V zemi obřích trav

KAPITOLA 3. ÚKOL VELKÉHO UČENCE

Z ústavu jsem se vydal do paroplavební kanceláře. „Parník tu bude zítra,“ řekli mi tam.

Bylo poledne. Nebe bylo bez mráčku, slunce pálilo jako oheň. Vzduch byl plný prachu.

Chodil jsem bez cíle ulicemi, rozzloben a uražen sám na sebe za směšnou situaci, do které jsem se dostal jenom proto, že jsem se vnucoval profesorovi zoologie a jeho studentům se svým podivným dárkem. O entomologii, o světě hmyzu jsem věděl jenom z četby Fabra.

V Romainu Rollandovi jsem se kdysi dočetl o Fabrovi, francouzském entomologovi devatenáctého století. Rolland napsal, že ho Fabrovy „Entomologické vzpomínky“ přivádějí do stejného nadšení jako, nejlepší umělecká díla.

V jedné ulici jsem zahlédl stavení s velmi zajímavou architekturou. Spousta dřevěných sloupků a nad nimi střecha s nečekaně ostrou špicí, zakončená větrnou korouhvičkou. Jako kdyby si to stavitel během stavby rozmyslil a změnil svůj původní plán. Byla tu městská knihovna a čítárna. Vešel jsem do nevelkého, chladného sálu.

Stařičká knihovnice se mne se staromódní uctivostí zeptala, co je libo ke čtení. Zprvu jsem se zamyslil, šel jsem sem vlastně z dlouhé chvíle. Nemohl jsem se hned rozhodnout, co si vyberu. V tom mě ale napadlo, že se musím dovědět něco o té hloupé můře, k vůli níž jsem se dnes octl v takové směšné situaci. Z nudy jsem listoval v „Klíči k určování hmyzu“ a potom jsem začal prohlížet Fabrovy práce.

Chtěl jsem už odejít a složil jsem knihy. Když jsem však listoval v poslední knize, na jedné stránce jsem se překvapeně zastavil.

Byl tam francouzsky psaný dopis, podepsaný Darwinem. Dopis byl adresován Fabrovi a teď přede mnou ležel v Legreuxově knize „Život přírodovědce Fabra“ (Paříž 1924). Veliký učenec Darwin si tedy dopisoval se svým současníkem, přírodovědcem entomologem Fabrem. Dopis byl datován v lednu 1880, tři roky před Darwinovou smrtí.

O čem psal asi Darwin Fabrovi v roce 1880? Začal jsem číst. Dopis mne velmi překvapil.

Zabýval se praktickým ověřením otázky, má-li hmyz zvláštní smysl pro místní orientaci.

V dopise byl rozpracován svérázný problém: jak zmásti včele směr, v němž instinktivně létá do svého úlu.

Darwin psal:

Veliký učenec zde vypracoval strategický plán, jak zmást včelu do té míry, aby už nenašla cestu do svého hnízda.

Darwin i Fabre usilují tedy o stejný cíl: poplést včelu. Smluvili se spolu proti včele: chtějí zmást, poplést a přelstít včelu tak, aby se už nemohla vrátit do svého domova, do svého úlu.

Jak to ale uskutečnit?

Fabre dělá pečlivé přípravy.

Organisuje svéráznou kolonii zemních včel. Aby mohl svůj úkol splnit co nejlépe, vymýšlí si zvláštní důvtipné pomůcky.

Včely označuje barvou. Vpraví včely do úplně uzavřené trubice a odnáší je stále dál a dál od jejich hnízda.

Na nejrůznějších místech po cestě trubicí otáčí, potřásá a všelijak vrtí. Potom ji otevírá a pouští včely na svobodu. Včely však najdou správnou cestu a vracejí se spolehlivě domů. Pravda, všechny nedoletí, ale veliká většina se přece jenom vrátí.

Fabre tedy vymýšlí jiný způsob: provádí pokus s včelami ne už na otevřeném prostranství, ale v nejsložitějších přírodních podmínkách, v hustém lese, uprostřed křovisek a v roklinách.

Výsledek je stejný!

Včely opět „přechytračily“ Darwina i Fabra a našly cestu do svého domova.

Tak se Fabre přesvědčil, že včely skutečně mají směrový smysl.

Jeden večer svého života nazval Fabre „památným“.

Toho dne, 6. května, se v jeho pracovně vylíhla z kukly samička motýla martináče hruškového (Saturnia piri).

Fabrova pracovna se proměnila, jak sám vypravuje, v „čarodějnou jeskyni“. Za temné noci, za bouře a nepohody, lesními houštinami přilétali sem motýlí samečkové. Tloukli do oken, do dveří, zaplnili celou místnost. Přilétali noví a noví. a sletovali se na jedno místo.

Fabre udělal potom pokus s bourovcem ovocným a došel k přesvědčení, že motýli mají tak bystrý čich, že je docela bezpečně vede k cíli na vzdálenost desítek kilometrů.

A tu si Fabre vymyslil něco nového: ukryl motýlí samici. Ale samečci létali dál stále na totéž místo, kde samice dříve seděla a kde se uchoval její pach.

Začetl jsem se do knihy tak, že jsem neviděl a neslyšel. Už se stmívalo. Odtrhl jsem se od Fabra, odevzdal jsem knihy, ale ze sálu jsem neodešel. Zůstal jsem sedět v prázdné čítárně před rozpačitou knihovnicí a vrátným, který už přišel čítárnu zavřít, a usilovně jsem přemýšlel.

Říkal jsem si asi toto: z podnětu velikého učence Darwina objevil Fabre neomylný směrový cit u některých druhů hmyzu. Včela zdánlivě přechytračila Darwina i přírodovědce Fabra. Ale to všechno je přece pouze neočekávaný osobitý projev instinktu! A Fabre došel k závěru, že motýlí samečky vede k samici jakýsi nesmírně slabounký pach, který náš čich vůbec nevnímá, že je tam vede i v noci, navzdory bouři i nepohodě.

A nejenom k samičce! Také k tomu předmětu, jenž je nasycen její vůní, kterou lidské smysly nepostřehnou. Co kdyby se dnes za pomoci složitých chemických reakcí podařilo v nějaké laboratoři vyrobit umělou cestou právě tu látku, jež přitahuje motýly na desítky kilometrů? Nebylo by pak možné, že by se tito motýli — martináč hruškový a bourovec ovocný — mohli stát ještě spolehlivějšími listonoši než poštovní holubi?

To je všechno pravda, nesporná pravda! Ale pak… pak je i tato můra smrtihlav, která přiletěla do mého hotelového pokoje s podivným dopisem, naprosto spolehlivým listonošem. Komu však slouží?

K tomu, aby mohl být takový mikroskopický dopis napsán a odeslán tak neobyčejným způsobem, je ovšem třeba neobyčejné zručnosti a umění. Nebo je to snad přece jen práce studenta Pavla? Možná, že je to dokonce šifrovaný dopis-. Ale jak jej rozluštit?