V zemi obřích trav

KAPITOLA 35. PŘED ČTYŘMI AŽ PĚTI TISÍCI LETY

Vor pro přepravu na druhý břeh Velikého potoka byl hotov. Udělali jsme si také dlouhé tyče, abychom se mohli odstrkovat. Na druhém břehu ukáži Dumčevovi místo, kde jsem upustil pilulku. Odtamtud půjdeme potom po stopách chrobáků. Dostihneme-li je, vezmeme jim pilulku, která vrací normální vzrůst. A pak… pak se oba vrátíme k lidem. Dumčev čekal na tuto chvíli dlouhá desítiletí.

A tu jsem zde na břehu, těsně před tím, než jsme vypluli, zachytil jedno slovo, slovo „čas“.

A pak jsem slyšel tuto samomluvu: „Vrátit se, kdybych se tak jen mohl vrátit! Ztratil jsem čas, navždycky jsem jej ztratil. Čekal jsem, volal člověka. A člověk za mnou přišel. A tu jsem si uvědomil — jaké trpké poznání! Ztratil jsem smysl pro čas. Jak budu umět žít zas mezi lidmi?“

Bylo na něm vidět, jak je zaražen a zmaten. Trpěl. Bylo mi ho líto.

Ale jak jen mu pomoci? Dumčev se octl v této podivné říši před mnoha a mnoha lety. Pod neustálým náporem všemožných nebezpečenství a nenadálých zvratů nestačil zaznamenávat sled dnů a nocí a ztratil přehled o střídání dnů, nocí a týdnů.

Slyšel jsem, jak Dumčev ve chvíli, kdy se slunce ukrylo za mraky a mezi travami se setmělo, řekl: „Tak, a zase nastává noc.“ A když slunce opět vyšlo z mraků a vyjasnilo se, zvolal: „Už svítá! Některé noci v této zemi bývají dlouhé a některé zase krátké…“

Poslouchám jej a vzpomínám na záhadná slova v jeho dopisu: „ztratil jsem čas… před čtyřmi nebo pěti tisíci lety…“ a hádanka se mi začíná pomalu vyjasňovat.

I teď začal Dumčev hovořit o jakémsi nekonečném trvání motýlího života. A mně napadá, že některé druhy hmyzu žijí pouze jeden jediný den. Jak strašlivě vzdálena je našim představám délka života u zdejších obyvatel. Cikáda žije sedmnáct let v zemi jako larva, aby pak prožila pod slunečními paprsky jeden nebo dva měsíce. Přemýšlím o tom a snažím se Dumčeva pochopit. Poslouchám — zase mluví sám se sebou a pokyvuje při tom smutně hlavou: „Tvůj kalendář bude asi špatný! Vždyť tam u lidí se čas počítá možná úplně jinak!“

Budu musit Dumčevovi nějak pomoci. Budu mu musit nějak vrátit dřívější povědomí času, řekl jsem si. „Čas…“ začal jsem.

Ale nejenom význam slova „čas“, ale i pouhý zvuk tohoto slova zřejmě působily Dumčevovi utrpení. Tvář se mu bolestně stáhla. Proto jsem raději přestal. Odešel stranou a já jsem s lítostí přemýšlel

O vnitřní trýzni, kterou tento člověk asi prožívá. Chápe, že se v jeho duševním světě rozšklebila jakási propast — chápe to, trpí tím, ale neví, jak by si pomohl.

A co když se naše výprava za pilulkou nezdaří, pomyslil jsem si. Pak zůstanu zde, v Zemi obřích trav, navždy a osud Dumčevův se stane i mým údělem. Prožiji tu dvě nebo tři léta a bude se mi zdát, že tu žiji tisíce let. Jak to udělat, abych neztratil míru času? Počítat podle hvězd? Podle slunečních hodin? Podle vlastního stínu? Anebo možná takhle: Kilometr zůstane vždycky kilometrem. Uděláš tisíc čtyři sta kroků — ušels kilometr. Trvá to dvacet minut. Oh, vždyť já jsem úplně zapomněl! Tak to bylo mezi lidmi… Ale tady?… Vždyť já jsem se stokrát až dvěstěkrát zmenšil! Jak to mám teď počítat? Ujdu-li tady tisíc čtyři sta kroků, svých maličkých krůčků, budu na to také potřebovat dvacet minut?

Začal jsem o tom přemýšlet, ale k ničemu jsem nedošel. Musel jsem se sám sobě smát: přece ze sebe neudělám věčně jdoucí pendlovky! Pořád chodit a chodit, bez zastavení a bez oddechu chodit a odměřovat čas!

To ne! Jestli se naše výprava nesetká s úspěchem, však si už nějaké správné počítání času vymyslím.

