V zemi obřích trav

KAPITOLA 72. NEUSKUTEČNĚNÁ PŘEDNÁŠKA

N a střechu nemocnice bubnuje déšť. Občas zarachotí na střeše plát krycího plechu, který se asi uvolnil z rezavých hřebíků. Vane vítr. Chvílemi zařinčí okenní tabulky.

V nemocničním pokoji svítí lampička pod modrým stínidlem. Sergej Sergejevič Dumčev je nemocen. Snad ho nebudu moci ani potěšit. Možná, že mu nebudu smět ani vyprávět o jeho objevu.

Odletěl jsem letadlem z Moskvy do Čenska a z letiště jsem pospíchal přímo k paní Bulajové.

S radostným a světlým pocitem jsem vstoupil do starého známého domu. A teprve zde jsem se od paní Bulajové dověděl, co se mezitím událo.

Dumčev měl mít v osadě vědeckých pracovníků přednášku. Sám to navrhl a žádal. Thema přednášky nazval: „Veliké vynálezy budoucnosti“. Sám určil dobu, kdy se měla konat.

S nápadně unaveným vzezřením, s očima zanícenýma od ne vy spáni hloubal Dumčev v jakémsi neustávajícím vášnivém vzepětí ve stránkách knih. Vrhal se od jedné knihy ke druhé, jako by chtěl vstoupit do všech dveří všech věd zároveň.

„Sergeji Sergejeviči! Neměl byste přednášku odložit?“ tiše se ho otázala Naděžda Alexandrovna.

„Ne! Je už ohlášena a bude v ten den, na kdy jsem ji určil,“ odpověděl Dumčev.

Bylo jasné, že se v těch dnech do krajnosti vypjal a soustředil všechny své duševní síly na přednášku. Nadešel den, kdy se měla konat.

Ještě v předvečer vyžehlila Naděžda Alexandrovna se sousedkou pečlivě Dumčevův oblek a dala mu všechno do pořádku.

Den byl tichý a jasný. Dumčev sestoupil se své věžní laboratoře. V ordinaci na něho čekala Naděžda Alexandrovna Bulajová. Chtěla ho doprovodit.

Když už chtěli odejít, zahlédl na zubolékařském stole Naděždy Alexandrovny kousek vosku. Docela obyčejný kousek vosku.

„Vosk!“ zvolal Dumčev. „Vosk, to je přece úžasně podivuhodný materiál. Včely jej vyrábějí ve svém organismu. A lidé, lidé, chemikové, jej zatím ještě nedokázali ničím nahradit. Tím začnu svou přednášku.“

„Ale dovolte, Sergeji Sergejeviči, k čemu by ta náhražka byla? Já jako zubní lékařka používám vosku k zakrytí čerstvé, dosud neztvrdlé plomby, abych ji uchránila před škodlivým účinkem slin. Ano, včela mi svým voskem prokazuje dobrou službu. Ale proč by měli chemikové hledat náhražku za vosk? Vždyť to, co je v přírodě dobrého, využije člověk pro sebe jako dobrý hospodář tak, jak mu to příroda poskytuje.“

„Dobře! Ať,“ řekl pobouřeně Dumčev, „ale já přesto na dnešní přednášce ukážu, jak by se dalo využít vosku docela novým způsobem. A také to tak ohlásím. Bude to první lekce ze Země obřích trav, kde jsem tak dlouho žil.“

„Vysvětlete mi přece konečně, co to je vlastně ta Země obřích trav?“ měla už na jazyku paní Bulajová. Vzpamatovala se však a neřekla nic. Nechtěla Dumčeva v tomto vzrušujícím dni znepokojovat. Odešla do druhého pokoje a vzala si ze skříně rukavice.

Vracela se do pracovny a natahovala si své dlouhé černé rukavice, sahající až po lokty. U dveří se užasle zastavila. Dumčev byl bledý, bledý jako plátno. Stál u malého okrouhlého stolku, kde ležely rozloženy časopisy pro návštěvníky, a držel jeden v ruce.

Četl nahlas:

„… Vosku se už dávno používalo v domáckém průmyslu a v lékařství, kde se jím uzavíraly krevní cévy při chirurgických operacích. Dnes se vosku používá také při slévání oceli a v chemickém průmyslu. Vosk se uplatnil i při výrobě obrněných bombardérů, tanků a válečných lodí a slouží ke zvyšování dalekonosnosti děl a k zlepšování optiky stereoskopů…“

Dumčev vyšel mlčky z domu, doprovázen Naděždou Alexandrovnou.

