V zemi obřích trav

KAPITOLA 36. POTÁPĚČSKÝ ZVON

Plavili jsme se přes Veliký potok. Už bylo zřetelně vidět protější břeh s hustými křovisky a tmavým lesem. Za lesem se tyčila řada kopců. Tam, tam někde se kutálí koule. Jen aby se nám ji podařilo dohnat, přemoci chrobáky a vzít jim pilulku, která vrací lidskou velikost!

Dumčev řídil zkušenou rukou vor ku břehu. Náhle jsem uslyšel ostrý zvuk, jako kdyby někdo udeřil veslem po vodě. Otočil jsem se a ztrnul jsem jak u vidění. Co je to za podivného, obrovského vodního tvora? Pohybuje zadním párem noh jako vesly.

„Odpichujte rychleji,“ křičel Dumčev, „pronásleduje nás znakoplavka.“ Skoro v témže okamžiku nás zalil proud vody. Vor zakolísal a zatočil se. Dumčev přeběhl na druhý konec. Bylo hrozně těžké vrátit voru rovnováhu.

Voda zalévala vor víc a víc, už se dokonce naklonil a jeden jeho okraj se potopil. Konečně Dumčev vor zase vyrovnal.

Byla to nebezpečná chvíle. Dumčev však klidně hovořil, nepřestávaje odrážet vor dlouhou tyčí:

„Dobře si jí všimněte! Znakoplavka je předobrazem loďky s vesly. Zadní nohy se podobají veslům, kterých používá člověk. Veslové nohy znakoplavky se pohybují a otáčejí jako vesla ve vidlicích člunu a jsou na konci porostlé štětinkami.“

Vor se vyrovnal a já jsem litoval, že jsem si toho tvora nemohl lépe prohlédnout. Pluli jsme teď klidně. Druhý břeh byl už velice blízko.

Dumčev pokračoval:

„Kdo ví, zda pračlověk neodpozoroval pohyb ve vodě právě od znakoplavky? Díval se na ni, pozoroval — a naučil se dělat vesla s vidlicemi.“

Dumčev nedomluvil. Náraz! Vor se náhle postavil do svislé polohy, zvedl se a potom se překotil. Octli jsme se oba ve vodě. Dumčev plaval ke břehu. Vlny nás zalévaly a odnášely stranou.

„Znakoplavka je tu! Ke břehu nedoplaveme! Potopte se!“ Dumčev zmizel pod vodou. A já? Já jsem ještě plaval a zápasil s vlnami, až jsem se potopil za Dumčevem.

Je to snad nějaké vidění? Pod vodou se mi zjevil pohádkový křišťálový palác.

V paláci seděl klidně na kmeni jakéhosi stromu Dumčev a posunky mne zval k sobě.

Ne, není to žádný přelud. I já jsem se už octl pod tím průzračným, jakoby křišťálovým zvonem.

„Tady můžete dýchat klidně jako na zemi,“ uslyšel jsem vyrovnaný Dumčevův hlas, když jsem se usadil na kmeni vedle něho.

Nechápavě jsem se na něho podíval:

„Kde to jsme?“

„Pod vodou samozřejmě,“ odpověděl. „Ale jak to, že…“

„Dávejte pozor. Hned vedle nás se staví zrovna takový zvon. Stavitelem je vodní pavouk vodouch.“

„Kde, kde?“

Viděl jsem jenom kmeny neznámých stromů; táhly se ze dna potoka, vplétaly se jeden do druhého, kolébaly se v bystře tekoucí vodě a zvedaly se do výše. Dlouhé ploché stvoly se rozprostíraly po proudu, jako by pluly kamsi daleko do neznáma. Pro bujné rostlinstvo Země obřích trav nebylo zřejmě na suchu dosti místa; vrhlo se tedy útokem do vody.

Skrze hustou spleť stromů jsem viděl, jak neznámý mistr, kterého Dumčev nazval vodouchem, připevňuje jakési motouzky od větvičky k větvičce, od kmene ke kmeni.

