V zemi obřích trav

KAPITOLA 42. LOMECHUSA MNE ZACHRÁNÍ

Náhle jsem uslyšel křik:

„Držte se! Ničemu se nedivte!..“

To volal doktor Dumčev. Zřejmě se už vrátil, a když mne nenašel na starém místě, pospíchal mi na pomoc.

„Sergeji Sergejeviči, co mám dělat?“

„Šetřte síly!“

„Mraveniště!.. Táhnou mne k mraveništi!“

„Rozumím! Vidím!“ křičel Dumčev. „Mraveniště je blízko! Nic si z toho nedělejte! Povolte mravencům!

„Ale tam mne čeká smrt!“

V té chvíli mne mravenci zrovna strčili na druhou stranu, takže jsem nerozuměl, co Dumčev odpověděl.

„Sergeji Sergejeviči! Podívejte se, podívejte, jak jeden druhému překáží!“

„Ano, ano! To dělají vždycky! Ale mraveništi neujdete.“

„Co mám tedy dělat?“

„Lomechusa vás zachrání.“

„Kdo?“

„Lo — me — chu — sa!“ dolétlo ke mně. „Nerozumím! Co to je?“

Marná otázka, Dumčev se už neozval. Schoval se někam. Potom se znovu objevil opodál silnice. Hnal před sebou dlouhou holí jakéhosi rezavého tvora s protáhlou hlavou a s dlouhými tykadly zduřelými jako kyje.

Divný brouček! Náhle zahnal Dumčev broučka s okraje přímo na cestu.

„To je ta lomechusa?“ křikl jsem.

„Ne, lomechusa teprve přijde. Tohle je kyjorožec. Lomechusa tu bude za chvíli.“

Strčil brouka rovnou do mravenčího houfu. Brouček se převalil na záda skoro přímo přede mnou. Mravenci se naň okamžitě sesypali. Dumčev volal zpovzdálí:

„Hleďte se dostat co nejblíže k broučkovi!“

„Proč?“

„Hned uvidíte!“

Brouček nastavil mravencům bříško, poplácával je tykadly a ti pro něho vyvrhovali potravu. Dělo se přibližně totéž, co jsem viděl před chvílí, když sytý mravenec krmil hladového. Mravenci se tísnili kolem broučka v celých zástupech. Ve vzduchu se šířila vůně éteru.

Poslechl jsem Dumčeva a prodral jsem se k broučkovi. Jak se mravenci tlačili k broučkovi a pochutnávali si na aromatické tekutině, kterou vyměšoval, postříkali mne celého pěnou a slinami.

A to mne zachránilo. Sveřepý nápor mravenců znatelně ochaboval. Ještě do mne sice strkali, ale už ne tak prudce a zuřivě.

Ale co až ostrý pach mravenčí kyseliny vyčichne?

„Dumčeve!“ zvolal jsem. „Co bude dál?“

„Lomechusa vás zachrání!“

„Nerozumím!“

Ale stařec se už neozval.

Tu přede mnou vyvstala obrovská hora. Čněla až do nebes a zachvívala se miliony pohybů.

„Mraveniště!“ zašeptal jsem. Uvědomil jsem si, že můj konec je neodvratný. Odkudsi z daleka zalétlo ke mně opět to divné slovo:

„Lomechusa! Lomechusa!“

Marně jsem se ohlížel. Dumčeva nebylo nikde vidět. Zdálo se mi však, že volání vychází už odtamtud, z hlubin černé hory.

Naposled jsem se ohlédl a podíval jsem se na slunce. Vpředu se šklebila černočerná tma. Mravenci mne vstrčili do mraveniště.