V zemi obřích trav

KAPITOLA 6. CESTOU DO LOMU

Je příjemný ranní chládek a já si vykračuji tam, kam mě poslal profesor Tarasevič — k opuštěným lomům a k jeskyním, k zapomenutým zbořeniskům, odkud snad bylo vysláno to podivné psaní.

Silnice k letovisku je asfaltována. Po obou stranách rostou dvěma řadami mladé ohebné topoly. Jistě je zasadili, když asfaltovali silnici.

Jdu po pěšince na okraji.

Skrze husté křoví se tu a tam ukazuje moře a zase mizí. Cesta stoupá výš a výš. Pak běží zase s kopce. A zase stoupá. A tamhle na druhém kopci se už bělají letní vilky vědeckých pracovníků.

Dole pod kopcem, v údolí, nalevo od asfaltované silnice odbočuje klikatá polní cesta. Míří k lesu. Za lesem je vidět obrysy bílých zbořených zdí. To je to pusté místo. A tam dál? Vypadá to jako bramborové pole.

Seběhl jsem s kopce dolů a octl jsem se v chladném lesním tichu. V ohybu cesty jsem potkal nějakou ženu s chlapcem, kterému mohlo být asi sedm nebo osm let. Vedli na oprati kulhavého koně. Dal jsem se s nimi do řeči. Žena vypravovala, že pracuje v pomocném statečku vědeckých pracovníků, kůň si poranil nohu o brány a teď ho vedou k zvěrolékaři.

„A co je to tam za lesem, vypadá to jako nějaké zbořeniště?“ zeptal jsem se.

„Tam stála až do revoluce usedlost. Bydlel tam statkář, takový podivín, pak tam lámali kámen na silnici a na stavby. Ten statkář se nadělal všelijakých bláznivých kousků, dal si třeba udělat všelijaké podzemní chodby, aby mohl chodit k moři pod zemí rovnou z ložnice. A tak se taky stávalo, že se najednou v noci při měsíčku z čista jasna objevil u moře a někdy si s sebou přivedl i hosty s muzikou. Dědouškové u nás si o tom vypravují: To prý jsme si šli tu mořskou muziku poslechnout, přijdeme blíž, koukáme, ale po muzice a po lidech ani vidu ani slechu, muzika se vrátila zas pod zem.“

Nečekal jsem na konec příběhu, rozloučil jsem se a šel jsem dál k zbořenému statku, k lomům a rozvalinám.

Tady někde, za tímto lesem, se skrývá rozluštění dopisu. Dumčev! Člověk, který se schovává za tímto jménem, žije někde tady kolem a pravděpodobně docela blízko. Přidal jsem do kroku.

Les byl stále hustší a tmavší. Polní cesta končila.

Šel jsem nyní alejí kaštanů, v přítmí a v chládku, mezi rovnými černými kmeny. Alej se najednou rozestoupila a hned nato se uzavřela kolem dřevěného, napolo shnilého altánu. Na zemi se povalovala utržená dvířka.

Vchod byl zacloněn akátem, který tam asi vyrostl, když už lidé přestali do altánu chodit.

Do besídky jsem se dostal jen s obtížemi. Uvnitř trčely ze země poloshnilé sloupky od stolku a laviček.

Sedl jsem si na okraj polámané lavice. Při prohlídce pusté, zarostlé besídky jsem zavadil rukou o akát a spatřil jsem vosí hnízdo.

Připadlo mi velice podivné, že vosí „město“ je obráceno dnem vzhůru. Všechny buňky hleděly k zemi. Převrácené město!

Vosy přilétaly na dřevěné plaňky a vracely se do hnízda. Byly to vosy papírnice. Odehnal jsem jich několik a utrhl jsem kousek jejich stavby. Je to vskutku pravda, že tyto vosy, vosy papírnice, ukázaly člověku, jak vyrábět papír, ne už z hadrů, ale ze dřeva? Papír z lněných hadrů byl příliš drahý. A lidská kultura vyžadovala stále víc a více papíru. Plynulo tisíciletí za tisíciletím. Tajemství výroby papíru ze dřeva bylo však objeveno teprve před sto lety. Na tomto papíře dnes píšeme a tiskneme knihy. Vynálezce papíru ze dřeva možná skutečně pozoroval, jak vosy vyškrabují svými čelistmi vlákna dřeva, rozemílají je na jemný prášek a slepují pak do papírové kuličky lepkavou tekutinou, kterou vylučují jako sliny. Kuličku potom hnětou čelistmi, až ji vypracují na tenký lístek a papír na stěny jejich obydlí je hotov.

V besídce bylo ticho jako v kostele. Kdesi v dálce bylo slyšet sirény parníků. Několik kroků ode mne přeletěl s ostrým hvízdotem rorýs. Hustými větvemi akátu se dovnitř prodralo slunce a ozářilo vosí město. Podíval jsem se na kousek papíru, který jsem utrhl z hnízda. Vytáhl jsem tužku a chtěl jsem zkusit něco na něj napsat. Ruka se mi zastavila… Jak je to všechno podivné!

Papír je našedlý, chlupatý, mírně pórovitý… Ale vždyť ten papír je tak podobný papíru záhadného dopisu! Tenhle se však pod tužkou rozpadá. Nedá se na něm psát.

Najednou se odněkud ozval hlasitý psí štěkot.

Tužka mi vypadla z ruky. Nesnažil jsem se ji hledat, vyběhl jsem z besídky a přeskočil malý potůček. Za potůčkem zelo pusté prostranství a na něm hromady kamení a rozpadlé zdi, bělající se na slunci. Na zdech a v hlubokých jámách rostla hustá tráva. Vysoko nad ní se vznášely fialově rudé jehlany vrbovky a kolébaly se ohnivé květy polního máku.