Před domem stálo osobní auto z osady vědeckých pracovníků. Mladý šofér pootevřel dveře vozu a přívětivě ohlásil, že ho poslali, aby odvezl profesora na přednášku.

Ne! Dumčev odmítl, chtěl jít pěšky.

Poděkoval šoférovi, zavěsil se opatrně do Naděždy Alexandrovny a vydali se na cestu. Byl celý vyžehlený. Naškrobená košile se skvěla čistotou, tvrdý límec staromódního tvaru mu podpíral bradu. V ruce držel vycházkovou hůl.

Tak tedy šli a auto je tichounce následovalo.

Ale Dumčev byl neklidný. Sotva vyšli na asfaltovanou silnici, vedoucí k osadě vědeckých pracovníků, začal hovořit. S kým? S Naděždou Alexandrovnou? Ale kdež! Sám se sebou! Pravil:

„Poslyš, tvoje připomínka o možnosti využití vosku je zastaralá! Ale nechť, aťsi je! Budu mluvit o něčem jiném. Dovedete si vy všichni, kteří tu sedíte, představit, jakou úžasnou neuvěřitelnou citlivostí byla nadána moje ruka v Zemi obřích trav? Tenkrát jsem ovšem nebyl takový jako dnes. Dotkl jsem se jednou světlušky a podivil jsem se: byla studená, vůbec nehřála. Svítí a nehřeje. Tady je zdroj nového světla! zvolal jsem. Nač tedy potřebujeme elektrárny? Zastaralé? Ale ponaučení, která můžeme čerpat ze Země obřích strav, jsou nesčíslná! Promluvím tedy o něčem docela jiném. Jsem lékař. I tam jsem prováděl pokusy. Doposud jste upotřebili od hmyzu jen jediný lék, kyselinu mravenčí. Směšné! Povím vám, jak jsem přinutil obyvatele Země obřích trav, aby mne léčili z ran. Anebo na příklad oteklina… Vy se smějete? I to je už zastaralé? Opozdil jsem se?“

A Dumčev náhle zmlkl. Zastavil se a potom zvolal: „Naděždo Alexandrovno! Jak je to vlastně? Jak to mám vědět? Jak mám uhádnout, s čím jsem se opozdil a s čím ne?“

„Sergeji Sergejeviči,“ řekla skoro prosebně Naděžda Alexandrovna, „nebylo by lépe, kdybychom se vrátili domů?“

„Ne, ne!“ vykřikl Dumčev a zastavil se. „Přednáška se konat bude! A přesně v šest hodin večer!“

A znovu pokračovali v cestě do osady vědeckých pracovníků. Vysoko se klenulo jasně modré nebe. Lehký větřík přinášel od moře teplé závany. Kolem dokola bylo pěkně, klid a ticho. Ale Dumčeva zřejmě začínala zmáhat únava. Naděžda Alexandrovna proto navrhla: „Co abychom jeli raději autem?“

Avšak Dumčev umíněně odmítl. Není prý unaven. A tak šli dál. Došli na křižovatku asfaltované silnice a polní cesty. Tu se Dumčev zastavil:

„Naděždo Alexandrovno! Jsem skutečně trochu unaven. Bylo by dobře, kdybychom si trochu odpočinuli. Tady nedaleko je besídka.“

„Jaká besídka? Kde?“

„Hned tady vpravo, za hájem.“

„Za hájem? Ale vždyť je to daleko!“

„Docela blízko! A hned u té besídky je — Země obřích trav. Tam jsem prožil všechna ta léta!“

„Sergeji Sergejeviči!“ začala nyní Naděžda Alexandrovna úpěnlivě prosit, „vraťme se domů!“

Dumčev zavrtěl hlavou:

„Přednáška se musí konat!“

Naděžda Alexandrovna si sedla na nějaké klády, které ležely na kraji silnice, a Dumčev se posadil vedle ní. Pořád se bůhvíproč díval k háji, kde byla besídka, a mlčel. Pak najednou řekl: „Už je čas!“ a pokusil se vstát. Ale opouštěly ho už síly a byl by skoro upadl. Omdlel.

Proto je teď Sergej Sergejevič v nemocnici.