V zemi obřích trav

KAPITOLA 41. NA VELIKÉ SILNICI

První mravenec mne odtáhl s listu na stvol a se stvolu mnou smýkal přímo dolů k zemi. Ale druhý mravenec nás hned zase dohnal. Kdyby byl druhý mravenec, který byl o něco menší, tomu prvnímu skutečně pomáhal, bylo by se mi vedlo zle. Ale vypadalo to na štěstí tak, jako by si vzal do hlavy, že bude svému kamarádu co nejvíc překážet. Nejdřív mne tahal nazpátek vzhůru po stvolu. Pak se mu zase postavil do cesty a nastrčil mi záda, aby na sebe složil celou váhu mého těla. Tím vším velikému mravenci velice překážel. Když jsem se trochu vzpamatoval, pochopil jsem ihned situaci.

Ano! Začneme tedy souboj lidského rozumu se zvířecím instinktem. Mravenců je mnoho a jsou silnější než já, ale já se s nimi přesto chytím do křížku!

Mark Twain popisuje, jak dva mravenci vlekou domů nohu kobylky, kterou někde našli.

Na základě nějakých dočista zvrácených závěrů chytí nohu za oba konce a ze všech sil ji táhnou každý na opačnou stranu. Udělají krátkou přestávku, aby si oddychli, a radí se. Vidí, že tu něco není v pořádku, co ale, to nemohou pochopit. Chopí se nohy znovu a výsledek je stejný jako před tím. Dají se do hádky, jeden obviňuje druhého, rozčilují se a spor se nakonec mění ve rvačku. Dají se do sebe a začnou se kousat a válet po zemi, dokud si jeden z nich neporaní ruku nebo nohu a nepřeruší zápas, aby si ošetřil ránu. Pak následuje smír a znovu začne dřívější společná a nesmyslná práce, při níž raněný mravenec jen překáží. Zdravý táhne s vypětím všech sil nohu a s ní i raněného kamaráda, který se pověsil na kořist, místo aby se jí vzdal.

Kdo všechno jen si nevšímal života mravenců, kdo nepozoroval jejich práci! Byli dokonce lidé, kteří považovali mravence za vysoce organisované tvory, obdařené takřka rozumem.

Pravdu má však Mark Twain, jenž říká o mravenci: „Je to zvláštní, jak takový potřeštěný šarlatán dovedl po tolik staletí udržovat skoro celý svět v klamu!“ A dodává: „Mravenec pracuje dobře jen tehdy, když ho pozoruje nezkušený přírodovědec, který dělá pochybené závěry.

Tak často přece vidíme, jak mravenci, místo aby si navzájem účelně pomáhali, jeden druhému jenom překážejí.

Vrhnou se třeba se všech stran na nějaké zrníčko. Mají za úkol provést jednu jedinou věc: odnést zrníčko do mraveniště, do určitého skladiště. Ale oni jako by se domluvili, že si budou překážet: buď strkají zrníčko sem tam buď je jeden druhému vytrhává, nebo se vzájemně odstrkují od kořisti.

Ale jak to, že se náklad nakonec přece jen dostane na určené místo? Jenom proto, že každý mravenec, přes to, že překáží druhému, přece jen táhne náklad k rodnému mraveništi. Zrníčko, které mravenci táhnou, se nepohybuje přímo, nýbrž po neobyčejně rozmarné křivce, jak ho postrkují hned nalevo, hned zas napravo, dopředu, dozadu… A po celou tu dobu se zrníčko točí a převrací kolem dokola.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když mne mravenci táhli pryč.

První mravenec mne na příklad srazil se stvolu na zem, ale já jsem se ihned zachytil nějakého součku a natáhl jsem nohu. Druhý mravenec mne za ni okamžitě chytil, uchopil mne a táhl vzhůru. Tím mne uchránil od náhlého pádu na zem.

Tak jsem neustále využíval nesmyslnosti jejich „vzájemné pomoci“ a vskutku jsem jim „dopomohl“ k tomu, že mne spustili na zem velice pečlivě a opatrně.

Teprve teď jsem zpozoroval, že ke křoviskům, na kterých se „pasou“ stáda mšic, vede vyšlapaná mravenčí stezka. Zřejmě se táhla od mraveniště. Cesta byla plná mravenců, kteří pospíchali k mšicím.

Mravenci mne tedy teď vlekli po dobře upravené silnici. Zde se k nim přidalo ještě několik mravenců.

Musím získat čas, řekl jsem si. Dumčev se vrátí a vysvobodí mne, anebo si něco vymyslím sám.

Čím více mravenců mne pomáhalo vléci, tím snadněji jsem jim v tom mohl bránit. Chvílemi jsem uskakoval dopředu, chvílemi zas nazpátek a občas jsem se položil na něčí záda.

Ale při tom jsem věděl, že mne přece jen táhnou do mraveniště. Jakmile se tam octnu, budu vydán na pospas strašnému mučení.

V mysli mi vyvstal obrázek z jedné staré učebnice přírodopisu: „Stěhovaví afričtí mravenci útočí na rohatou zmiji“ znělo vysvětlení pod obrázkem, na němž nepřehledné spousty a spousty mravenců za živa požíraly zmiji, svíjející se v křečích.

Ó, tohle dobře nedopadne! Bolela mne už záda a ruce jsem měl celé rozdrásané.

Ale co je to tamhle vpředu? Kopec? Ne, to je mraveniště. Vlekou mne k němu sice pomalu, ale přece jen jistě. Zmocnilo se mne zoufalství.

Tu jsem se však podíval na své pochopy a nemohl jsem jinak, než se dát do smíchu. Vždyť tohle všecko, co se se mnou děje, je především směšné.

Mám před sebou vlastně docela jednoduchý úkol: nepomáhat mravencům, kteří mne táhnou do mraveniště, a pomáhat těm, kteří jim v tom překážejí.

A hned začala zábava. Pomáhal jsem hned těm, hned zas oněm. Tak jsem se ocital střídavě na obou okrajích silnice. A pak zas uprostřed.

Brzy jsem však cítil, že se v té hře ponenáhlu vyčerpávám z posledních sil. A kopec mraveniště se stále blížil.