V zemi obřích trav

KAPITOLA 26. LES ŠUMĚL

Doběhl jsem k písečným vrchům a začal jsem na jeden z nich šplhat. Jen abych dohonil kouli s pilulkami! Pod nohama se mi řítily kameny. Balvany mi zatarasovaly cestu. Nepodařilo se mi dosáhnout vrcholku. Zůstal jsem stát. Rozhlédl jsem se. Vrchy stály blízko sebe a tvořily pásmo.

Mezi úbočími se otvíraly propasti. Tam někde za horami byla teď koule s mou pilulkou.

Vykročil jsem k vrcholku, ještě krok — tu jsem nešťastně klopýtl a v tom okamžení jsem se zřítil dolů. K novému výstupu jsem už neměl sílu. Jak ta černá zvířata dokázala valit takovou kouli přes tyhle kopce, to jsem opravdu nemohl pochopit.

Byl jsem úplně bezmocný a bezradný. Nevěděl jsem, co si počít.

Proč tu vlastně jsem?

Na každém kroku mi hrozí záhuba. Ještě docela nedávno bych byl překračoval tyhle krtčí a myší díry docela klidně a bezstarostně a byl bych si asi sotva všiml, že tu je nějaké horské pásmo.

Zpátky! K lidem! Držím přece v ruce pilulku. Je v ní skryta veliká síla zpětného vzrůstu. Pozdvihl jsem pilulku k ústům…

Ale co Dumčev? Vždyť jsem sem přece přišel na lidské volání o pomoc. Se všech stran mne ihned obklopilo nebezpečí, protivenství a nešťastné náhody. Ne, neustoupím! Musím prozkoumat okolí.

Rozhlédl jsem se. Kolem písčitých vrchů se táhl šumící les. Obrátil jsem se vpravo, obešel jsem hory a vstoupil jsem do lesa.

Ovanul mne teplý a dusný vzduch, jako kdybych byl někde v džungli. Nebo mne snad pohádkový stroj času přenesl sta a sta milionů let nazpět do kamenouhelného údobí s vlhkým podnebím, kdy vzduch byl horký a na Zemi rostly obrovské stromovité přesličky a kapradiny?

Prodíral jsem se houštinami. Ale les byl čím dál tím hustší a neproniknutelnější. Ohlušovala mne směsice nejrůznějších zvuků, od ostrého pískotu, cvrlikání, skřípotu a šramotu až po neustávající dunivý jednotvárný hukot, který chvílemi sílil a pak zase slábl:

Rozhrnoval jsem stébla neznámých rostlin a prolézal mezi ohromnými listy. Jak mnohotvárný je svět rostlin! Zaplavovaly mne silné aromatické vůně, až se mi točila hlava. Tu zavoněla máta a heřmánek, tam zase sladká vůně řebříčku a pak zas ostrý hořký pach, jenž připomínal pelyněk. Vůně se navzájem mísily a bylo těžko rozeznat jednu od druhé.

Všechny mé představy a pocity ztratily svůj dřívější obsah. Viděl jsem jiné rozměry a barvy, slyšel jiné zvuky, vdechoval jiné pachy.

A celý ten svět se mi začal ponenáhlu jevit jako něco úplně neobyčejného a nového, jako cizí, krásná, ale strašná říše.

Byl jsem v lese, v houští neproniknutelného lesa, jenž stál kolem mne jako stěna. Obklopovaly mne podivné stromy nevídaných tvarů. Kymácely se pod nárazy větru. Každý strom se třásl jakoby strachem, kolébal se a ohýbal až skoro ke kořenům. Bylo slyšet neustálé hučení. Cizí, naprosto nezvyklé hučení.

Správně jsem si uvědomil, že to nejsou stromy, ale tráva. Docela obyčejná tráva… ale jak je obrovská! Obří trávy mne obklopovaly se všech stran.

A já už nejsem ani s to je od sebe rozlišit, třebaže je od dětství dobře znám, jitrocel, jetel, bojínek, kontryhel, oměj, zvonečky…

Ty všechny známé byliny zde ovšem rostly. Ale místo celých rostlin jsem viděl jen ohromné listy — velké zelené plachty, okrouhlé i zubaté, štíhlé i ploché, zaostřené jako zuby pily.

Některé listy přiléhaly ke stvolům, jiné se kolébaly na dlouhých rapi cích a některé vyrážely přímo ze země jako vějíře.

Mezi rovnými stvoly se hustě proplétaly popínavé Hany a zahrazovaly mi cestu. Byl to zřejmě obyčejný svlačec a vikev.

Podivní, nevídaní ptáci přeletovali se stromu na strom. Ale byli to vůbec ptáci?

