépe.

A moje zvědavost mne zachránila. Neudělal jsem ani jediný pohyb, ani nejmenší posuněk, nehybně jsem ztrnul a jen jsem se díval. Přede mnou stál mistr tkadlec ve své dílně. Vzpomněl jsem si na starou pověst o Arachné, nejlepší tkadleně starověku, která závodila s Pallas Athénou o mistrovství.

Arachné byla dcera chudého lydského barvíře. Dovedla zdobit své jemné tkaniny skvostnými, přebohatými vzory. A tu se jednou bohyně Athéna, ochránkyně řemesel a všech ženských prací, doslechla, že Arachné převelice zpyšněla svým mistrovstvím. Vychloubala se, že by se odvážila zvítězit i nad samou Athénou.

Bohyně se proměnila v starou ženu, přišla k tkadleně a navrhla jí, aby spolu závodily ve tkalcovském umění. Daly se tedy do práce. Bohyně Athéna utkala na svém stavu obraz ze svého života. Odvážná a hrdá Arachné utkala příhody ze života bohů a proměny bohů. Stařena — bohyně Athéna — se snažila nalézt na umění Arachné nějaké chyby. Ale nenašla je.

Athéna byla nucena přiznat porážku. To se ale lehko nepřiznává! A tu v záchvatu zlosti a hněvu zapomněla na všechnu spravedlnost, udeřila tkadlenu člunkem do hlavy a proměnila ji v pavouka, který je odsouzen věčně tkát svoji pavučinu.

Ta vzpomínka mne tak zaujala, že jsem se nedopustil ani jediného zbrklého pohybu.

Tím jsem se zachránil, protože pavouk mou přítomnost v pavučině vůbec nezpozoroval. Pavouci totiž nehybné předměty nevnímají.

A mezitím tvor, který byl nedaleko mne, sebou tloukl a zmítal a snažil se vysvobodit z lepkavé pavučiny. Pavouk se přiblížil. Dravec se pudově vrhá na pohyblivé předměty. Stál jsem na laně a rukou jsem se držel druhého lana. Pavouk zamířil ke své oběti, k mouše.

Moucha sebou trhla směrem ke mně. Teď byla těsně vedle mne. Zůstal jsem nehybně na svém místě. Pavouk se vrhl na mouchu a začal ji ovíjet bílými provázky, které vypouštěl z bradavek.

Teď se pavouk ke své oběti téměř přilípl. Musím využít situace a rychle utéci! Spouštím se dolů a stále se ohlížím. V místě, kde se zmítala moucha, visel teď v pavučině její černý, bílými nitkami obetkaný šat. Rozeznal jsem v různých místech pavučiny ještě několik takových chomáčků — svátečních oděvů much, které se chytily do pavučiny.

Pavouk skončil svou lupičskou práci a otočil se za mnou. Podíval jsem se dolů.

Pode mnou se rozprostírala ohromná zelená plocha, pravděpodobně listoví nějaké rostliny. Doléhalo ke mně odtamtud stále sílící šumění, jež připomínalo šumění vrcholků lesních stromů, kolébaných větrem.

Sestupoval jsem dolů. Šumění bylo stále zřetelnější. Jaké štěstí! Čím více jsem se blížil k okraji pavučiny, tím méně bylo na provazech lepkavých uzlíků. Teď už nevidím vůbec žádné. Spouštím se s lana na lano docela lehce.

Ale u samého kraje pavučiny se mi přihodilo něco strašného; celý rozradovaný nad tím, že se mi podařilo vyváznout, jsem najednou nechtě kopl do provazu a ten se přetrhl. Pavučina se začala třást a houpat a já už nestačil sešplhat. Pavouk zamířil k místu, kde se jeho síť přetrhla, a vrhl se na mne.