Díval jsem se upřeně do dálky a snažil jsem se skrze lesní houštinu něco rozeznat, něco uvidět. Naslouchal jsem. Hukot a řev potoka neustále sílil. Les, plný zvuků a halasu, pomalu řidl. Konečně jsem se dostal na okraj.
Tak to je tedy ten potok, „Veliký potok“, o němž se hovoří v Dumčevově dopise!
Postupoval jsem pomalu a opatrně po okraji vysokého, příkrého břehu.
Dole hučel a bublal potok. Odtud s výšky jsem viděl protější nízký břeh, pokrytý nánosem hlíny, písku, oblázků a valounů. V době dlouhých dešťů se tenhle potok bezpochyby široko daleko mohutně rozlije. Voda bourá, ale také staví. Dlouhá a dlouhá staletí vytváří koryta velkých řek.
Měřítka, která mi určuje můj nynější vzrůst, jsou však úplně nová. Zmenšil jsem se přece stokrát, možná dvěstěkrát! A když se teď dívám na potůček, na „Veliký potok“, poznávám na něm život a práci velkých řek. Tvoří se břehy a zase se podemílají. Dříve bych si byl sotva všiml, že jsem jej překročil. Takový pramínek! Vždyť má hodně vody jen po dešti. Kdo by se o jeho práci staral. A přece se chová úplně tak jako velká řeka: zalévá břehy, podrývá je, přináší a ukládá materiál.
Dumčev se zmínil ve svém dopise o stu krocích na jih od potoka. Ale já nemohu a nemohu zjistit, kde je jih a kde je sever. V dopisu se dále hovoří o velké silnici. Co je to za silnici a kde je? Toulal jsem se po břehu a rozhlížel jsem se na všechny strany.
Kdosi do mne strčil. Upadl jsem, ale v okamžiku jsem byl zase na nohou. Velikánský hnědý hroznýš! Svíjí se a hřmotně chrastí po písku. Utekl jsem. Je to ale zvláštní! Proč má to zvíře tolik noh? Hlavu má tlustou, hnědou s červeným lemováním. Neustále se svíjí.
Vtom jsem ztratil nad sebou vládu.
Nepamatuji se už, jak jsem se octl na samém okraji srázného břehu. Hroznýš se svíjel v prstencích těsně vedle mne. Najednou se přede mnou vztyčila obrovská hlava s dvěma vypoulenýma očima a začala se nadouvat.
Spadl jsem po břehu s velké výšky do hučícího potoka. Málem bych se byl zalknul. Vzpamatoval jsem se a začal jsem plavat po proudu. Kolem mne plavalo jakési prkno. Zachytil jsem se, vylezl jsem naň a nechal jsem se unášet proudem. Byla to docela obyčejná tříska, ale pro mne měla cenu záchranného voru. Uvědomil jsem si, že se nikdy nesmíme přestat ovládat. Vždyť ten nohatý hroznýš byla jenom housenka, pravděpodobně housenka lysaje vrbkového. Jak tedy zase podvod, strašidelné oči jsou pouhé skvrny. Vždyť se mne asi sama polekala, a proto jeden z prstenců jejího těla se začal nadouvat. Zastrašuje tak dokonce i malé ptáky. Břeh byl už blízko. Doplaval jsem a vylezl na zem.
Co je to za podivné maličké stopy! Po tom vlhkém písku u potoka zrovna před chvílí přešel… člověk! Zanechal po sobě hluboké a zřetelné otisky chodidel. Zde, v Zemi obřích trav, žije tedy ještě jeden člověk!
Hlasitě a radostně jsem vykřikl to slovo „člověk“. A připadalo mi, jako by celá říše temných trav náhle ztichla a umlkla. I potok přestal hučet. Jako by všechno kolem naslouchalo jedinému slovu — „člověk“! Jako by se všechno projasnilo. Je tu člověk! Je tu Dumčev!