V zemi obřích trav

KAPITOLA 60. KDYŽ TĚŽKO POZNÁVÁŠ ZNÁMÁ MÍSTA

Byla už pozdní noc, když jsem se tiše, jenom kývnutím hlavy, rozloučil s paní Bulajovou a Dumčevem.

Vyšel jsem z domu a dlouho jsem stál na známých schůdkách.

Cítil jsem, že si musím vzpomenout na cosi velice důležitého, vážného… Co to jenom je?

Cestu do hotelu jsem znal dobře. Ale teď se mi všecko kolem dokola zdálo cizí a musil jsem se dlouho rozhlížet, než jsem si uvědomil, kudy mám jít.

Udělal jsem kroky dva a znovu jsem se zastavil. Tlumený šustot listí na plotu zahrádky mne polekal. Co je to? Najednou se mne zmocnil pocit, že jsem zase v Zemi obřích trav. Musím kohosi najít a zachránit. Rychle! Ovládl mne neklid a strach.

Když jsem se trochu vzpamatoval, pokračoval jsem v cestě. Nade mnou se klenulo nebe, klidné, hluboké a hvězdnaté. Hluboká noc nad malým tichým městečkem. Jaké ticho! Proč se mi však zdá, že to ticho je neustále přerýváno všelijakými zvuky, šelestěním a šramotem? Nebude to tím, že mne pořád ještě nechce opustit horečné napětí a pocit blízkého nebezpečí? Znovu jsem se zastavil a přitiskl jsem se na okamžik ke zdi doslova proto, abych se stal neviditelným a zachránil se před záhubou. Když jsem se zase vzpamatoval a ušel kus cesty, musil jsem se zastavit znovu. Dostal jsem najednou hrozný strach, co bude s Dumčevem zítra, až vyjde na ulici a jeho očím se představí celý ten svérázný, nový a neznámý svět.

Já jsem prožil v Zemi obřích trav sotva dva dny, a přece si stále nemohu zvyknout, že jsem se vrátil a že jsem zase v tomto tichém městečku. A vůbec těžko chápu, že tady, za těmihle okny, spí pokojným a klidným spánkem lidé.

Co teprve Dumčev?

Jak pečlivě a opatrně zvykají na světlo pacienta, kterému v nemocnici vrátili zrak, jak přísně a svědomitě jsou plněny příkazy lékaře! Přesný počet dní musí pacient pobýt v zatemněné místnosti, potom v polotemné a teprve pak mu dovolí, aby se díval na okolní svět. Ale pořád ještě nesmí vyjít na jasné sluneční světlo.

Když jsem šel do hotelu, bylo všude kolem ticho, hvězdy klidně svítily, kdesi docela blízko bezstarostně zakokrhal kohout a mírumilovně zahafal pes, takže se nakonec rozplynulo mé vzrušení a úzkost o Dumčevův osud.

Pamatuji se, že když jsem vcházel do hotelu, byl jsem, pokud se týče Dumčeva, už úplně klidný. Cítil jsem jenom lítost nad tím, že brzo odcestuji a že se s ním budu musit rozloučit.

V malém domečku hned vedle hotelu hořela stolní lampa. Naďa asi dostala od Pavla přece jen nakonec opravdový dopis. A teď jej s tichou radostí čte a znovu pročítá… po kolikáté?

V hotelu jsem našel dopis od Taraseviče. Psal mi:

„Milý příteli, byl jsem pozván na krajskou konferenci. Je mi velice líto, že mne už nezastihnete. Chemik Obodov mi vyprávěl o výsledku rozboru a o tom, že jste od něho šel rovnou do města. Ale uběhly už dva dny a doposud jste se nevrátil. Nějaká žena z Okresního střediska pro obchod se zeleninou oznámila do města, ›že jste roztál a zmizel před jejíma očima. Co je to za nesmysl! Doufám, že mi sám všechno vysvětlíte, až se šťastně vrátíte. Protože však podle zprávy občanky Černikovová všechny vaše šaty zůstaly u kamenolomu, pomohl jsem organisovat pátrání a odjíždím s velikými obavami o Vás. S pozdravem Váš Tarasevič.“