V zemi obřích trav

KAPITOLA 1. NOČNÍ HOST

Městečko leželo na samém břehu modrého moře. Bylo léto roku 1948. Stmívalo se.

Stál jsem u okna hostinského pokoje v hotelu „Vlna“. Přijel jsem do městečka vlakem z Moskvy a zítra budu odtud pokračovat v cestě parníkem.

Poslední dny a noci v hlavním městě, plné neklidu, starostí a obav o úspěch premiéry a několika následujících představení, mne úplně vyčerpaly.

Jsem totiž divadelní režisér a cestuji teď přes tohle městečko k moři do lázní.

Moskevský vlak přijel do Čenska v šest hodin večer. Zjistil jsem si, kde je hotel, a vydal jsem se z hlavní ulice, kolem obchodů s velkými světlými výlohami pod stříškami z plátna, do příčné uličky, která sbíhala dolů s kopce.

Právě tu dláždili. Vzduch byl plný prachu, kouře a pachu od kotlů s asfaltem, ale všechen ten zápach nemohl přehlušit sladkou vůni heliotropu, měkké, husté aroma levandule a pronikavě vonící rozmarínu, která na mne dýchala při každém kroku ze zahrádek před domy.

Do poklidu letního stmívání zazníval odkudsi zpěvavý zvuk tesařské pily. Úsečně duněly ostré údery seker, proplétaly se a zase bušily střídavě za sebou.

Hned u vchodu do hotelu seděla za dveřmi dívka. Vlasy měla rozděleny rovnou pěšinkou a hlavu jí obtáčel dvojitý prstenec copů. Skláněla se nad jakousi knihou.

„Mohu tu zůstat na noc? Máte volný pokoj? Zítra zas jedu dál.“

Dívka ani nezvedla oči od knihy a pronesla:

„Jako jestřáb plující po obloze, který mnohokráte zakroužil silnými křídly, pojednou se zastavuje roztažen na jednom místě a jako střela se vrhne na křepelčího samce, který se rozkřičel u cesty, tak Tarasův syn Ostap přihnal se pojednou na praporečníka…“

Čte Gogolova „Tarase Bulbu“, pomyslil jsem si a zeptal jsem se po druhé:

„Máte volný pokoj?“

Ale děvče opakovalo, jako by mou otázku vůbec neslyšelo: „… přihnal se pojednou na praporečníka…“ a vztáhlo ruku ke stěně k malé ploché skřínce s otevřenými skleněnými dvířky. Ve skřínce visely na háčcích klíče s čísly. S očima upřenýma do knihy sundala s háčku klíč, podala mi jej a řekla:

„Vyplňte pořádně přihlašovací lístek — to za prvé, za druhé mi tu nechte osm rublů. A za třetí… ano… přihnal se pojednou na praporečníka… Jestli budete chtít zůstat u nás déle než do zítřka, nezapomeňte mi to ohlásit.“

Chtěl jsem ještě něco říci, na něco se zeptat. Ale nemělo to smyslu. Děvče bylo úplně ztraceno pro svět.

Vydal jsem se s klíčem do dlouhé chodby.

V pokoji stála skříň na šaty, stůl pokrytý pestrým vyšívaným ubrusem, umyvadlo a několik židlí, všechno jak se sluší a patří. Prkenná podlaha svítila čistotou a červené květiny v hliněném džbánku příjemně voněly, jako by je někdo natrhal právě k mému příjezdu

Otevřel jsem dokořán okno.

Přímo naproti hotelu stál domek. Okna byla ozdobena květinami a něčí ruka klidně a opatrně zvedala květináče, odnášela je a zase stavěla na místo. Asi je právě zalévali.

Okna měl domeček malá, skoro čtvercová, s bílými záclonami. V rozevřených křídlech okenic se smějí drobná vyřezávaná srdíčka. Na schůdkách u dveří sedí dvě stařenky a pokyvují hlavami. Hovoří spolu asi o docela klidných věcech, o počasí, o dešti, jak nejlíp usušit víno na hrozinky a jak připravit kaviár z baklažanů s ostřejší příchutí.

Cožpak jsem mohl předvídat, což jsem vůbec mohl tušit, že tady, v tomhle městečku, za tichého letního večera v roce 1948 prožiji za několik minut takové události, že jim později sám stěží budu věřit?

Poslechněte si, jak to začalo.

Najednou se spustil bystrý letní deštík, zašuměl, zabubnoval na okno, pokropil zemi a stejně náhle ustal.

Opřel jsem se lokty o římsu a rozhlížel jsem se uličkou. Za rohem se objevil mládenec s dívkou. Šli pomalounku, co noha nohu mine. Dlažba je přece vlhká, ani se nenaděješ a uklouzneš. Anebo jdou snad jen proto tak pomalu, aby mohli zůstat trochu déle spolu? Oba mlčí: jistě si chtějí povědět nějaké vytoužené, tajemné slovo — pořád se k tomu připravují, sbírají odvahu, ale na konec se přece neodváží. Zastavili se zrovna pod mým oknem a já slyším, jak děvče říká: „Děkuji za doprovod, Pavle, už jsem doma.“

Při tom ukázala na malá vrátka u nízkého zeleného plotu, hned vedle hotelu.

