V zemi obřích trav

KAPITOLA 65. KDE SE VZALA TA RADOST

Všecko je to pravda, ale všechno přišlo pozdě!“

Tato slova jsem napsal na obálku Dumčevova rukopisu. Jak je to hořké a smutné!

Už dost! Nejvyšší čas, abych odjel! Začal jsem skládat do kufru své věci. Ano, Dumčev je jistě neohrožený cestovatel po neznámé zemi, ale co naplat — opozdil se.

Naše země starostlivě pomáhá růstu všeho nového a dobrého. Ale kdo bude moci, třebaže je to u nás, pomoci Dumčevovi? Jak? V čem? Zůstal tak hrozně pozadu!

Ano! Budu musit položit oba rukopisy na dno kufru, aby se nepomačkaly…

Už se stmívá. Doufám, že ještě nezavřeli knihovnu. Musím vrátit knihy, vždyť odjíždím. Věci si složím až potom.

Odešel jsem z hotelu a Dumčevovy rukopisy jsem nechal ležet na stole v hotelovém pokoji.

Venku poprchávalo. Na ulici nebylo živé duše. Po obloze se honily husté šedé mraky. Byl sychravý a větrný večer.

Co napíšu Dumčevovi z Moskvy?

Mám předat jeho rukopis redakci? Ale vždyť v něm žádné objevy nejsou. Ach, proč jsem tenkrát tak nedomyšleně, jen v náhlém pohnutí, strhl Dumčeva a vzbudil v něm takové naděje? Proč jsem se docela zbytečně nabídl, že předám jeho referát redakci časopisu? Dumčev mi uvěřil a domnívá se, že svými objevy ohromí svět. A zatím mu redakce rukopis asi vrátí. Možná, že mu napíší: „Srovnáváte zajímavým způsobem různé formy instinktu ve světě hmyzu s technikou vytvořenou lidským rozumem. Ale spíš než ›objevovat to, co už dávno bylo objeveno‹, měl byste o tom napsat zajímavou knížku pro děti.“

Vzpomněl jsem si na povídku jednoho spisovatele o starci s velikou šedivou hlavou a s tváří pergamenové barvy. Tento stařeček po celé desítky let chodil po zapadlém městečku a snažil se kdekoho přesvědčit, že vynalezl jakýsi docela nový způsob počítání. Ale nikdo ho nechtěl poslouchat. Až jednou přijel do toho městečka jakýsi student matematiky a tomu se dostaly stařečkovy zápisy do rukou. Brzy poznal, že stařeček „objevil“ dávno objevené logaritmické tabulky.

Když se stařeček po dlouhých výkladech přesvědčil, že student má pravdu, poděkoval mu a odešel domů. Ještě týž den ho našli mrtvého. Tak skončila starcova historie.

Už se docela setmělo. Odevzdal jsem knihy a vyšel jsem z knihovny ven. Na obloze visely nízké mraky. Jak osamělá se mi zdála světla pouličních svítilen!

Sestupoval jsem s vysokých kluzkých a mokrých schodů před knihovnou a bylo mi opravdu těžko na duši.

Teprve později jsem se dověděl od paní Bulajové, že zrovna v tu chvíli spěchal ke mně do hotelu rozradostněný a šťastný Dumčev.

Od knihovny do hotelu je to všeho všudy přes dvě ulice a jednu příčnou. Bohužel jsme se minuli.

Dumčev mne v hotelu nezastihl. A tu se přihodilo něco, co jsem neočekával a nepředpokládal.

Bulajová mi později vypravovala, co všechno se s Dumčevem toho dne událo.

Asi tři hodiny před večeří odešel Dumčev jako vždy v doprovodu Naděždy Alexandrovny ze svého domu a zastavil se najednou u jedné budovy. Byla to škola. Přijelo sem nákladní auto, celé zelené, ozdobené zelenými větvičkami. S veselým křikem a smíchem vyběhly na schodiště děti.