Poslední slova „počítání času“ jsem skoro vykřikl. Dumčev to zaslechl. Obrátil se ke mně a prohodil, zatím co stloukal svérázným kladivem desky voru co nejtěsněji k sobě:

„Počítání času? Mám svůj způsob. Počítám čas podle počtu tepů, podle množství výdechů.“

Co je to za nesmysl, pomyslil jsem si, ale nahlas jsem řekl jen tolik, že je to prakticky nemožné.

„Pro vás ano,“ odpověděl, „ale pro mne to možné je!“

Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl Dumčevovi svůj názor. Počet úderů tepu a počet jednotlivých výdechů za minutu je u zdravého normálního člověka přesně určen. V našem vzrůstu proběhla však katastrofální změna a ta jistě měla za následek také změnu srdeční činnosti, rychlosti tepu a dýchání.

„Sestrojil jsem sluneční hodiny,“ řekl Dumčev. „Rozdělil jsem kruh slunečních hodin na dvacet čtyři díly — dvacet čtyři hodiny, jak je zvykem u lidí. Zjistil jsem si počet tepů za jednu takovou sluneční hodinu — a začal jsem počítat.“

„A co když bylo zamračeno?“

„Počítal jsem čas podle tepu, zapisoval… a když se slunce zase ukázalo, sečetl jsem údaje. Počítání pokračovalo… byla to jednoduchá aritmetika… Ale pak…“

Dumčev se odmlčel.

Přemýšlel jsem. Do jakých astronomických čísel musí dojít takové zapisování času! A co když se zápis ztratí? To přece nastane strašný zmatek. Můj předpoklad se ihned potvrdil.

„Hodiny,“ pokračoval Dumčev, „fungovaly přesně. Byl to stejný způsob měření času jako u lidí. Stala se však veliká nehoda. Sluneční hodiny převrhla ještěrka. Postavil jsem je znovu. A tu přišla pohroma. Zápis se ztratil. Chápete. Zápis hodin byl pryč… Víte vy, že tu máme své vlastní živelní katastrofy? Zátopy, burácející vichřice, písečné bouře. Vichřice tu vyhazují balvany vysoko k nebi a pak je zase s obrovskou prudkostí vrhají zpátky na zem. Proto jsem nemohl časový zápis zachránit. Začínal jsem počítat stále znovu a zápisy byly vždycky znovu zničeny.“

Dumčev se na chvíli odmlčel a pak promluvil poněkud živěji: „Jenom dvakrát v životě jsem ztratil rozvahu. Jednou tady, když byl zničen můj první zápis času. A po druhé ještě před tím, než jsem se octl v Zemi obřích trav — lépe řečeno těsně před tím, než jsem se sem dostal…“

Pozorně jsem poslouchal.

A teprve teď se mi vyjasnilo, teprve teď jsem dokonale porozuměl tomu, co jsem doposud jenom přibližně tušil, když jsem tenkrát v Čensku stál v jeho laboratoři.

Nyní jsem už věděl, jak se stalo, že Dumčev zmizel v den své svatby. Bylo to asi tak: Dumčev se už připravoval k odchodu z laboratoře. Usrkl doušek čaje. V ruce držel čajovou lžičku. Chtěl si lžičkou nabrat cukru z cukřenky, ale místo do cukřenky sáhl náhodou do prášku pro zmenšení vzrůstu a prášek spolkl. Začal se ihned rychle zmenšovat. V nepředvídané situaci ztratil hlavu. „Rychle pilulky! Jenom v nich je záchrana!“ vzpamatoval se, ale bylo už pozdě. Byl stále menší a menší. Vrhl se k pilulkám, které vracejí velikost. Jak po nich tápal a hmatal, převrhl všechno, co bylo na stole. Zatočila se mu hlava. Bylo to marné. Pilulky neviděl.

Vida, jak to může dopadnout, když ztratíme hlavu!

Když se vymotal ze svých šatů a vyškrábal se na římsu otevřeného okna, chtěl vykřiknout, aby přivolal pomoc, ale zbytečně se namáhal. Zmenšoval se tak rychle, že ho už nebylo slyšet. Pták, který letěl kolem, byl to ťuhýk, zahlédl na římse něco živého, chytil to do zobáku a odnesl. Ťuhýk, jak víme, nosí svým mláďatům do hnízda housenky. Tento pták uchvacuje a nese svou kořist tak opatrně, že jí nezpůsobí nejmenší poranění. Dumčev letěl tedy v ťuhýkově zobáku nizoučko nad městem, snad dokonce přímo nad vchodem do domu své nevěsty!

V tom okamžiku, kdy ťuhýk usedl na keř a rozevřené zobáky mláďat se natáhly po potravě, vyklouzl Dumčev z otevřeného ťuhýkova zobce, schoval se a za nějakou chvíli sešplhal na zem.

Tak začal Dumčevův život v Zemi obřích trav.

Potok zurčel a bublal a přehlušoval chvílemi Dumčevův hlas.

A mně proběhlo hlavou: Tam někde na protějším břehu leží druhá spásonosná pilulka. Určitě ji najdeme! Oba se vrátíme zpátky k lidem.