V zemi obřích trav

KAPITOLA 15. SLOŽITÉ ŘEŠENÍ SLOŽITÉ ZÁHADY

Toulal jsem se po ulicích, nikoho jsem si nevšímal a ani jsem nevěděl, je-li ráno nebo poledne nebo večer: tak jsem byl do hloubi srdce i mysli zaujat podivným, tajemným a trpkým osudem vynálezcovým.

V duchu jsem si opakoval nesrozumitelné texty dopisů, prověřoval jsem a srovnával jejich slova s podrobným vyprávěním paní Bulajové a poznenáhlu jsem hlouběji a hlouběji vnikal do života doktora Dumčeva.

Zdálo se mi, že stačí jenom chvilička, snad jen jediný okamžik, jedna jediná myšlenka, a já rázem přijdu na kloub tajemství doktora Dumčeva. Hádanku, kterou si jeden člověk vymyslil, může zase druhý vždycky rozluštit, říkal jsem si.

Zkusil jsem řešit záhadu všemi možnými známými a vyzkoušenými způsoby, ale hádanka zůstávala hádankou. Tohle tajemství není možno rozluštit naráz! Především musím dokázat alespoň jeden Dumčevův dopis pročíst a porozumět mu. Jeho dopisy zašifroval čas. Cožpak je nelze rozšifrovat?

Ve známé čítárně, kam jsem zašel, bylo plno lidí. V rukou čtenářů šustily noviny. U přepážky, kde se vydávaly knihy, dohadovaly se tiše dvě dívky. „Budeme si musit před zkouškou ještě pročíst „kritické stati Bělinského, Dobroljubova, Černyševského… A co z toho nejdřív?“ přely se.

Sedl jsem si ke stolku u okna. Rozložil jsem před sebou Dumčevovy dopisy a vytáhl jsem z kapsy lupu. Tak tu tedy leží přede mnou ty záhadné šifrované dopisy.

Kde a kdy jsem to jen četl o člověku, který na základě jediné číslice rozluštil celou tajnou šifrovanou zprávu? Kde to bylo, v které knize?

„Dejte mi Zlatého chrobáka od Edgara Allana Poea,“ poprosil jsem knihovnici.

Ano, to je ono! Legrand, hrdina Poeovy povídky Zlatý chrobák! Dokázal přečíst listinu, v níž byla písmena zaměněna číslicemi. Na základě jediné číslice 8, která se v listině vyskytovala častěji nežli jiné, přečetl celou šifrovanou zprávu.

Snažil jsem se číst dopisy napodobením této cizí methody, ale nic z toho nevzešlo. Marně jsem hloubal znovu a znovu v Edgaru Poeovi, marně jsem po stole rozkládal a pod lupou prohlížel Dumčevovy listy. Pravděpodobně je nikdy nerozluštím!

U Edgara Poea šlo o šifru. Ale tady je každé slovo samo o sobě úplně srozumitelné. Skutečný smysl těch slov je však pro mne temnější a záhadnější než jakákoli šifra.

Někde však přece musí být rozluštění. Někde na mne čeká. Začal jsem přemýšlet, jestli je to opravdu vždy jen pouhá a docela prostá náhoda, jež pomáhá vynálezcům k novým objevům.

Vědci se namáhali vyrobit uměle barvu indigo, která má v průmyslu veliký význam. Barva se od pradávna vyráběla z jisté rostliny zvané „indigo“ a byla velmi drahá. Všechny pokusy najít za ni náhražku ztroskotaly. A vypravuje se, že vědcům pomohla právě jen docela obyčejná náhoda. Bylo to tak: ve výzkumné laboratoři se rozbil teploměr a rtuť se náhodou dostala do chemické směsi, která se nepodařila a kterou proto vědec odstavil stranou. Proběhla chemická reakce s rtutí. Indigo, nezbytný prostředek k barvení látek, bylo vynalezeno. Ano, přesně tak se to stalo. Pomohla však tomu vědci skutečně jen a jen náhoda?

Anebo druhý příklad. Kolumbus chtěl objevit západní cestu do Indie, a objevil Ameriku. Zase náhoda? Vzpomněl jsem si však při tom na poznámku Marka Twaina, která zní asi tak: „Vy říkáte, že Kolumbovi pomohla objevit Ameriku náhoda. Ne! Bylo by bývalo naopak strašně divné, kdyby Ameriku ›neobjevil‹ stála totiž odjakživa na svém místě.“ To je ovšem vtip humoristy.

Ale případ s indigem? Cožpak by barvivo po řadě pokusů nebylo jednoho krásného dne přece jen nakonec vynalezeno? Vždyť všechna cílevědomost dřívějších pokusů přivedla vědce již na samu hranici objevu, k oné náhodě — a vynález by se byl uskutečnil i bez „náhody“. Možná, že by byl stačil ještě jeden nebo dva pokusy a synthetické indigo by bylo objeveno i bez „pomoci“ rozbitého teploměru.

Ano, cílevědomost! Je třeba logicky uvažovat a pochopit vzájemný vztah věcí.

Snažil jsem se se vší důsledností a logikou najít nějakou souvislost mezi Dumčevovými dopisy a vyprávěním paní Bulajové. Octl jsem se však brzy v koncích a poznal jsem, že tu není o čem hloubat. Moje myšlení po prvním rozběhu zakolísalo, sklouzlo po nesrozumitelných Dumčevových dopisech a unaveně skleslo.

Ne, práce vyšetřujícího soudce a čiperná horlivost detektiva se pro mne nehodí! Nesedí mi to prostě! Můj mozek není zřejmě na takovou činnost zařízen.

Pořád jsem ještě seděl v prázdném sále čítárny a neustále jsem rozebíral, srovnával a zase rozkládal a srovnával všechna známá fakta. Řešení jsem však nenašel. Co tedy dělat?

Jak často probouzejí docela všední drobné záležitosti a úplně obyčejné věci v člověku ty nejneočekávanější pocity, jak často Vyvolávají podivné vztahy a nejrůznější vzpomínky! Pokusil jsem se tedy jít na to také tak a hned teď na místě. Upjal jsem své myšlenky ke všem podrobnostem případu a snažil jsem se záhadu rozřešit nějakým neočekávaným, neobvyklým postupem. Marně! Nevedlo to k ničemu.

„Už dost!“ řekl jsem si. „Jsem unaven.“