„Naďo! Pořád se chystám, že vám řeknu…“

Naďa se směje.

Chvíli si spolu tykají a pak zase vykají.

„Tenkrát v zimě, zrovna tady u vrátek, vzpomínáš si… vzpomínáte si… byla tehdy taková hrozná vánice…“

„V zimě jste začal zrovna tak: ›Naďo, chystám se, že vám řeknu…“

„Tenkrát jsem neřekl nic, protože…“ odpovídá Pavel, „protože jsi měla zmrzlé ruce a já jsem chtěl, abyste se mohla co nejdřív ohřát u kamen.“

„Teď nám kamna nepřekážejí. Mluvte!“

„Mluvím k tobě nejvíc, když jsem sám…“

„To vás ale neslyším.“

„Několikrát jsem vám psal hrozně dlouhé dopisy.“

„Ale zapomněl jste je odeslat!“

„Nemohl jsem se k tomu odhodlat. Ale teď vám to řeknu…“

„Naďo, Naďo!“ ozvalo se z okna. „Už je večeře!“

„Už jdu, maminko!.. Pavle, pošlete mi všechny vaše dopisy. To bude legrace. Studovat na jedné škole, vidět se každý den a vést spolu korespondenci!“

„Vy se mi posmíváte!“

„Ani trochu! Čekám na vaše dopisy. Na krásném papíru a ve vznešeném, slavnostním slohu. Ale ještě dnes. A ne abyste je nosil sám, pošlete mi je.“

„To nepůjde, pošta je už zavřena.“

„Jaká nuda přijímat dopisy z rukou starého listonoše! Takhle poštovní holub, to by už bylo lepší. Máte jich na půdě dost.“

„Holubi přece v noci spí!“

„Tak tedy na křídlech nočních motýlů. Jinak je nechci. Už jdu, maminko, už jdu!“ zavolala. „Buďte zdráv!“

Zástrčka u vrátek zapadla. Pomalu doznívaly osamělé kroky Pavlovy.

Ubíhala minuta za minutou. Byla už skoro tma a já jsem pořád ještě stál u okna. Na nebi zazářily hvězdy. V černé temnotě pod hvězdami hučely sirény parníků jaksi docela jinak než za dne. A já stále přemýšlel o cizím štěstí — o dojímavém přátelství nerozhodného Pavla a posměvačné Nadi.

Odkudsi z daleka přicházely a zase umlkaly různé zvuky: úryvek písně, spěšné kroky nočního chodce, smích za záclonou cizího okna.

A já jsem měl najednou pocit, že tohle městečko vlastně už velmi dávno znám, že znám dokonce dávno i tenhle svůj hostinský pokoj, protože kdysi dávno v mládí jsem slyšel cosi, co mi velmi připomínalo rozhovor Pavla a Nadi.

Rozsvítil jsem stolní lampu. Do okna vletěla veliká můra. Kroužila chvíli nad stolem a pak se posadila na stínítko. Opatrně jsem ji sundal a šel jsem s ní k oknu. „Leť si, leť, noční hoste!“

Odlétla a znovu se vrátila k lampě. Opět usedla na stínítko a já ji zase sundal. Ozvalo se ostré písknutí. Důkladně si můru prohlížím. Má žluté tělíčko s černou kresbou, přední křídla černohnědá. To ona vydala ze sebe ten skřípavý zvuk, sotva jsem se jí dotkl. Nesu ji znovu k oknu. Držím ji velice opatrně jedním prstem za zadeček a druhým za hruď. Co to ale jenom je?

Můj prst nahmatal na hřbetě motýla nějaký tvrdý předmět. Jdu znovu k lampě a dívám se pozorněji. Motýl má na hřbetě jakýsi výrůstek, tvrdý hrbolek. Sáhl jsem na něj a hrbolek odpadl.

Na zádech má motýl žlutou kresbu, připomínající lidskou lebku. A hrbolek vypadá jako trubička, docela jako starodávná listina svinutá do trubky — svitek starodávné listiny na motýlích zádech!

Podivný exemplář! Sběrateli se ostatně takový zvláštní motýl s hrbolkem na hřbetě bude jistě líbit. Na náměstí hned vedle nádraží je pedagogický ústav. Všiml jsem si té budovy hned, když jsem vyšel z vlaku na náměstí — měla velké černé dubové dveře, leštěná mosazná klika se blýskla v zapadajícím slunci. Napravo ode dveří byla tabulka: „Pedagogický ústav“.

Zítra před odjezdem jim ten exemplář odevzdám.

„A zatím pojď pěkně sem,“ řekl jsem můře a strčil jsem ji i s odpadlým hrbolkem do krabičky od čaje. „Tak a hezky se tu vyspi.“

Zhasl jsem lampu a ihned jsem usnul.