V zemi obřích trav

KAPITOLA 28. MUŽ, KTERÝ STŘÍDÁ PLÁŠTĚ

Vzdaloval jsem se stále víc a víc od potoka a nespouštěl jsem oči se stop. Všechno se mi zdálo úplně prosté a přirozené. Tady někde, snad za nejbližším ohybem cesty, spatřím Dumčeva.

Fantasie mi malovala ty nejneočekávanější obrazy. Zrychlil jsem krok, ale stopy se náhle ztratily. Zmizely v křoví, na němž ležely husté a temné stíny. Přelézal jsem v polotmě obrovské trámy a břevna, zachytávaje se suchých haluzí. Jakýsi obrovský pták přeletěl kolem a já uskočil stranou, abych se zachránil. Vletěl jsem do stromu a vykřikl jsem bolestí, neboť jsem se nabodl na trn ostrý jako jehla. Jenom s velikou námahou se mi podařilo vytáhnout si z těla zalomený konec bodliny. Cítil jsem palčivou bolest jako po spálenině. Poodešel jsem kousek od stromu a klesl jsem na zem. Tělo jsem měl jako v ohni. Stromy stály přede mnou jako hustá stěna a jejich kmeny byly posety právě takovými jehlami. Stromy se kolébaly větrem a šuměly svými plochými ozubenými listy. Každý zoubek na listu byl zakončen také jehlou. Byly to kopřivy!

Když se mi podařilo přemoci bolest, zvedl jsem se a vykročil jsem nazdařbůh.

Hukot potoka už nebylo slyšet. Stíny se ztratily a rozjasnilo se.

Zvedl jsem hlavu a vykřikl jsem údivem. Nad hlavou mi visela podivuhodná stavba barvy pergamenu. Jakési zvláštní obydlí v podobě obrovských číší.

Obrácené číše visely s oblohy k zemi tak, že jejich otevřené „dveře“ byly zrovna nad mou hlavou. Jako kdyby nějaký obr Gulliver přinesl toto město odněkud z neznámých končin a rozestřel je před mým zrakem. V pozadí pergamenového města se tyčila k nebi zelená stěna listoví. Pohled na bleděžluté město na zeleném pozadí prozářeném slunečními paprsky byl opravdu velkolepý!

Vzduch byl pln hluku a hřmotu. Obrovští žlutí ptáci vlétali s hukotem a rámusem do města a zase vylétali ven. Celá stavba byla svrchu přikryta jakousi střechou, takže ptáci nevlétali do města horem, ale zdola.

Kde to jsem? Co je to za podivné budovy? A kdo jsou ti ptáci stavitelé?

Vykročil jsem, klopýtl a tak tak, že jsem neupadl. Přede mnou ležela mohutná kláda. Na červeném podkladě zářily na ní v slunečním světle jakési široké žluté pásy… To jsou přece písmena! Ale jakási naprosto nesrozumitelná a neznámá. Nedají se přečíst, nemohu se v nich vyznat! Proč? Mají neobyčejně veliké rozměry. Abych je mohl přečíst, odběhl jsem kousek stranou a musil jsem se zasmát: „Pionýr 2B“!

To je opravdu zábavné. Pionýr 2B je přece značka měkké tužky, kterou rád používám. Tahle kláda je tedy moje tužka. Upadla mi v besídce, když jsem se pokoušel psát na papíře, který jsem odtrhl s hnízda vos papírnic.

Jsem tedy zase v besídce a nade mnou hučí „město“ vos.

Je zajímavé, jak se tu všechny možné práce konají současně. Některé vosy staví nové buňky, byty, a hned do nich zároveň kladou vajíčka, jako by je osídlovaly obyvatelstvem, jiné krmí zase v jiných buňkách larvičky a zhotovují víčka na buňky, v nichž se larvy zakuklují, a zakrývají vyrobenými víčky otvory buněk. Při tom bez ustání pokračuje výstavba města. Zřizují se plošiny pro nová patra a tato poschodí se také hned budují. Zároveň s tím probíhá příprava a výroba stavebního materiálu, papíru.

Pozoroval jsem to všecko s velikým zájmem. A tu najednou vyběhl na palouk člověk. Ano, byl to člověk! Ztrnul jsem.

S podivuhodnou hbitostí vylezl na střechu pergamenového města. Ve vzduchu se zableskla ocel šavle. Odsekl velikánský kus papíru.

Dumčev! Potřebuje papír na dopisy, které posílá do města.

Vosy se na něho vrhly, on však seskočil na zem a uskočil stranou. Chtěl jsem běžet za ním, když se najednou ozval ohlušující rachot. Kolem se zatmělo.

Na palouk se sneslo obrovské letadlo. Tak se mi to alespoň zprvu zdálo. Zadíval jsem se pozorněji. „Letadlo“ stálo na dvou dlouhých sloupech. Křídla mělo složena a černobílý ocas se mu stejnoměrně pohupoval. To je přece pták! Pravděpodobně konipas.

Ale kde je člověk, který tak statečně bojoval s vosami? Tamhle! Při srovnání s tím ohromným strašným ptákem mi připadal jako úplný trpaslík! Vždyť on ho sezobne! Vykřikl jsem, abych ho varoval, on se však ani neobrátil. Cožpak neslyší?! Ohromný pták poskočil blíž k němu. Ale vtom se ten člověk přitiskl k tmavé kůře stromu, strhl si s ramenou černý plášť a přikryl se jím. Konipas je už u něho, ale nevidí ho. Sezobl červíčka, který se kroutil vedle člověka. Červík mi připadal jako veliký had.

Pták zamával křídly a odlétl. A tu se ten člověk dal do běhu a utíkal pryč. Běžel jako o závod s kusem papíru v podpaždí.

Pták se znovu snesl na zem nedaleko od něho. Člověk se tentokrát přitiskl k velikému zelenému listu. Černý plášť spadl dolů a muž se objevil v zeleném plášti. Stál na zeleném listě a byl neviditelný. Pták hřmotně odletěl. „Dumčeve!“ volám.

Neslyší mne. Ani jednou se neotočil a mizí se svým kusem papíru. Rychle za ním! Ale poletující vosy mne ubodají k smrti. Mám zavolat ještě jednou? Bzukot vos přehlušuje můj slabý lidský hlas. Přesto však křičím stále znovu a znovu: „Doktore Dumčeve!“

Ne, neotočil se… Uteče! Zmizí! Snad navždy.

V zoufalství se vrhám za ním. Jenom abych ho dohonil! Musím ho dohnat stůj co stůj! Kolem hučí vosy, div mne nesrazí k zemi. Ale já kličkuji a uhýbám, krčím se, padám, znovu se zvedám a běžím za Dumčevem.

Jenom abych ho dohonil! Nesmím ho ztratit z dohledu! Utíkám a volám:

„Doktore Dumčeve! Doktore Dumčeve!“

Tu mi připadlo, jako by se otočil a díval se směrem ke mně. Zvedl jsem cosi se země a hodil do vzduchu. Ano, zahlédl mne, zůstává stát a dívá se.

Vtom se však dává na úprk, zdá se, že se mne polekal. Po několika krocích, jako by se vzpamatoval, znovu se otočil. A teď už jde, jde mi naproti. Mává rukama a dává mi nějaká znamení. Pospíchám k němu. Ještě krok, ještě jeden…

Náhle pode mnou zakolísala zem…

Někam jsem se propadl!