V zemi obřích trav

KAPITOLA 44. ROZLUŠTĚNÍ SLOVA LOMECHUSA

Náhle mne zaplavila úplně neznámá aromatická vůně. Mravenčí pach je ostrý a nakyslý a tahle vůně spíš hustá, mastná a silně kořenná. Otevřel jsem oči a uslyšel jsem: „Lomechusa. Lo-me-chu-sa. Přihnal jsem k mravencům lomechusu. Kde jste?“

Dumčevův hlas bylo slyšet stále blíž. Kdepak asi je můj milý doktor? Kolem tma jako v pytli. Vtom jsem pocítil teplý stisk lidské ruky.

„Můj milý příteli! Řekl jsem vám přece, že lomechusa vás zachrání. Pojďte sem za mnou!“ křičel mi do ucha a vlekl mne za sebou.

„Kam, kam jdeme, Sergeji Sergejeviči?“

„Nebojte se, teď už o nás mravenci nebudou mít zájem. Teď mají lomechusu.“

„A co je to vlastně ta lomechusa!“

„Ach tak! Vy nevíte, co je to lomechusa? Pospěšte si, rychle, rychle!“

Chytil mne za ruku. „Všecko vám vysvětlím až potom. Jen rychleji.“ S podivuhodnou obratností nacházel chodbu za chodbou a spouštěl se z patra do patra téměř svislými šachtami. Při tom mne držel pevně za ruku, abych neklopýtl.

„Teď se o nás mravenci starat nebudou. Budou hýřit.“

„Kdo?“

„Mravenci.“

„Mravenci že budou hýřit?“

„Ovšem. Jakmile se v mraveništi objeví lomechusa, zapomenou mravenci na své larvy, kukly i vajíčka, z kterých se rodí jejich potomstvo, a vůbec na všechnu práci… a dají se do pití. Jen se podívejte!“

„Já nic nevidím!“

„Vstrčil jsem jim lomechusu do jedné chodby a teď tam za ní spěchají. Tu kořennou omamující vůni vydává lomechusa. Je to nějaká narkotická látka a přivádí mravence do opilého stavu.

Lomechusa vyměšuje opojnou tekutinu podobně jako kyjorožec. Ale její nápoj je mnohem opojnější než ›pohoštění‹ druhých hostů mraveniště. Místa, kde se tekutina vylučuje z těla lomechusy, jsou pokryta zlatožlutými chloupky, jakýmisi různě dlouhými štětičkami. Všichni mravenci teď pospíchají, aby okusili pohoštění. Budou čím dál tím opilejší, opijí se tak, že nakonec bude lomechusa moci docela bezstarostně požírat mravenčí vajíčka, nejvzácnější poklad mraveniště, uložený v galeriích.

Lomechusa je mnohem horší než kyjorožec. Je to pomsta za vás, milý příteli.“ Dumčev mne při tom stále držel za ruku a kamsi mne vedl.

Do mraveniště už pronikalo denní světlo a osvětlovalo matně chodbu, kterou jsme šli.