V zemi obřích trav

KAPITOLA 50. „BOUŘE MLHOU NEBE KRYJE“

Sergeji Sergejeviči, já zůstanu zde! Pilulka, která vrací lidský vzrůst, je ve vašich rukou. Vraťte, vraťte se k lidem!“

Hleděl na mne hodnou chvíli, jako by mou přítomnost v této zemi zpozoroval teprve teď, a ostře se otázal:

„Poslyšte, jak vy se vlastně jmenujete?“

Řekl jsem mu své jméno a pokračoval jsem:

„Prosím vás, Sergeji Sergejeviči, vraťte se. Možná, že právě stojíte na prahu nějakého velikého objevu.“

„Toužím já vůbec vrátit se k lidem?“ řekl Dumčev pro sebe. Při tom zavřel oči a začal zpívat: „Bouře mlhou nebe kryje…

Ale píseň se mu nedařila. Pletl se. Začínal horlivě stále znovu, ale vždycky se zase zmýlil: „Bouře mlhou… bouře… nebe kryje…“

„Vidíte,“ řekl Dumčev smutně, „zapomněl jsem i svou milou píseň.“

Teď jsem začal zpívat já. Dumčev se ke mně připojil, ale hned se spletl a smutně se odmlčel.

Dobře jsem rozuměl jeho zármutku. Vždyť byl hudebník!

Připomněl jsem mu, abych ho odvedl od trudných myšlenek:

„Vy jste přece sliboval ve svých dopisech, že se vrátíte a obohatíte lidstvo novými objevy.“

„Ano, slíbil jsem to,“ řekl pevně, „a svůj slib také splním. Obohatím lidstvo novými objevy. Ano, vrátím se. Vstoupím do svého domu. Vezmu s police svazek Puškinových veršů ›Mé duše největší tužba…“

„Sergeji Sergejeviči!“ zvolal jsem. „Hned při našem setkání jsem vám chtěl povědět, jak se u nás teď všecko změnilo… lidé, celá naše země, kam se teď vrátíte… Chtěl jsem vám všechno vyprávět, pořád jsem se k tomu chystal — a zase jsem to odkládal — až teprve teď

Dumčev mne přerušil:

„Zeptám se vás na to později, teď ne… Teď bych to ještě nepochopil… víte, tady je hrozně těžké všechny ty věci pochopit. Mám se tedy vrátit?“

Dumčev se zamyslil. Spatřil jsem v jeho očích výraz teplé něhy a pochopil jsem, že se rozhodl vrátit se domů k lidem. A řekl jsem mu tiše:

„Mezi lidmi vás po celá léta očekává věrná duše. Naděžda Alexandrovna Bulajová. Celá ta dlouhá léta na vás čeká…“

„Co, co jste to říkal? Že čeká celá léta? Léta?…“

„Ano! Celá ta léta!“

„Jak to? Vždyť uplynula tisíciletí, a ne léta!“

„Jenom desítky let,“ neudržel jsem se. „Jenom desítky let?“ otázal se vzrušeně.

„Až budete mezi lidmi, vrátí se vám zase brzy smysl pro správná měřítka času a prostoru.“

„Měřítka…“ opakoval smutně. „Ach, ta měřítka! Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl, že když Gulliver, který strávil dlouhý čas v zemi Liliputánů, se vrátil opět do Londýna, nemohl přivyknout lidem a najít lidská měřítka. Bál se, aby nerozšlapal kočáry s koňmi a kočí po něm švihali bičem… Ne, přece raději zůstanu zde. Mohu tu ještě prožít celé miliardy dechů. Slyšíte? Miliardy dechů! Objevím ještě mnoho nového. Budu vám o tom psát a vy budete lidem předávat mé objevy. Ne, vraťte se vy! A mne… mne tady někde očekává brouk hrobařík. Ten mne zakopá a pohřbí. Ale dost už o tom, sbohem!“

Dumčev mi podával ruku. Na otevřené dlani ležela pilulka, která navrací lidskou velikost.

Ale já jsem pilulku nevzal. Odvrátil jsem se a řekl jsem:

„Nikdy!“