„Už jsou tu! Už pro nás přijeli! Jedeme do tábora!“

Když mi to paní Bulajová vyprávěla, bylo vidět, že se jí to zdá úplně nepochopitelné.

Proč se Sergej Sergejevič zastavil? Dívá se, dívá a nemůže se vynadívat. Jako by ještě jakživ neviděl pionýry, kteří odjíždějí do tábora.

(Tu je třeba vysvětlit, že Naděžda Alexandrovna Bulajová ještě nevěděla, odkud Sergej Sergejevič přišel. Nechtěla ho znepokojovat vyptáváním. Ani já jsem se doposud nedostal k tomu, abych jí o tom pověděl, a také jsem opravdu nevěděl jak.)

Sergej Sergejevič viděl, jak jedna vysoká světlovlasá dívka sestoupila se schodů a zavolala:

„Pozor! K vlajce hled!“

A když kolem ztichlých dětí, které se rychle seřadily a za zvuku dvou polnic a bubínku zvedly pravice nad čela k pozdravu, nesli vlajku, třepotavou rudou vlajku se zlatými písmeny, bylo na Dumčevově tváři vidět hrdost a nadšení.

Hleděl dětem do očí jako očarován, do šedých, modrých, hnědých a černých očí, jasných, smělých a rozzářených, když provázely upřeně svou pionýrskou vlajku.

Potom vlajku naložili na auto a v té chvíli se všechno promíchalo, všude šumot, hluk a smích. Děti se začaly mezi sebou předhánět, škrábaly se se všech stran na auto, jak se dalo. Řidič vyskočil z kabiny a pomáhal menším dětem nahoru. Ale jedna dívenka, docela maličké děvčátko, vykřikla:

„Já sama! Já sama!“

Hbitě, jistě a obratně vyskočila na kolo, přehoupla se přes okraj — ve vzduchu se jenom mihly dva malé copánky a modrá skládaná sukénka — a už seděla na lavičce vedle trubače a hrdě se rozhlížela po ostatních dětech.

Teď se už Sergej Sergejevič neudržel, zasmál se také a zamával dětem rukou.

Auto zahoukalo a děti se daly do zpěvu. Vůz zmizel za zatáčkou.

Pak šel Dumčev domů. Celou cestu mlčel. Nevedl dokonce tentokrát ani samomluvu, třebaže byl rozrušen a dojat.

Bez jediného slova odešel do laboratoře a zavřel se tam.

Potom náhle sestoupil se své věžičky dolů a řekl Naděždě Alexandrovně:

„Musím se přiznat: to hlavní, to nejdůležitější nemohu pochopit.“

Byl velice rozrušen. Zabořil se do křesla a zamyslil se. A tu se ho Naděžda Alexandrovna se sousedkou Avdoťjí Vasiljevnou začaly opatrně vyptávat, čemu že vlastně nemůže porozumět.

„Viděl jsem, jak se staví dům, jak stavba rychle roste a neviděl jsem skoro žádné lidi. Nedivil jsem se. Pak jsem uviděl místo kočárů a koňských povozů skoro samá auta. Také jsem pochopil a nedivil jsem se. Ale tohle… Řekněte mi, kde se vzaly ty písně? A ta radost! Nejen děti, i dospělí — celý boží den, od rána do večera.“

„Co je na tom tak divného? Co na tom nemůžete pochopit. Sergeji Sergejeviči?“ zeptala se Avdoťja Vasiljevna a spráskla ruce.

V poslední době se už přestala bát Naděždy Alexandrovny a pečovala o Dumčeva a starala se jak jen mohla o jeho pohodlí.

„Co je na tom tak divného, Sergeji Sergejeviči?“ opakovala, „vždyť máme přece sovětskou vládu!“

A teprve teď Naděžda Alexandrovna pochopila, že Sergej Sergejevič strávil dlouhá léta v nějaké neznámé zemi, aniž přišel s někým do styku, asi tak jako Robinson. Ale kde? Chtěla se ho na to zeptat, rozmyslila si to však, protože ho nechtěla znepokojovat a rozčilovat.

