V zemi obřích trav

KAPITOLA 17. HRAJI ÚLOHU SOUSTŘEDĚNÉHO, ALE ZÁROVEŇ ROZTRŽITÉHO UČENCE

Ulehl jsem, ale dlouho jsem nemohl usnout. Srovnával i sem znovu a znovu slova z Dumčevových dopisů s údaji, které mi řekla Bulajová. Náhle jsem pocítil jakýsi strach. Ještě nedávno vyvstávaly v mé mysli jakési vývody a závěry, pravda, ještě nejasné a mlhavé a spíše jen tušené. Cosi se mi už matně rýsovalo a já jsem věřil a měl radost, že Dumčevovo tajemství bude co nevidět odhaleno.

A teď se to všechno rozsypalo. Jako kdybych znovu ztratil věc, kterou jsem už našel.

V mé mysli se nečekaně a rozmarně, jako různobarevná sklíčka v dětském kaleidoskopu, skládala náhodná slova z Dumčevových dopisů. Nebyla v tom však ani špetka logiky.

A tu jsem si vzpomněl na dalekou vesnici, zavátou sněhem, kde jsem byl před mnoha lety učitelem. Inscenoval jsem tam své první představení a hrál jsem hlavní roli. Bylo to mé první seznámení s divadlem.

Za tichého zimního večera před začátkem představení jsem si chtěl v prázdné škole ještě jednou rychle zopakovat roli a tu jsem se polekal — celé kusy textu mi vypadly z hlavy! V hlavě se mi pletla jen jednotlivá slova z různých scén a všechno se mi smíchalo dohromady. Prostě jsem roli zapomněl!

Jakmile však vytáhli oponu a já vyšel na jeviště, naráz jsem se cítil tím hrdinou, jehož roli jsem měl hrát. Všechno se mi najednou vybavilo, slova přicházela sama od sebe! Žil jsem životem svého hrdiny. Představení mělo úspěch. Změnilo můj osud: do té doby jsem byl učitelem na vesnické škole, ale ještě v témž roce jsem odjel do Moskvy. Udělal jsem zkoušky na divadelní škole a stal jsem se režisérem.

Jak je to možné, že teď už po několik dní žiji úplně vytržen ze svých obvyklých starostí, které jsou vždycky nějakým způsobem spojeny s divadlem? Jsem teď docela zaujat osudem neznámého člověka, doktora Dumčeva… Ale vždyť jsem přece režisér!

Hlava mi těžkne, víčka se klíží…

Jakou má to vesnické jeviště nerovnou podlahu a jaké jsou v ní škvíry! Vstupuji na prkna. Petrolejová lampa pod stropem silně čoudí. Co je to za zvuky?… Potlesk?… Ale ne, to je jenom koště bázlivé sousedky v domě, kde kdysi bydlil Dumčev. Na okamžik se objevila Kručininová ze hry Ostrovského a já, tulák Něznamov, jí chci něco říci, zapomněl jsem však slova své role. Kručininová je oblečena do černých hedvábných šatů staromódního střihu. Ale proč je taková šedivá a hladce učesaná? Ach, vždyť je to přece paní Bulajová!.. Do tváře mne udeřilo ostré světlo reflektoru. Probudil jsem se. Jasné sluneční paprsky mi svítily do očí.

Vyskočil jsem, udělal jsem krok a zastavil jsem se. O čem, o čem jen tak strašně důležitém jsem to včera přemýšlel?

Náhle mnou pronikl radostný pocit a srdce mi zabušilo.

Mé povolání mi pomůže rozluštit Dumčevovu záhadu. Že mne to už nenapadlo dříve! Zbytečně jsem se snažil řešit záhadu metodami cizích povolání: nejsem přece učencem, ani vyšetřujícím soudcem, ani detektivem, a přesto jsem se pokoušel dojít k rozluštění jejich cestami.

Ale k rozluštění záhady kolem Dumčeva mohu dojít jen a jen cestami umění, toho umění, jímž žiji a které jsem tak dlouho a vášnivě studoval.

