V zemi obřích trav

KAPITOLA 53. NOC NA PUSTÉM OSTROVĚ

Soumrak trval dlouho. Požár mezitím zcela ustal. Dumčev se nehybně díval a díval tam, kde ještě před malou chvílí řádily plameny. Najednou se ke mně prudce otočil:

„Tak, to je tedy vše!“ a položil mi pilulku na dlaň. „Vraťte se!“

A celá jeho postava vyjadřovala takový důraz a nepřístupnou hrdost, že jsem se neodvážil odporovat. V rozpacích jsem pozvedl pilulku k ústům. Rychle jsem se však vzpamatoval; jak nečestné by to bylo!

Dumčev už teď přímo rozkazoval:

„Rychle, rychle!“

Ale já jsem nespěchal.

„Nenašel bych v noci cestu do města. Odejdu zítra ráno.“

„Dobrá. Vezměte si můj plášť, země je vlhká.“

Vzal jsem si tedy jeho plášť a ulehl jsem na písek. Dumčev se uložil nedaleko ode mne.

Nemohl jsem dlouho usnout. Co budu dělat? Jak se zachovám? Začal jsem úporně přemýšlet. Tu mne náhle napadlo: sním pilulku, vrátí se mi má bývalá velikost a vezmu Dumčeva s sebou k lidem.

Vyskočil jsem a běžel k Dumčevovi. Spal. Sklonil jsem se nad ním, opatrně jsem ho probudil a pověděl jsem mu svůj plán.

„Co vás to napadlo!“ zvolal Dumčev.

Couvl jsem o krok nazpět.

„Co vás to jen napadá! To nedovolím! Gulliver přinesl s sebou k lidem v kapse Liliputána. Ale já… já nedovolím, abyste mě odtud unesl. Sedněte si vedle mne. Dejte mi na to ruku. Tak je to v pořádku! A klidně mne vyslechněte. Nechte mne tu navždy. Postavte někde nedaleko odtud reflektor, tak aby světlo padalo na bílou látku napjatou na rám. K tomu světlu budou přilétat moji listonoši. Teď jděte klidně spát a už mne nebuďte. A nezapomeňte: až se probudím, ať vás tu už nevidím.“

Dumčev umlkl a zase brzo usnul.

Zpod mraků vyšel úplněk a zdál se mi nekonečně vzdálený. Ještě nikdy v životě jsem neviděl měsíc tak daleko.

Dumčev ležel na písku s hlavou nazpět zvrácenou. Chtěl jsem mu říci ještě naposledy sbohem a zvolal jsem:

„Sergeji Sergejeviči!“

Neozval se, spal. Díval jsem se na něho. Zachvátila mne jakási horečka. Pomyšlení, že nechám toho starého člověka ve vypálené, mrtvé Zemi obřích trav, bylo mi nesnesitelné.

Nechat Dumčeva tady? Ne! Musí se vrátit k lidem. A to ještě dnes. Ano, zařídím to. Na místě a hned!

Radostná a teplá vlna zalila moji duši.

Přistoupil jsem znovu k spícímu Dumčevovi. Dýchal tiše a pravidelně. A tu… tu jsem vzal pilulku a opatrně jsem mu ji spustil do pootevřených úst.

A hned jsem se svého činu ulekl. Vždyť za okamžik vyroste Dumčev do své dřívější normální velikosti. A já tu zůstanu navždy.

Jak teď budu žít? Ráno v Moskvě. Do zelené poštovní schránky u mého bytu padají s tichým šelestem noviny. Už nikdy tyto noviny nerozevřu, už nikdy se nepotěším úspěchy své země.

Zazvoní telefon. Budou mne volat přátelé, ale telefon bude zvonit nadarmo.

A večer se v napjatém tichu zvedne opona. Cítím vždycky v té chvíli teplý dech diváků, lovím jejich pohledy, snažím se uhodnout, co se v nich děje. Prožiji to vůbec ještě někdy znovu?

Jak je to vlastně směšné! Skončit svůj život v zápolení s nějakými pavouky a mouchami!

Zachvátila mne lítost, lítost nad sebou samým.

Zabalil jsem se do pláště, stočil jsem se do klubíčka a přestal jsem přemýšlet.

Po velkém nervovém otřesu člověk často rychle usíná. Vysílení dovede dokonce přinutit ke spánku lidi, kteří trpí nespavostí. Stalo se to i mně. Zapomněl jsem na všecko kolem, tvrdě jsem usnul a spal jsem pravděpodobně dost dlouho.