Bude asi musit s Dumčevem dlouho hovořit a trpělivě vysvětlovat, než se jí podaří pomoci mu, aby pochopil nový život.

Začala tedy od pionýrů, které toho dne viděl, a přešla ke všemu tomu, co se událo v naší zemi za jeho dlouhé nepřítomnosti.

Paní Bulajová vyprávěla a Dumčevova tvář se rozjasňovala neočekávaným, zvláštním úsměvem, vyjadřujícím hlubokou vnitřní radost; a ten úsměv jí připomněl dávno minulé letní odpoledne.

Jak pevně se vrylo ono letní odpoledne do její paměti!

Seděli tehdy u okna a dívali se na širokou cestu v stepi. Nehybný vzduch sálal horkem. Všechno živé se skrylo, ztichlo a zmlklo. Z městečka nebylo slyšet ani hlásku. I step jako by ztrnula pod žhoucím sluncem. Takové ticho bývá v stepi, když trvá delší dobu horké a suché počasí.

Tu začal Dumčev čemusi naslouchat a na tváři se mu tenkrát objevil právě takový úsměv jako teď. Naděžda Alexandrovna se Dumčeva potichu zeptala, čemu se usmívá.

Odpověděl:

„Slyším vyzvánět na poplach… Tomu se usmívám.“

Pomyslila si tenkrát: Žertuje! Kolem dokola není slyšet ani hlásku. O jakém poplachu to Sergej Sergejevič vlastně mluví a proč se usmívá?

Tu pravil — a ona si jeho slova navždy vryla do své paměti: „Celé dny a noci čekám a čekám, až lid udeří na poplach a svrhne cary, a teď jsem si to v tom tichu jasně představil. A slyším, jak se s každým přicházejícím dnem to vyzvánění blíží… A slyším píseň, veselou píseň osvobozeného národa. Chcete-li, zahraju vám ji na houslích!“

To všechno si teď paní Bulajová připomněla.

Dumčev se usmíval zrovna tak jako tenkrát. Výraz jeho tváře byl čím dál jasnější a vlídnější; rozradostněně šeptal: „Je to možné? Je to vůbec možné?“

A když se paní Bulajová rozhovořila o letech války, Dumčevovy rty se zachvěly a brada se mu zatřásla. Paní Bulajová mu vypravovala o vítězství, o obnově země, o nové výstavbě jejich města Čenska.

„Já vím. Sám jsem to viděl. Zpívají. A všemu už teď rozumím! Vím, rozumím!“

Jeho slova zazněla tak upřímně, vášnivě a horoucně, jako by byl znovu nalezl a poznal cosi velmi známého, blízkého a rodného, jako by spatřil to, s čím se už dávno ve svých představách sžil a čím se v myšlenkách odjakživa obíral.

To zvolání „Vím, rozumím!“ zaznělo tak samozřejmě, že si Naděžda Alexandrovna bezděky pomyslila, zda to nebyl jenom žert, když Sergej Sergejevič říkal, že žil po mnoho a mnoho let v jakési neobydlené zemi.

Dumčev vyskočil z křesla a pln radosti pospíchal ke mně do hotelu. Minuli jsme se však.

Byl jsem v té době zrovna na cestě z knihovny do hotelu. Budu si musit připravit kufr a konečně už jednou odjet.

„Nesmím zapomenout přerovnat věci v kufru, rukopisy, obě kopie musí přijít až na dno,“ připomněl jsem si, když jsem byl už nedaleko od hotelu.

Pršelo čím dál hustěji a silněji. Z moře se zvedla mlha.

Přišel jsem do hotelu a chci si vzít ze skřínky klíč ke svému pokoji, ale klíč tam nebyl.

Otevřel jsem dveře od pokoje a zůstal jsem stát jako zkamenělý.

Lampa jasně svítila. Všude ticho. Ale kde je Dumčevův rukopis?

Stůl byl prázdný. — Rukopis zmizel z pokoje, jako by se do země propadl.