Tyto nitě tvořily kupoli budoucího vodního zvonu. Potom vyplaval vodouch na hladinu a vystrčil z vody bříško. Když se pak znova potopil a plaval k pavučině, tu se jeho bříško třpytilo jako rtuť. Na chloupcích se mu zřejmě zachytily vzduchové bublinky. Vodouch se pak začal dotýkat pavučinových nitek; vzduchové bublinky na ně přecházely a zachycovaly se na nich. Pavouk zkrátka a dobře navlékal bublinky na nitě pavučiny.

Neúnavně a bez přestávek buď tkal, nebo plaval nahoru pro vzduchové bublinky. Dělal svou práci jako dobře seřízený stroj.

Každá bublinka vzduchu, jak víme z fysiky, vytlačuje objem vody, který se rovná jejímu vlastnímu objemu.

Jak v pavučinové síťce přibývalo vzduchu, zbavovala se postupně vody a nakonec se z ní stal svérázný potápěčský zvon.

Seděli jsme na pavučinou ovázaných větvích vodního stromu a pozorovali jsme pohádkový svět vodního království. Mezi kmeny, stvoly a větvemi se míhaly stíny jakýchsi živočichů — některé plavně a pomalu, jiné zas rychlostí blesku. A dlouhé stvoly tmavozelených travin se dávaly unášet proudem, jako by pluly někam do nedozírné dálky.

„Ve zvonu můžeme být úplně klidni,“ řekl Dumčev. „Jestlipak jste si uvědomil, že nás tohle zařízení zachránilo před záhubou? Když lidé vynalezli potápěčský zvon, nebylo to napodobení pavouka vodoucha?“

„Co je to za nesmysl!“ chtěl jsem říci. Vzpomněl jsem si však na náš nedávný rozhovor o cementu a raději jsem mlčel.

Začal o tom znovu, ale já se vymluvil na své chabé vědomosti o potápěčství.

Vylezli jsme ze zvonu a vyplavali na klidnou vodní hladinu. Potom jsme se s velkou námahou vyšplhali na příkrý břeh.

„Tak, a lov na chrobáky začíná,“ obrátil se ke mně Dumčev. „Zaveďte mne na místo, odkud odvalili chrobáci kouli s naší pilulkou.“

Pozoroval jsem bedlivě okolí.

Ano, stojíme opravdu na tom břehu, kde jsem ztratil zrníčko. Tady někde jsem měl potyčku s pavoukem. Právě s tohohle břehu mne také shodila housenka — hroznýš. A přece jsem to tu vůbec nepoznával.

„Jen klid. Ukažte mi aspoň směr, kterým jste šel z lesa k potoku, řekl Dumčev.

Vedl jsem Dumčeva k místu, kde stál jakýsi keř se stromem, protože se mi ta skupinka zdála nějak povědomá. Ale když jsme přišli blíž, viděl jsem, že jsem se zmýlil.

Bloudili jsme tak ještě chvíli po břehu. Tu jsem si uvědomil, že cestu k pásmu kopců, za něž chrobáci odvalili svou kouli, už nikdy nenajdu.

„Zbytečně jsme sem jezdili,“ řekl Dumčev smutně.

Co nám zbývalo? Vrátili jsme se k voru. Na štěstí uvázl na výstupku u břehu a my jsme se bez jakýchkoli dalších příhod vrátili nazpět.

Dumčev po celou cestu mlčel. Dobře ještě, že mi nepřipomněl, jak jsem se posmíval nedostatkům orientačního smyslu u včel.

Vystoupili jsme na břeh a Dumčev tiše pravil:

„V obydlí včely zednářky je ukryta jedna pilulka, dávka pro jednoho člověka. Sníte ji a vrátíte se k lidem. Ale nejdříve musíte poznat a pochopit, že člověk se může u obyvatel této země mnohému naučit. A o tom musíte pak lidem vyprávět.“

Neodporoval jsem. Bezvýsledná cesta mne znavila.