Jacísi zvláštní, neznámí tvorové skákali a lezli sem a tam. Někteří jsou vybarveni jasně zeleně a splývají dokonale se zelení listů, jiní se drží u temných kořenů a jsou černí a ti, co lezou po holé zemi, mají barvu žlutou nebo hnědou. A všechno je tu v neustálém pohybu, vzlétá, padá k zemi a znovu zas vyletuje… Toť se ví, že to nebyli ptáci ani savci, ale představitelé nespočetných hmyzích druhů.

Jak nepochopitelná, hrozná, neznámá a nebezpečná je tato říše! Země obřích trav!

Prodíral jsem se pomalu kupředu, navzdory všem překážkám. Odkudsi z daleka bylo slyšet hukot. Jak jsem postupoval, hukot stále rostl. Byl to mocný hukot potoka.

A hned se mi s neobyčejnou jasností vybavila v mysli slova z Dumčevova dopisu. Dumčev psal: „Polož zrníčko tři sta kroků na jih od silnice a sto kroků na západ od Velikého potoka… na západ od Velikého potoka.“

Musím tedy jít tam, kde hučí potok. Někde tam, sto kroků od potoka, je Dumčev! Kupředu! Kupředu!

Odněkud vylétl obrovský pták s průzračnými, úzkými a dlouhými křídly a usadil se na stvolu. Uskočil jsem stranou. Pták se spustil se stvolu přímo na mne.

Utíkal jsem, klopýtaje o kořeny, a skryl jsem se za silným kmenem. To je vosa! Bodne-li mne žihadlem, bude to můj konec! Dobře ještě, že jsem ji hned zpozoroval a že jsem utekl. Byla by se se mnou vypořádala ve vteřině.

Ale jak jsem tak stál za stromem, prohlédl jsem si toho dravce důkladněji a dal jsem se do smíchu. Vždyť ona vůbec nemá žihadlo, vždyť nemá čím mne bodnout! To je přímo názorný příklad k Darwinovu učení. Mimikry. Ochranné zbarvení, které napodobuje jiného živočicha. Je to pouze motýl nesytka. Má průzračná křidélka jako vosa; nejsou pokryta šupinami. Nebýt ochranného zbarvení, ptáci by tenhle druh motýlů už dávno vyhubili.

Pokračoval jsem v cestě. Překážka stíhala překážku. Jak mám ale v takové maškarádě rozeznat skutečného dravce od přestrojeného? A tak jsem se podle okolností schovával za strom, zakryl se listem, jindy zas jsem si lehl k zemi anebo zůstal nehybně stát. Mnohokrát to však bylo nadarmo, schovával jsem se docela zbytečně, žádní dravci to nebyli.

Opravdu! Chtěl jsem překročit dvě suché větvičky ležící vedle sebe, které mi překážely v cestě. Tu se však jedna z nich oddělila od druhé, strčila do mne a já jsem upadl. Není to něco hrozného? Není! Když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že je to housenka. Každý ví, že tato housenka napodobuje tvarem a zbarvením suchou větvičku, aby se uchránila před dravci.

Kolem obrovského keře cosi hlasitě zabzučelo. Na vrcholku keře se kolébaly růžové koule. Podle barvy jsem poznal, že je to jetel, a ohromný bzučící hmyz že je čmelák. Nebezpečné sousedství! Schoval jsem se pod keř. Pod keřem jsem však zahlédl jiného čmeláka. Kam se jen schovat?

Ale jak to, že tenhle čmelák má jenom dvě křídly jako moucha? Nejsou v tom zase nějaká kouzla? Ano, opravdu! To není čmelák, to je moucha hnojná, výkalnice! Všude jenom samá maškaráda. Výkalomilka v kostýmu čmeláka! To přestrojení ji chrání před záhubou.

Ale v tom prapodivném světě nebyly jen masky, ale i kejklíři. Vedle mne spadl na zem jakýsi tvor. Jako by si ze mne tropil šašky: mrskl sebou o zem vedle mne, hned nato prohnul tělo a — vymrštil se vzhůru.

Akrobat! Brouk kovařík!

Kráčel jsem stále kupředu. Hra kolem mne pokračovala, ba zdálo se mi, že se stupňuje. Obklopoval mne zástup masek. Je to ale mumraj! To, čemu říkáme „mimikry“, projevovalo se kolem mne v nejneočekávanějších podobách. Akrobacie, hra na schovávanou, maškarní kostýmy obhlédnuté u souseda dravce…

Přebíhal jsem s místa na místo. Byl jsem už celou tou maškarádou hrozně unaven. Ale kam utéci?