V zemi obřích trav

KAPITOLA 54. NASTAL NOVÝ DEN

Vstávejte!“ uslyšel jsem Dumčevův hlas.

Jasné paprsky vycházejícího slunce se dotkly mé tváře a já, stále ještě se zavřenýma očima, jsem si ji zaclonil rukou. Slunce začínalo silně hřát. Kde je můj plášť? Kam sklouzl? Vyskočil jsem. Přede mnou stál Sergej Sergejevič.

„Dobré jitro!“ řekl klidně a vesele.

„Jitro?“ opakoval jsem a pohlédl jsem v rozpacích na Dumčeva. Slov jako „jitro“ nebo „večer“ nikdy neužíval. „To je divné,“ řekl jsem si a odpověděl jsem: „Dobré jitro!“

„Nestůjte přece ve vodě!“

Bosýma nohama jsem stál až po kotníky ve vodě. Co je to za potůček? Dal by se klidně překročit.

Co se to stalo? Kde je Veliký potok? A kde je ostrov, na kterém jsme našli útulek? Po ruce mi leze jakýsi mravenec. Křidélka vážek se jiskří na slunci. Kde to vlastně jsem?

Tu jsem si vzpomněl na včerejší večer; na odlesk požáru ve vodě, na písečný ostrov Velikého potoka, na měsíc vycházející z mraků. Měsíc ozářil Dumčeva, který spal, a já jsem mu pustil do pootevřených úst pilulku. Proč tedy stojí teď Dumčev přede mnou a je zrovna tak veliký jako já? To znamená, že ta pilulka neúčinkovala. Budeme tedy musit oba dva zůstat v Zemi obřích trav. Navždy! Pilulka tedy není k ničemu.

Dumčev se na mne pozorně zadíval.

„Slyšíte?“ ukázal rukou na modrající se les. „Někdo na nás volá: čiri — čiri — čiri — ri…“

Poslouchal jsem, díval jsem se, ale všechno kolem se mi zdálo tak zvláštní, že jsem nemohl nic pochopit.

Čiri — čiriri — či — ri — ri…

Konečně jsem si vzpomněl. To je přece pěnkava, ta takhle ohlašuje déšť. Pěnkava! Ptačí zpěv! Nejsem už v Zemi obřích trav! Tam bych pěnkavu nemohl slyšet! Tam stále jenom hlučel a šuměl nekonečný les, tam by mne ohlušoval vzteklý skřípot kobylky.

Anebo je to všechno jenom sen. Snad se mi o té Zemi obřích trav jen zdálo. Anebo se mi teď zdá o pěnkavě?

Či — ri, či — ri — ri, zpívá pěnkava.

Ale přede mnou stojí Sergej Sergejevič. Nespouštím s něho oči. A pořád přemýšlím: je přece zrovna tak velký jako já! A včera tomu bylo také tak. Bylo tomu tak i tehdy, když jsem ho spatřil ponejprv u strašného „města“, u vosího hnízda. Oba máme stejnou velikost. Naše jediná pilulka tedy neúčinkovala. A oba jsme zůstali navždy v Zemi obřích trav.

„Co se dá dělat, Sergeji Sergejeviči, musíme si přiznat, že vaše pilulky jsou připraveny špatně. Ten prášek, který zmenšuje — to je beze sporu veliký vynález. Ale pilulky — ty nejsou prostě k ničemu. A já jsem doufal, že…“

„Co jste doufal?“

„Ale nic, jen tak,“ řekl jsem, když jsem si věc trochu rozmyslil. „Ostatně je to snadno pochopitelné; pilulka ztratila prostě po tak dlouhé době svoji sílu.“

„Ano, desítky let! To už je pořádná doba!“ řekl Dumčev a posměšně se na mne podíval.

Zvláštní, proč Dumčev říká „desítky let“ a ne tisíciletí nebo desítky tisíc let, tak jako dříve?

Veliký potok už nehlučí. A ostrov také zmizel. Místo toho je tu jakési zanedbané pusté prostranství. A tamhle je okrouhlá zeď! To si asi vystavěla včela zednářka svoje cementové hnízdo. Ale ne, to jsou přece rozvaliny velkého bílého domu se zbytkem kamenné verandy. Kolem dokola je všechno rozryto, samé jámy, výmoly a díry. Tam asi schovávají hrabalky ochromené tarantule… Ne, to jsou zbytky lomu!

Posadil jsem se vedle Dumčeva na zelený pahrbek u potůčku. Potůček bublal, zurčel a přivolával dřímotu. Naslouchal jsem mile známému šelestění listí a vdechoval jsem příjemnou vůni čerstvě pokosené trávy.

Naplňoval mne klid, ticho a jakási světlá radost. Nebo jsem se snad vrátil do světa svého raného dětství a na mé nízké okénko zaťukal šeřík, nakoukl do mého pokojíku a budí mne? Ale ne, to není dětství!

Proč náhle zmizela jako dým ta věčná ostražitost, ta krutá bázeň a opatrnost na každý krok a pohyb, neustálý strach, co bude dál?

Jak je tu pěkně! Slunce žhne a připaluje. Ale proč je Dumčev nahý? A proč se na mne tak upřeně dívá?

„Sergeji Sergejeviči, kde to jsme?“