V zemi obřích trav

KAPITOLA 32. ČLOVĚK ZACHRAŇUJE ČLOVĚKA

Ohlušil mne ostrý třesk.

Co je to za podivného tvora? Má dlouhá zelená křídla a zadní nohy delší než přední. To on vydává takový třeskot! Nohy má pokryté tvrdými trny. Je to kobylka.

Raději od toho ohlušujícího rámusu dál. Stačí krok a už jsem v lesním houští uprostřed podivných stromů. Běložluté kořeny se hustě proplétají, zarůstají do země a jasně zelené kmeny trčí buď k nebi jako šípy, anebo se ohýbají až k zemi, zapleteny do sebe vrcholky a dlouhými úzkými listy. Ale kobylčin třeskot a hluk je slyšet i v houštině. Ohlédl jsem se.

Těsně vedle kobylky se matně rýsuje jakýsi nový tvor, chvílemi splývá se zelenou houštinou, chvílemi zas z ní zřetelně vystupuje. Vychází slunce. Tvor k němu obrací své oči. Napřímil se a složil křížem své tlapky. Není to ten, kterému lidé říkají „kudlanka nábožná“? Ale ano, je to kudlanka! Náramně se mi líbila. S jakou vznešenou pomalostí otáčí hlavu, jako by chtěla pozorně naslouchat kobylčině hudební produkci!

Anebo se jí snad kobylka svým třeskotem zprotivila? Kudlanka vystupuje střídavě kupředu a zase mizí v houští.

„Puf, puf!“ rozlehlo se najednou z místa, kde stojí kobylka. Jako by někdo silně škrabal nehtem po skle. Klepnutí, třesk. Je to ale zajímavé!

Něžně zelená, půvabná a elegantní kudlanka, kterou v trávě sotva rozeznáte, se obrací ke kobylce.

Ano, zdá se skutečně, že se jí pořádně zprotivila. Jak jsou ty kudlančiny pohyby plastické! Teď posunula přední nohu kupředu, jako kdyby se připravovala k nějakému primitivnímu tanci.

Zajímavé! Z nohy se dívají černé skvrny s bílými tečkami uvnitř, má tam namalované oči! A na stehně se táhne dvojitá řada ostrých trnů, jako pila.

Trny mají různou barvu a různou délku. Některé jsou černé, jiné zelené, jedny krátké, druhé delší.

A najednou visí kobylka na pile a škube sebou. Kudlanka nohu odtáhla a já jsem na jejím stehně uviděl ještě jednu pilu s menšími a hustšími zoubky.

Pily se sevřely a pevně drží kobylku, která sebou divoce trhá. Je to marné: údery jejích nožek bijí do prázdna, do vzduchu. Ještě chvilka a s kobylkou je konec. Naposledy sebou zatřepala, pak znehybněla a ztichla. Kudlanka se s ní vypořádává. Jednou nohou drží v zubech své pily kobylku za trup a druhou jí rve hlavu. Teď kudlanka trhá na kusy hlavu své oběti, žvýká ji a požírá. Snídá.

Slunce vystoupilo výš. Kudlanka s dojemnou pokorou znovu sepjala „ruce“ a obrátila hlavu k slunci.

Vida svatouška!

Otáčí hlavu střídavě ke slunci a zase na druhou stranu.

Popošel jsem blíž, aby mi neušel ani jeden kudlančin pohyb. Je to všecko neobyčejně zajímavé. Zapomněl jsem úplně na strach. Abych si ji mohl co nejlépe prohlédnout, chytám se za kořeny stromů a přistupuji ke kudlance stále blíž a blíže.

Stačil jeden neobratný pohyb a já klopýtl o kořen trčící ze země a svalil jsem se na zem.

„Puf, puf!“

Vyskočil jsem, ale bylo pozdě. Klešťové přední nohy kudlančiny, které měla před chvílí tak nábožně složeny na hrudi, se najednou rozevřely do celé šíře.

Kudlanka se na mne vrhla. Vykřikl jsem zoufale a ještě jsem stačil rozmáchnout se hůlkou, kterou jsem držel v ruce. Praskla, zlámala se. Skočil jsem stranou. Ne, už bylo pozdě. Kudlančiny pily mne sevřou co nevidět. To je můj konec!

Co se to však stalo? Kudlanka se hroutí na zem. Nemohu se udržet na nohou a padám vedle ní.

Je to skutečnost, anebo se mi to jenom zdá? Kdosi mi pečlivě a opatrně stírá suchou a teplou lidskou rukou pot s čela a zvedá mne se země. Slyším lidskou řeč:

„Ale pane, milý pane! Co vás to napadlo? Cožpak je možno důvěřovat takovému lotrovi? Tady je všude kolem dokola válka. Boj všech proti všem, každého proti každému. A vy, vy jste člověk!“

„To jste vy? Vy jste mne zachránil!“ křičím. „Vy jste Dumčev? Doktor Dumčev?“ Malý muž se uklání: „Ano, jsem Sergej Sergejevič Dumčev.“

Dívám se a nevím, co říci. Stojím jako solný sloup. Kdyby byl Dumčev vypadal nějak hodně neobyčejně, kdyby měl nějaká nepředstavitelně podivná gesta a postoj, divil bych se jistě méně. Ale jak nebýt překvapen, když přede mnou stojí docela obyčejný člověk?! Prostě Sergej Sergejevič Dumčev. Na ramenou má několik plášťů různých barev.

Pod plášti má jakousi vestu, jakoby z tuhého papíru.

„Celou noc vás hledám a sleduji,“ říká. „Byl jsem i v krtčím labyrintě, volal jsem vás a vy jste se stále ztrácel. Dokonce jsem vám dával signály ohněm. Sotva jste se k mému ohni přiblížil, hned jste zas uskočil někam stranou a nakonec jste utekl pryč.“

„Sergeji Sergejeviči,“ šeptám. Viděl jsem vás včera… docela blízko… doháněl jsem vás… volal jsem… ale ztratil jsem vás. I v noci jsem vás hledal! Až teprve tady… když jste mne tak nečekaně zachránil před tím zvířetem…“

„To nic není! To je maličkost! Já jsem se totiž od těchhle zvířat lecčemus naučil. Podívejte, mám v ruce vosí žihadlo! Stačilo skočit kudlance na záda a trefit ji žihadlem do hrudních nervových uzlin. Od koho myslíte, že jsem se tomu naučil? Slyšel jste někdy o hrabalce a o kutilce? Jsou to zvláštní čeledi vos. Odpozoroval jsem to od nich.“

„Sergeji Sergejeviči! Vy jste psal, volal, a já za vámi přišel do Země obřích trav!“

„To je správný název… Země obřích trav!.. Pokračujte!“

„Sergeji Sergejeviči,“ začínám znovu, „tu je pilulka…“

„Jenom jedna?“

„Zůstala jenom jedna!“

„Jedna pilulka…“ řekl Dumčev tiše a díval se kamsi do dálky. „Jedna pilulka… vrací normální vzrůst pouze jednomu člověku.“