Hlavní věcí je vžít se do hrdinova života. Osvojit si jeho svět. Žít jeho životem. Sledovat cíl, o který on sám usiloval.

Začínám už pomalu prociťovat jednání Dumčeva jako své vlastní. Každý herec tento tvůrčí stav dobře zná.

S větší a větší pozorností a soustředěností „vžívám se“, jak říkají divadelníci, do Dumčevovy role. Způsob jeho života, jeho zvyky, nálady a pocity jsou mi stále bližší.

A teď rychle tam, kde byl před mnoha lety zapleten uzel tohoto záhadného příběhu!

Když jsem vyšel na hotelovou chodbu, uslyšel jsem: „Nechcete se napít čaje, voda v samovaru se už vaří? Máme čerstvé preclíky!“ To volala přívětivá, širokolící prodavačka z bufetu.

Ale já jsem se příliš bál, že se rozptýlím a že celé moje pracovní vypětí nad rolí Dumčeva přijde nazmar, a tak jsem jen mávl rukou a honem jsem pospíchal z hotelu.

Jsem v Dumčevově laboratoři.

Posadil jsem se do doktorova křesla a rozhlédl jsem se po stole.

Napravo ode mne stojí lihový kahan s ohořelým knotem, vedle něho plochá porcelánová miska a na ní čajová lžička. Když jsem sfoukl prach, uviděl jsem na misce jakýsi krystalický prášek, připomínající kyselinu boritou. Přede mnou na stole stojí na jakýchsi papírech s poznámkami a výpočty malý mosazný tácek a na něm sklenice, talířek a maličká cukřenka pomalovaná růžičkami.

Nalevo je všecko rozházeno: převržený stojánek se zkumavkami, chemické baňky, několik tyglíků a porcelánových misek.

Nyní jsem tedy Dumčev. Zvoní zvony. Dnes je moje svatba. Okno je otevřeno. Ptáci cvrlikají. Je jasný letní den. Dumčev slyší za dveřmi Arseňjevnin hlas:

Sergeji Sergejeviči! Nechcete před svatbou ještě sklenici čaje a můj loupaný piroh?“

Dumčev ji nepustil do místnosti.

Představil jsem si a opakuji všecky jeho pohyby, gesta a postoje. Vstávám od stolu a jdu jako on ke dveřím, pootevírám je, dělám, jako bych převzal do svých rukou mosazný tácek. Při tom se snažím uhádnout každý Dumčevův pohyb v tomto pokoji, každý jeho počin, vteřinu za vteřinou, a stavím podnos na stůl před sebe na popsané papíry.

Piji čaj.

Družba volá:

„Už máte čas, Sergeji Sergejeviči! Nevěsta čeká!“ Zvony začínají zvonit hlasitěji. Já, to jest Dumčev, jsem sebou trhl a odpovídám: „Už jdu!“

Napřahuji lžičku k cukřence a strkám ji… kam? Do cukřenky? Ne, nýbrž do porcelánové misky s krystalky, jež připomínají kyselinu boritou.

Ano, tak nějak to pravděpodobně Dumčev udělal. Proto také čajová lžička i teď leží na porcelánové misce místo v cukřence.

A vlevo? Proč je tu všecko zpřeházeno? Zřejmě se Dumčev slepě k čemusi vrhl a všecko převrátil. Bezpochyby se snažil čehosi dosáhnout.

Prožívám celou situaci, všechnu pravděpodobnost jeho počinů. Dívám se a vidím: v jedné porcelánové misce leží tři malinká, sotva rozeznatelná zrníčka, pilulky. Ano! Vpravo je prášek a vlevo tři zrníčka. Tři zrníčka.

Zalévá mne vlna jásavé radosti. Tam se tedy Dumčev snažil dostat! Tři zrníčka… prášek. Vždyť to jsou slova z jeho dopisů. Tato slova opakuje vytrvale ve všech svých psaních. „Nedotýkej se prášku!“

„Už jsem na to přišel! Přišel!“ šeptám si.

Opatrně přesypávám prášek do obálky. Do druhé obálky dávám tři zrníčka a pospíchám, skoro běžím z laboratoře.